Bejvávalo - cestování za totáče

Polsko – Jarocin.

Festival Jarocin byl jedním z největších a nejvýznamnějších rockových hudebních festivalů v 80. letech ve východní Evropě, a určitě největším festivalem alternativní hudby v zemích Varšavské smlouvy.  Já osobně jsem se zúčastnila ročníků 1987 a 1988 kdy už to bylo hezky rozjeté. Co se týče muziky, byla tu zastoupena alternativa, rock, jazz, punk i underground. Na malém podiu měly možnost hrát i neznámé začínající kapely a bylo to opravdu neskutečně pestré. Upřímně řečeno, už nejsem schopna vyjmenovat co všechno tady hrálo, já osobně jsem si z festivalu přivezla – tedy naťukla kapelu Zbuntovany kalolyfer, která v roce 1988 odehrála v Křepicích.

Šlo tu především o tu atmosféru svobody a setkávání, pikantní byla většinou i cesta tam a zpět, protože zlobivé revoltující Polsko tou dobou již nebylo běžně dostupné. První rok jsme využili možnost transferu přes DDR pro cestu tam a po pěti dnech (povolen byl pobyt tuším na 4 dny) vlakem zpět. Naše výprava čítající přibližně 20 lidí se sešla v Praze a rozdělila na stopující páry. Na mě samozřejmě vyšli dva chlapi. Sraz byl v městečku na Polské hranici v nádražní hospodě – ta byla tehdy všude- do dojezdu posledního páru, což už samo o sobě značně komplikovalo situaci, ale byl totáč, neschopenky, den sem, den tam… My jsme vyjeli celkem rychle, v Německu jsme stopli bezva pána a ten se slitoval, a ač jel jen kousek, vzal nás až tam. Tou dobou jsem šprechtila ako tako, nacvičené fráze, plky o počasí a režimu a tak mne pán zcela vyvedl z míry, když se dotázal, kde nás má vyložit. Pojem bánhóf mi naprosto vypadl z hlavy. Tak jsem chvilku přemýšlela, a zvolila cukhaus, což ho nesmírně pobavilo. No, v cukhausu jsme čekali cca 10 hodin a vypili mraky piv –přeložila jsem to  jako moře, mraky neumím. Každopádně druhý den jsme všichni dosáhli cíle. Domorodci byli velice přátelští, spalo se na zemi, za deště na podiu a jedly se brambory se zelím, na maso neměli. Muzika hrála čtyři dny skoro v kuse. Zpátky jsme raději jeli vlakem a překročený časový limit jsme s dalšími dívkami prostě uplakaly. Některé méně šťastné za tento prohřešek tvrdě pokutovali, nebo i zavřeli.

Rok na to jsme již vlastnili tzv pozvání od Poláků, tedy od chlapců z Kalolyferu, tak bylo vše mnohem snadnější. Jeli jsme auty, spali ve stanu, jezdili na jídlo do města, prostě nuda, nuda, šeď šeď, i ta muzika trochu zpopovatěla, skini přitvrdili, tak jsme se na to další rok vybodli. Prý do v 90tém i na čas kvůli agresivnímu chování návštěvníků zrušili. Od roku 2005 festival opět funguje, ale u nás je toho tolik….

No, kdybyste tam náhodou jeli a neuměli polsky, pozor na slovíčko šukat, neznamená to to co u nás a mne tím zpočátku velice vykolejili.

Blanka