A nejvíc ze všeho se těším až začnou růst houby

U příležitosti našeho vydání 2CD B4 – Didaktik National Legendary Rock, přinášíme rozhovor s otcem zakladatelem, Tomášem Procházkou. Aneb proč tak divný název, kde se vzali hosté, jak je to s divadlem a kdy porostou houby…

Polí5: Minulou deskou u Polí5 jste založili "oficiální" diskografii. Mělo to nějaký jiný ohlas než předchzí čtyři alba vydaný na koleně? Přišli na základě toho nějaký nabídky na koncerty?
Tomáš Procházka (B4): Mám pocit že přišla jedna. Ale deska měla několik ohlasů v tisku, tak mám pocit že si jí pár lidí díky tomu koupilo a poslechlo, což je skvělý. Dostalo se to třeba i k lidem, který mi neznáme, třeba fanouškům edice Polí pět. To nás těší, protože demo jinak vždycky rozdáš lidem, který všechny znáš a většinou i víš jak se jim to bude nebo nebude líbit. Jinak hudba, kterou provozujeme na živo, je hudbě zaznamenané na CD stále nepodobná a s tím má problém i řada lidí, který by nás třeba eventuelně někdy někam pozvali.

Polí5:Minule jste vybírali název desky tak, aby byl co "nejblbější", jak to bylo teď?
Tomáš Procházka (B4): Název vymyslel David. David je talent. Tentokrát jsme potřebovali mít v názvu nějaký superlativ a vyšel z toho tento mnohoznačný název, stále tajemný i pro mě.

Polí5:Na desce máte pár hostů - zastavme se u nich - u Onřeje Ježka to je celkem logické, hrajete spolu v Gurun Gurun, ale jak jste se poznali a nakonec, kytarové sólo bys jistě nahrál i sám, proč on? A jak to bylo s ostatními?
Tomáš Procházka (B4): Ondřej byl tak laskavý a nabídl se že vypomůže v tradiční soutěži o nejblbější sólo. Nahrál dvě sóla, jedno blbější než druhé a obě se tam tak hodily, že jsem je tam musel dát obě. Jára Tarnovski správně podotkl, že ve skladbě Zimní nejsou slyšet v textu zmíněné zmrazky a hbitě jejich zvuk vyrobil. To se nedalo odmítnout. Pasi Mäkelä krásně zpívá a hraje ve své skupině Läski, tak jsme ho pozvali aby ozdobil i naši desku. Píseň Kosto laulu měla být původně hiphop, ale Pasi je osobnost. No a na společně ztrávená léta si zavzpomínal i náš bývalý houslista David Singer. A zpěvačka Markéta Brýlová-to je už tradiční host, byla na většině předchozích nahrávek.

Polí5:Jseš současně o divadelník, o Handa Gote se celkem ví - můžeš srovnat tu divadelní a hudební scenu? Publikum, kritiku, možnosti realizace, úroveň...
Tomáš Procházka (B4): Divadelní scéna je výrazně víc konzervativní, i když se často tváří že tomu tak není. V hudebním světě se cení svobodomyslnost, odvaha experimentovat, je tady přirozená pluralita názorů a různých přístupů, lépe funguje obecná diverzita. V hudebním světě se mi líp hledí dopředu. V hudebním světě se mi taky ještě nestalo, aby na mojí práci psal recenzi někdo, kdo není schopen pochopit její podstatu, což se v divadle stává. V hudbě nikdo neměří noise pravítkem vážné hudby, v divadle to není vyjímkou. Mou divadelní práci inspiruje kvas a bujení na scéně hudební, logicky se snažím do divadelní řeči překládat pracovní postupy ambientu, psychedelie, noise, plundrofonie a dalších. Dramatické divadlo mě už moc nezajímá.

Polí5:Od divadla je často krůček k filmu - neláka tě to? Už jen Vaše hudba by se do filmu hodila...
Tomáš Procházka (B4): No, asi hodila. Vlastně určitě hodila. Ale zřejmě se to ještě nedoneslo k těm správným uším. Samozřejmě jsme několikrát dělali hudbu pro divadlo-to je zábava. Komunikuješ s tím obrazem, někdy mu ustoupíš a někdy se trochu víc projevíš. My bysme hezky uměli ustoupit a hrát neviditelnou hudbu. To nás baví.

Polí5:Uživí tě hraní (divadelní i hudební)? Čím to kompenzuješ?
Tomáš Procházka (B4): Uživí. Musí. Teda mě živí převážně divadlo. Hraju v Buchtách a loukách, ve zmíněných HANDA GOTE a někdy s Vojtou Švejdou. Potom příležitostný hudební zakázky hlavně taky pro divadlo. B4 je projekt, který nikoho neživí, ale všichni na něj přispívají. Luxusní hobby. A já se teď po dlouhé době snažím mít taky nějaký volný čas. Není to špatný!

Polí5:A co je jinak nového - nedávno jsi mluvil o spolupráci s Pasim...?
Tomáš Procházka (B4): S Pasi Mäkelou natáčíme jako duo opravdovou psychedelickou desku plnou kvákavých kytar a delayů. Trochu freak-out, trochu post hippie sound. Co nevidět má vyjít u KlangundKrach první CD projektu Radio Royal, ve kterém hraju s Petrem Ferencem. S Petrem taky děláme dramaturgii projektu Wakushoppu, kde organizujeme společná hraní improvizačních projektů. S Járou Tarnovskim chystáme projekt dekonstrukce hudby Wabiho Daňka, snad to taky letos dokončíme. A v šuplíku mám ještě pár věcí, nevím kdy se k nim ke všem dostanu - soundtrack B4 k představení Pan Roman, pár věcí pro rádio, bachovský projekt s Olivií Pils...

Polí5:Co tě vlastně poslední dobou potěšilo z kulturní oblasti (kniha, kapela...)?
Tomáš Procházka (B4): Z koncertů asi nejvíc vynikající koncert finských kapel v klubu Final (KlangundKrach), kde vystoupila skupina Avarus, hudebník Jarse - člen skvělých Shogun Kunitoki a hlavně Mik Quantius, řidič tourbusu, který předvedl nejneuvěřitelnější performance, jakou jsem kdy viděl. Taky jsem si užil kytarové burácení Stiana Westerhuse na koncertě Stimulu v Arše. Jinak hudba a smutný příběh Wesleyho Willise a další outsiderovská a neumětelská hudba, kterou rád poslouchám. Stejnou radost mi dělá béčková kinematrografie 50.-70. let, zejména žánrové filmy. Knihy se mi u postele vrší a já z nich po kouskách ze všech tu a tam čtu. A nejvíc ze všeho se těším až začnou růst houby a vyrazím do lesa.