„Bezruč?!“ (O dílech a lidech VI)

Některé věci ze života mizí, a jiné se objevují. Chodíval jsem hodně do divadla, ale bylo to do roku 1969. Pak jsem na divadlo zcela zanevřel, a dnes už dokonce ani nemám šaty, oblek či jakýkoli oděv pro tuto příležitost vhodný, v kterém bych si vůbec mohl dovolit tuto kamennou instituci navštívit, tím méně někoho k doprovodu vyzvat.

Motýl a BalabánNěkteré věci ze života mizí, a jiné se objevují. Chodíval jsem hodně do divadla, ale bylo to do roku 1969. Pak jsem na divadlo zcela zanevřel, a dnes už dokonce ani nemám šaty, oblek či jakýkoli oděv pro tuto příležitost vhodný, v kterém bych si vůbec mohl dovolit tuto kamennou instituci navštívit, tím méně někoho k doprovodu vyzvat.

Divadlo nejspíš za těch 40 let udělalo jakési kroky kupředu, nějak se přece jen svoboda politická i zde musela projevit, ač nemám iluzí o tom, že by to pro můj život mohlo být nějak zásadní. Jiný život tam, jiný život tady. Držíme se svého. Ale ať už se méně či více k divadlu přiblížím, stále cítím onu prázdnou chtěnost, nepřesvědčivou deklarovanost a pro můj život nepotřebnost. Toto všechno, aspoň pro mne, tyto – zpravidla „příspěvkové“ – instituce, obestírá.

Petr BezručZjišťuji ovšem, že jinak tomu je u čistého slova rozhlasového. Na to jsem přišel už před lety. Můj poslední zážitek je však zcela zvláštní. Vlastně náhodou jsem se podíval onehdy na program stanice Vltava, bylo asi pět minut po půl desáté večerní, a nacházím: „Bezruč?!“ Rozhlasová adaptace divadelní hry Ivana Motýla a Jana Balabána. Hry, o které jsem už před nějakým časem od obou slyšel. Že to je ovšem taková hra, jsem netušil. Bylo v ní vše, rytmované, gradované slovně i hudebně, že jsem celý ten poměrně dlouhý čas nevycházel ze střehu. Slova jakoby někdy Bezruč, někdy Balabán, někdy Motýl. A všude jakoby pospolu. Znamenitá živě hraná hudba kmenových muzikantů Divadla Petra Bezruče (tak se ostatně hra měla původně – a trefněji – jmenovat: „Divadlo P. B.“), deklamace, expresivní zpěvy, spád, který vtahoval do dějů života Petra B. vlastně v chronologickém sledu, ovšem při vyvažování retardacemi, obměnami hlasů, a opět smrště hudební, zášlehy kytar, punku ne nepodobná exprese. Nelze vypisovat, nutno slyšet.

Petr Bezruč. Básnířka R. P. mi kdysi řekla, že ho nemá ráda, protože „byl antisemita“. Z téhož důvodu přestal Václav Havel chodit k Vladimíru Holanovi, a tento stěžejní „fakt“ se dnes vyučuje na školách o Jakubu Demlovi, pokud na těch školách je vůbec někdo, kdo by o tomto básníku mohl a dokázal mluvit. Čím to, že v této hře dvou znamenitých básníků je všechno správně a v pořádku? Básnické slovo se nemůže mýlit. Mýlit se může pouze autor. Ano, jsou různé „biografické metody“, ale dle mého soudu jen pochybně platné. Dílo rozhoduje. Pokládám za chybné spouštět se v tomto punktu k moralistním soudům. Je to ochuzení na všechny strany. Pro dílo, pro tvůrce s celým jeho tak či onak bohatým životem, neméně pak ochuzení pro nás. Číst a poslouchat je potřeba umět. Není to věc gramotnosti, nýbrž srdce.

Budapešť Venku prší. Vracím se z nákupu, přede mnou na stole leží kniha „Zeptej se táty“. Není koho se zeptat. Prší. Před třiceti lety jsem taky míval deštník. A někdy jsem ho i používal, dokud mi jej nezničili blázniví kamarádi při jízdě na motorce. Prší už druhý den. Myslím na Bezruče, jak všechno vlastně tragigroteskně a výsměšně mu vyšlo, splnilo se. Přítel Z. G. mi kdysi z jeho pozůstalosti citoval báseň, kterou už pak jsem nikde neobjevil: „Pršelo na mě dvě hodiny / bez širmu zvyklý jsem jíti / zvyk jsem, to už tak pršívá / někomu na celé žití“. Číst i poslouchat je potřeba umět. A jsou hlasy dutě dunící, a jsou taky hlasy jasně promlouvající. Pokud nás ty první neohluší, můžeme v klidu a míru poslouchat ty druhé.

Jaroslav Erik Frič, Alfa Passage,
27. 9. 2010, 13:22

(foto Honza Drbal, Tonda Bartoš a archiv)

Minulý článek autora pro Polí5 ZDE