Blázinec pokračování 3., kapitola 4 a 5

MŮJ PRVNÍ DEN

Prášky na lačno! Prášky na lačno! Rozléhalo se nemocniční halou. Tento válečný pokřik mne bude odedneška denodenně budit. A to dokonce i po návratu domů. Ještě dnes se mi stává, že se vzbudím v půl sedmé a zní mi v hlavě. Absolutně jsem nechápala co se děje. Normálně vstávám okolo 9 té; 10 té. Rozhlédla jsem se. Ostatní pacientky spokojeně pochrupkávaly a nejevily žádné známky probouzení. Sotva jsem znovu zabrala, rozrazily se dveře. Děvčátka, vstáváme! Hezky se oblečeme a vzhůru na rozcvičku. Toto mě vyděsilo už úplně. Celá rozlámaná, zpitomělá z prášků a cvičit? Zbytek osádky přijal tuto informaci s naprostou apatií. Ženy se velice pomalu vyklubávaly z pelechu a šouraly na záchod neb oblékaly. Na rozcvičku nešel nikdo. Bázlivě jsem zkoumala okolí. Kdoví , jak dlouho tu s nimi budu.

Okolí tiše a nenápadně zkoumalo mne. Paní od okna rozmrzele podotkla "Vás přivezli v noci, že? Bouchala jste dveřma a vrzala skříněma" vyčítala. Pokorně jsem se omluvila. Paní Hana se mne zastala. "Vždyť ji přivezli v noci ! Musela se přece ubytovat." Poté se do hovoru vmísila Janička a poutavě nám vylíčila co všechno ji dneska bolí. Nikdo se nikomu nepředstavil, žádné podávání rukou, nic. Proč taky. Každý žil v uzavřeném světě svého skomírajícího mozku, svého trápení. Jména se často zapomínala. Poslední paní z našeho pokoje byla velice sympatická žena; asi v mém věku. Rychle jsme se sblížily. Asi po čtyřech dnech odešla. Tak tu jsem vlivem medikamentů zapomněla skoro celou. Když se na konci mého pobytu do ústavu vrátila; radostně se ke mně přiřítila. Moje hlava se zmohla na jediné. Tu tvář už jsem někde viděla. Smutné, trapné, deprimující. Ale vraťme se na začátek. První snídaně. Už nevím co to bylo. Strava nepatřila k nejpestřejším a stereotypně se opakovala. Ovšem ten den mi dozajista chutnala. Zpočátku jsem měla radost ze všeho. Unikla jsem ze světa mizejících larev, praní a vysavače. 6 hodin spánku bylo požehnání. Hned po snídani jsem vystartovala kouřit. Okolo venkovního stolku se na lavičkách tísnil houfec kuřaček. Uzavřená společnost. Proniknu? Jasně že jo. Pomalu ale jistě se stanu bavičem, psycholožkou, studnou i plyšovým medvídkem téhle bandy.

Zatím jsem se uprdelila bokem a rozkošnicky nasávala nikotin a sluníčko. Pak následovala prohlídka okolí. Automat na kafe za rohem. Za dalším park, jezírko a stánek s tabákem. Bezva. Ovocný sad a morušová alej nedaleko. U vrátnice měli kouzelné okénko na peníze, kantýnu a obchod. Dokonalé. Při obhlídce mi úplně vypadlo, že má být nějaká komunita. Atrakce, kterou jsem dosud znala jen z filmů. Přiřítila jsem se na konec. Ženy sborově pěly lidovou píseň. Hezky. Moc hezky. Pro některé to byla jediná chvilka radosti v tomto domě smutku. Doktorka mě zdrbala a jízlivě dodala, že tu máme novou pacientku, která neví, co se patří, ale že snad i tak ji budou mít děvčátka ráda. Ano. Většina  děvčátek ( průměrný věk 60) mne opravdu ráda měla, ale ústavu to moc užitku nepřineslo.

Pohovor. Doktorku ani moc nezajímalo co mě vlastně trápí, přitahovala ji spíše otázka alkoholu a drog. Ta koza z Bohunic mě sem poslala coby alkoholičku. Situace se opakovala. Vy jste opravdu vypila.6 piv za jeden večer? V jejím pohledu se mísil úděs s obdivem. Hmmm... A marihuanu kouříte? Aha. Příležitostně. Spíše vyjímečně. No dobrá, dodala nevěřícně. Ještě se zběžně poptala jak to bylo s larvami a od té doby jsem byla děvčátko s brouky.

Oběd. Ujala se mne paní Vašků a horlivě vysvětlovala, jak to tu chodí. Kdy má kdo službu, kdy je jaká atrakce a jaký tu mají úchvatný řád. Jo řád a služby. To byla její jediná vášeň. Přišlo mi, že roznést talíře a utřít stoly není žádná věda a hravě to zvládnu. Omyl.. Systém byl natolik komplikovaný, že mu věnuju samostatnou kapitolu.  Vzhledem k tomu, jaký chaos mi natropily léky s pamětí, nebudu popisovat den za dnem. Tak si užijte vývoj, mezičlánky a hutnou koncovku. Myslím, že zdejší poměry nejlépe pochopíte z příběhů lidí, které jsem zde potkala.

Vážení přátelé, seznamte se....

SEZNAMTE SE.

PACOŠI

Nejprve náš kuřácký elitní sbor. Nejedná se o běžný vzorek. Pokud někdo z vás moji milí chybí, nezlobte se, ono se sem opravdu nevejde všechno.

Helena
Slunko mého pobytu. Ocitla se u našeho stolu asi 4. den. Podívaly jsme se na sebe  a bylo to jasný. Když píšu tyhle řádky, je po vánocích a Hela je na cestě z Křepic do své pastoušky bez proudu a vody v Šumicích. A já se o ni bojím. Bude muset zpátky do blázince. Ne. Není blázen. Má rakovinu a šedý zákal. Černovice jsou jedinou nemocnicí, která je ochotna se o ni postarat a odkud se bez problémů dostane na všechna potřebná vyšetření. Utekla odtud po mém odchodu, prý kvůli psovi. Ale její stav se zhoršuje. Miluje svobodu a bojí se operace.
Takže Helena. Věk 66. Džíny, tričko, pohodářka. Elektrotechnička, závodní tanečnice, loutkovodička a bůhvíco ještě. Pražanda. Žila si tam svým bohémským životem; nic nemusela řešit. Pak přišla pohroma. Umřela jí maminka. Odkázala svou část domu spořádanému bratrovi. Umřel otec. Chtěl napsat závěť a napravit matčino sobectví ve prospěch Heleny, ale nestihl to. Bratr nechal pohotově " odhadnout " vilu, odbyl sestru třemi sty tisíci, a prodal jí střechu nad hlavou. Tak se i s manželem Mirkem rozjeli na milovanou Moravu. Šumice nebyla nejlepší volba. Pastouška byla na spadnutí,  Mirek zanedlouho onemocněl a umřel. Zjistili jí rakovinu. Začala pít. Jednoho dne na ni soused zavolal policajty. Už nějaký čas ji vykrádal a takhle to bude pohodlnější. Odvezli ji do Černovic. Jak jednoduché.

Martina

Milá buclatá mamina. V ústavu asi po páté. Kolem čtyřicítky. Problémy? Mindrák z tloušťky, možná rozvod. Dvě hodné velké děti, dobré zázemí.
Finančně zajištěná. Naprosto jsem nechápala, co tu pohledává a tak jsem se optala. Otázka ji zaskočila, ale po chvíli přiznala, že se vrací kvůli partě, zázemí a pocitu klidu. Nemusí nic řešit. Venku se cítí nejistě a zmateně. Tady je jedno, jestli jste tlustí nebo hubení, chytří nebo hloupí. Tady nejsou úspěšní. Všichni jsou na jedné lodi. Jen jim nedošlo, že je to potápějící se vor. S Marťou se dalo pokecat. I dula jsem. Očividně jí venku chyběli kamarádi. " Což takhle pejskaři? Zahrádkáři? Nějaké cvičení? Ne. To ne. A co cimbál?" Její oči se rozzářily. Pak už zcela prakticky plánovala a snila. Jo. Muziku mám ráda. Na netu najdu, kde co je. Můžu tam i sama. Na hodech u vás se uvidíme.
Kéž by. FANDÍM TI MARTINO

Danuška
Další velice kyprá milá žena. Hodný manžel i děti. Po třicítce. Zde tuším po sedmé. Problémy? Nevím. Mám takový blbý dojem, že jediný problém byla ta obezita. Netuším co do ní cpali, ale z

vycházky domů se vracela se zářícíma očima, švitořivá, vyrovnaná. Do tří dnů z ní byla utahaná troska. Nikdy jsem ji nestihla pořádně vyzpovídat, neb jsme se spolu neocitly nikdy samy. Nepsané pravidlo dvorku. Nikdy neříkej, proč tu jsi, se porušovalo výjimečně a když tak jen jednomu páru uší.
I u ní však doufám, že mé rýpání " Co tu děláš babo" neb " Vzhůru na svobodu! Do vlastní vany a postele!", padlo na úrodnou půdu.

Jana křepická
Moje malá běsnící bestie. Krasavice přes 30. Těžký případ. Její malá dcera Vendulka zemřela po dlouhém boji s rakovinou. Manžel, klasický venkovský frajer a patriarcha. Nezvládl její výkyvy a našel si jinou. Připravil ji o barák. Opakovaně se pokoušela o sebevraždu a pokaždé skončila tady. Zpočátku byl její stav alarmující. Střídavě plakala, smála se, stěžovala si a házela mobilem. Zoufale toužila po chlapovi, ale po předešlé zkušenosti se vztahu bála. Povídaly jsme si spolu celý měsíc v jednom kuse. Po týdnu přestala házet mobilem. Po 14 dnech ustával pláč a ke konci mého pobytu jsme já a Hela dostaly od jejího syna platinové řetízky. Že prý jsme mu spravily mámu. No, raději jsem ještě doporučila Dvořáčka. Taková brněnská kapacita. Psychoanalytik. Já tam nebyla, ale spravil mi pár kamarádů. Dalo hodně práce přesvědčit ji o existenci hodnejch chlapů, nicméně Dráček, František i další moji přátelé se chovali vzorově, Jana se hluboce zamyslela a sbalila Pavlíka. Nyní jsou už oba venku a bydlí spolu . Nedávno nás navštívili a byl to úchvatný pohled. Trosky z pakárny by v těchto hrdličkách nikdo nehledal.

Pavlík
Kamarád ze spřátelené kapely. Milý a přátelský člověk. Prý má občas divné deprese a jezdí se sem opakovaně léčit. Nevím zda ho z nich dostane vztah s tou naší praštěnou Janou, ale doufejme. Všechno lepší než pakárna.

Pepíček
Rakoviňák. Prý nejdéle léčený žijící u nás. Velice rozumný a bystrý chlapík. Dalo se s ním povídat o všem. Má byt, peníze, vše, ale nemá se o něj kdo postarat když mu je špatně, a to je často. A tak je tady. Jeho jemný humor mi někdy chybí. Jo. 63. Slavil to s námi nanukáčem. Moc a moc na něj vzpomínám.

Stázina
Vyzáblá, asi 50 let, příšerně zmalovaná. Drbna. Každou čtvrthodinu přepočítávala cigarety zbylé v krabičce. Občas si i nezapálila. To obdivuju. Ale působilo to velice neuroticky. Měla epilepsii. Když jsem jí vylíčila jak mí známí s touto chorobou žijí spokojeně venku, byla překvapena. To, že Marie dělá hospodskou ji dostalo. Hluboce se zamyslela. Šla mámit povolení k odchodu. Prý ještě ne... Týden po mém odjezdu už tam nebyla. Záchvat v kantýně a převoz do vojenské nemocnice.

Zdena
Paní přísná. Její pohled dával jasně najevo, kdo je tu kápo. Byla asi nejstarší z naší sebranky. Helu nepočítám, no uznejte, baba co tančí po dvoře.  .Už tu byla také po několikáté. A dlouho. Přesto si zachovala překvapivě bystrý rozum. Na úvod mně párkrát zdrbala. Že pouštím muziku a jakou. Že mluvím moc. Že mluvím nahlas. Nikdy jsme se nesblížily, ale časem jsme se naučily vzájemnému respektu. Často si stýskala, že ji nechtějí pustit domů. Ono by šlo jít na revers, ale to se každý bál. Bylo veřejným tajemstvím, že kdo odejde na revers, dají ho příště na nejhorší oddělení. A tam prý pacienty i bijou. Svěřila jsem jí tedy své domněnky ohledně částky na pacienta a délky pobytu. Viz Fámy a pověry. Podivila se, ale po završení třetího měsíce šla žádat znovu. Klaplo to. Když to kolektivu slavnostně oznamovala, obdařila mě děkovným pohledem. Ani nevím, za co tu byla.

Anička
Nádherná žena. Rómka. Vždy elegantní a upravená. Velice otevřená a rázná. Bránila slabé, řešila konfliktní situace a budila takový respekt, že zlodějíčci vraceli mobily a doktoři rušili zákazy. Skamarádily jsme se rychle. Jen v jediném mi zkomplikovala život. Vždy po první ranní cigaretě a kávě vybíhám na záchod. Bylo nutno oznámit ženám kam jdu, aby mi hlídaly věci. Poprvé jsem tedy hrdě pronesla-" jdu se vys.."  a při pohledu na Aničku jsem nedořekla. "Jdu se vykakat". A prchla jsem. Po návratu mě mírně sprdla a požádala, ať jí nekazím požitek z ranní kávy a Davidoffky. Od té doby jsem odchod ohlašovala slovy " jdu procházkou", toto se líbilo a ujalo. Po svrabové anabázi šla domů. Den přede mnou.

Mirka
Zjevila se jako vichřice. Paní učitelka z hor. Užila jsem si ji jenom týden. Senza týden.  Z léků ji zajímaly jen ty obveselující, občas si jen tak ujela třeba zaplavat na přehradu. Občas i na pivo, jako by ani nebyla v léčebně. Potrápil ji mužskej. Tak si sem zajela na dovolenou. Předpokládám, že už je dávno venku a obráží bary.

Janička
Taktéž cikánečka ( ač tvrdila, že je Maďarka ). Manžel ji bil a zahýbal jí. Tak se tu ocitla poprvé. Brutální medikace z ní vytvořila trosku bez šance na návrat. Migruje mezi ubytovnou a blázincem asi 10 let. Jednoduchá, velice zoufalá dívka prolezlá všemi možnými chorobami. Vyjadřuje se pouze větami typu " to máme dneska hezky, zimu, vedro..já ráda řízky". Kdyby se jí tu neujali, byla by z ní asi taková hodná domácí hospodyňka. Zoufale touží po lásce. Poté, co jí pacient Švejk -opravdu tak vypadá, nabídl domluvu ohledně levné ubytovny, přiběhla za mnou s rozzářenýma očima. " Blaničko, já mám chlapce!" Posedávali spolu tři dny na schůdcích a rozprávěli o nemocech. Pak se začal schovávat.

Žalobníček Veronika
Hezounká holčina budící dojem naivky. Nikdy jsem nepřišla na to,  jestli je tak blbá; nebo to jen hraje. Vždy se sladce usmívala, tiše naslouchala a pak vše napráskala. Při stolkové vizitě perlila nejvíce. Přednesla ságu o vývoji své choroby, požádala o náhradu ranní rozcvičky aerobikem a s udiveným výrazem se otázala. " Opravdu se na záchodě může kouřit? Mě to tam smrdí. Spadl na mne vajgl. Opravdu se Hanka počurává? Tak divně páchne. Opravdu tu máme svrab?" No poklad. Možná má schizofrenii, jak říká. Těžko říct. Studovat jazyky asi nebude, ačkoliv o tom mluví jako o hotové věci. Místo švadleny sehnané maminkou by klapnout mohlo. To budou mít dělnice radost.

Dáša
Ta poetická přecitlivělá duše. Někdy nepředstavitelně jedovatá a zlá, jindy líbající a objímající. Psala básně. Zneužívala všechny chlapy v dosahu a plakala pro jediného. Jardu. Ten se sice do hezkého zvířátka trochu zakoukal, ale rychle vystřízlivěl. Ještě dlouho ho pronásledovala. Jó Dášenka. Ta má jedinou šanci. Když se jí ujme trpělivý, bohatý a krásný princ na bílém koni, ubytuje, nakrmí a vyslechne...pak možná.

Jarda.
Bezva kluk. Zkrachovalý stánkař. Exekuce a průšvihy ho zahnaly sem. Šikovný a chytrý. V keramické dílně tvořil úchvatná umělecká díla. Chtěl se odsud dostat a tak si našel brigádu. Jejich oddělení umožňovalo vycházky každý den. Už byl jednou nohou venku, když pochopili, že mohou přijít o pacienta. Přemedikovali. Rozloučit se se mnou přišla opuchlá roztřesená troska. Do prdele.

Mnohověřící Jiříček
Nejčastěji přicházel při ranní kávě. Zabodl svůj pohled do vašeho lahodného moku a závistivě sledoval jak ubývá. Střídavě kontroloval nápoje všech přítomných a zkracující se cigarety. Po chvilce si vybral konkrétní oběť a zažebral. Dáš mi napít? Necháš mi lógříček? Můžu si potáhnout? Slabší nátury odevzdávaly půlhrnky. Pepíček někdy koupil novou v automatu. Citliví prchali. Jiříček vydatně slintal. Já a Hela jsme odevzdávaly lógr a pak pečlivě drhly své hrnečky. Činily jsme tak nepravidelně a dělaly ofrky, aby si nezvykl. Cigarety jsme dávali na střídačku. Jako jeden z mála někdy i vracel. Vždy když s mámením uspěl, slíbil,  že se za dárce bude modlit. Jen nevím u koho. Pravidelně navštěvoval křesťanské bohoslužby, vzýval Buddhu, Jehovu i mnoho dalších nám téměř neznámých božstev, snad kromě Alláha. Chodil s takovou postarší naprosto pomatenou paní.  Vodili se za ruce a vypadali šťastně. Prý se tu objevil před půlrokem. Předtím žil celkem běžný život na ubytovně. Přišel o práci. Tenkrát se s ním prý dalo i normálně rozprávět, četl knihy, nežebral. Řekli mu, že svět venku je nebezpečný. Že ho nezvládne. Uvěřil. Byl přizpůsoben. Mám obavy, že pro něj už opravdu není cesty zpět.

malá návštěva oddělení…

Hanka

Spolubydlící a kamarádka. Coby mladá žena z bohaté rodiny si vyrazila na Floridu. Pracovat. Takový malý truc. Opomněla se odhlásit na zdravotním a sociálce. Vrátila se když rodiče umírali. Podíl z prodeje vily v Lipové padl na dluhy z pojištění. Skončila na ubytovně a zhroutila se.

Na takové podmínky nebyla stavěná. Tak je tady. Rozbitá na kousky, pokusný králík. Intenzivně hledá ubytovnu v klidném prostředí aby unikla. S jejím miniaturním důchodem to není snadné. Přesto věřím, že najde. I ona se naučila házet prášky do koše.

Paní od okna
Tichá, klidná, odevzdaná. Přes den. Při komunitách četla z novin. Koktala, zadrhávala se. Při výslovnosti cizích jmen dokázala zázraky. Stěží jsme potlačovali smích a zároveň nám jí bylo líto. Přesto den za dnem neúprosně pokračovala. Dokonce založila odpolední literární kroužek a četla statečnějším ženám Staré pověsti české. V noci nastala změna. Mluvila ze spaní a to soustavně. Celé noci ve snu vařila, uklízela a rozprávěla s manželem. Ten ji navštěvoval často. Milý starostlivý dědula. Rád by o svou ženu pečoval doma. Oba chodili za doktorkou žádat o propuštění. Marně. " Ještě není úplně v pořádku. Počkáme." Čekali už 8 měsíců.

Další postavičky jen ve zkratce, mohlo by vám z toho být těžko ....

Maruška
Přišla, uviděla, prchla. Tedy druhý den se mě přímo optala, proč tam jsem a co si o tom myslím. Vymyslely jsme Dvořáčka a třetí den si ji manžel odvezl. Marně doktorka lákala.

Almara

Bydlela s Helenou na pokoji. Veliká, strašlivě tlustá, nemluvila, jen hekala a tvářila se naštvaně. Jedinkrát promluvila, když ji Hela upozornila, že si má jít pro prášky. Podívala se jí do očí a hrobovým hlasem pronesla. “Di do prdele”

a pár postaviček z našeho dvora…

Radka
Děvče co milovalo mobily. Byla úplně mimo. Neznala hodnotu peněz. Každý mobil jí vydržel tak tři dny. Pak směnila za horší. Byla oblíbenou obětí místního podvodníčka C. Přítrž tomu učinila až Anička. Bohužel odešla a Radka si sama neporadí. Asi volá z okna. Kdoví.
Mário
Sexuální úchyl. Prý. Zcela vygumovaný, takže neškodný. Absolvoval řadu elektrošoků. Prý. Soustavně žebral a falešně zpíval. Nedokázal si ani zavázat tkaničky. Uf.

Kočičí pán
Zmatené stvoření. Celý den hovořil s kočkou Žemličkou. Projevoval se jako dement a mluvil velice pomalu. A pak náhle, jakoby procitl. Dával nám chytré hádanky a znal i odpovědi. Vždy jen na chvilku a pak zase nasadil úsměv blba a vrátil se do svého snivého světa.

A  ŽEMLIČKA

Každé oddělení mělo svou kočku, některá i víc. My jsme měli Žemličku. Většina pacientů ji milovala., ale někteří si občas i kopli. Přítulná i plachá, kousavá i tulivá. Blázincová. Paní knihovnice jí nosila konzervy a granule, pacienti podstrkovali salám. Tlustá a spokojená. Jako by se ani nejmenovala po zesnulém pacientovi z druhé světové - toto jméno jsem objevila na pamětní desce v átriu. Ale nikomu to neříkejte! Pepíček mě varoval, abych si takové konspirační teorie nechala pro sebe. Vrátit se sem je jednoduché.

A další a další. Tolik prapodivných příběhů; že by vydaly na celou praštěnou a smutnou knihu; ale musíme dál…

PERSONÁL

Anděl z erga

Malý žlutý domeček na konci sadu. Dílny keramická, malířská a šicí. Houf vychýlených postiženců, kteří se tu o něco snaží, nebo se tu zašívají. A mezi nimi anděl. Trpělivá, přívětivá, laskavá. Měla to těžké. Se svým vztahem pro krásno musela denně shlížet na veledíla typu dvě čáry a flek, a okomentovat je. „To je duha pane M?“ „Aha, moře...Přidejte trochu modré,...No, vidíte. To je nádhera. Tak si to podepište a schovejte. Až vám přijde návštěva, budete mít dárek“. Nebo „Úžasný kovboj pane Kopecký! Nezkusíte i něco jiného?“

Pan Kopecký, akademický malíř – kdysi velice dobrý, alkoholik, zcela rozbitý. Už maloval pouze fixou a pouze kovboje. Kdysi byl do mne zamilovaný, ale neobtěžoval mne tím. Byl rád, že si má s kým povídat. Dula jsem do něj při každé příležitosti. Pomaličku se spravoval. Dokonce prý nedávno využil nabídky svého bratra a vrátil se mezi lidi.

Občas se tu zjevili i velice talentovaní lidé. Většinou alkoholici, paní bez ruky. S obdivuhodnou trpělivostí budovali své popelníky, hrady i záchodky. Opravdu. Keramický, 30 cm vysoký záchodek se srdíčkem, prkny i hřebíky byl neodolatelný.

Anděl se tu vznášel, radil, naslouchal, pomáhal. Padly jsme si hned do oka. Já jsem jí radila ohledně technologie výroby keramiky a pomáhala s některými chovanci, ona mě nechala dělat „svoje“ a vyrobit pamětní desku na přítele Homéra. S hrůzou sledovala, jak mne postupně rozbíjejí. Když třes v rukou zesílil, přestala jsem chodit. Po snížení dávek se naštěstí můj stav zlepšil a odhodlala jsem se k návratu. To bylo radosti na starém bělidle! Myslím, že věděla o mém vlastním způsobu medikace. Otevřeně neřekla nic, ale naznačila, že dělám dobře, že mi drží palce. Ať prý vypadnu co nejdřív, ačkoli jí budu moc chybět. Zlatíčko.

Moje paní doktorka

„Tak jak jste se vyspaly děvčátka?“, švitořila každé ráno. Povzbuzovala chovanky větami typu „Vám to ale sluší“ nebo „ no né, to je ale účes, panečku“ . V případě, kdy měla babka obráceně tepláky a těžký rozcuch, to nebylo příliš důvěryhodné. Vídaly jsme ji pouze při komunitě a stolečkové vizitě. Tato, zřejmě léčebná atrakce, měla asi sloužit k průběžnému průzkumu stavu pacientek. No... Probíhalo to asi takto. Lékařka vystartovala neuvěřitelnou rychlostí a stůl

od stolu kladla jedinou otázku. „jak se dnes daří?“ Nejlepší odpovědí bylo „jakž, takž.“ odpovědí „dobře“ si člověk vysloužil poznámku do notýsku a zpřísněnou kontrolu při braní léků. Někdy

i prášek navíc. Tady se přece nemáme právo cítit dobře. Při odpovědi „špatně“ kupodivu také většinou prášek navíc. Drzé poznámky vždy odbývala překvapivým komentářem.

„Mám bércové vředy „– „Taky mě bolí nohy.“

„Už skoro nevidím“ - „ Nejste nejmladší, paní Novotná“

„Prášky mi dělají špatně“ - „Máme dneska divnej tlak“.

Na jakoukoli žádost o prohlídku u specialisty byla jednoznačná odpověď.

„Je na dovolené“. Tady byl neustále někdo na dovolené. Jen já ne. Pravda, já a Verunka jsme to občas zpestřily. Verunka dokázala opravdu poutavě a dlouze vyprávět o své schizofrenii a mne se odbornice čas od času otázala “byli brouci?“ Jak milé. Zbylý čas trávila na sesterně popíjejíce kávičku. Myslím, že nikomu sice nijak zvlášť nepomohla, ale také neublížila.

Uklízečky.

Anička a ta druhá.

Velice významná šarže v žebříčku důležitosti. S Aničkou jsme se sblížily rychle. Po anabázi

v Křepicích mi rozhovory o čistících prostředcích nečinily problémy a zmohla jsem se i na cenné rady. Měla ráda pečlivě srovnané židle, aby se jí dobře vytíralo. V tom jsem ráda vypomohla.

Při její službě nebyl problém kdykoliv si uvařit kafe a brát si z kuchyňky nádobí ven. Anička pěstovala květiny. Všude. I na záchodě. Na tom posledním, kuřáckém, s výhledem na dvůr přicházely k úhoně. Populární ceduli, kterou jsme jednoho rána objevily u polovysypaného květináče asi také psala ona „NECHTE KVITKO NAPOKOJI!!!“. I tak jsem ji měla moc a moc ráda. Tahle usměvavá dobrosrdečná duše dokázala vycítit, když nám bylo zle a potěšit dobrým slovem.

S fůrií to bylo horší. Měla ve zvyku nás soustavně buzerovat a na mne si obzvláště zasedla. Dala pokoj až když jsme ji s Helou načapaly, jak cpe do staré škodovky pytle s masem. Slíbily jsme taktně pomlčet a byl klid. I tak jsme na tom byly lépe než sousední oddělení, tam pacientky nedostávaly ani ovoce.

Sestry.

Ty věčně utahané, přepracované bytosti. Měly neskutečně dlouhé směny. Ne. Taková bestie jako v “Přeletu“ tu naštěstí nebyla. Pravda, jedna si na mne zasedla a vyčítala úplné nesmysly. Jako krátké šaty a jeden culík výš než druhý, ale bylo to spíš směšné. Většinou jsem ji odbyla slovy „ Já už budu hodná, sestřičko“ a sladce se usmála. Po 14 ti dnech dala pokoj. Většinou byly hodné nebo apatické. Snažila jsem se vycházet se všemi, aby mě nechytily při nepolykání prášků. To jsem vždy byla velice hovorná a přátelská. Možná i proto si i mě některé dost oblíbily. A já je taky.

Antikuřácký maniak

Zvláštní. Jeho jméno jsem si ještě nedávno pamatovala. Měl i přezdívku. Seděl mi v hlavě

jak kachna na vejcích. A najednou nic. Můj starý dobrý mozek se ho rozhodl vymazat. Je to opravdu velice nebezpečný člověk. Jednoho dne při komunitě sestra oznámila, že paní doktorka odjela na dovolenou a tento pán ji bude zaskakovat. Polilo mne horko. Podivný mužík měl tik, tvářil se výhružně a vypadal spíš jako pacient. Změřil si nás nenávistným pohledem, přerušil oblíbenou rozpravu o nefungující sprše a ujal se slova. Nejdříve všechny kuřačky odsoudil k věčnému peklu a poté stařenkám vynadal za špatnou životosprávu. Hodinu a půl nabízel různé doplňky stravy, bez kterých dozajista nepřežijem. Takto nám hodlal ubližovat celý týden. Naštěstí již další den byla vrchní sestra v pohotovosti. Při první dramatické pauze jeho přednášky povstala a zavelela. „Zazpíváme si!“ Anička bleskurychle navrhla písničku a jako jeden muž jsme spustily. Byl bez šance. Kázání se den ode dne krátila, až to vzdal. I tak dokázal napáchat spoustu škody. Mně osobně velice brutálně upravil medikaci. Nenápadně zvýšil účinnost léků, přidal další jedy. Toto učinil i mnoha dalším. Nutil sestry ke kontrolám při podávání léků. Stav pacientek se plošně horšil. Když se „naše“ doktorka vrátila a uviděla můj „jídelní lístek“, málem ji trefil šlak. Poté ho převeleli na neurologii. Zde léčili kamarádku Janu. Veselá, švitořívá paní náhle začala zadrhávat, vrátila se na vozík. Potkala jsem ho na chodbě a došlo mi to. Varovala jsem ji, trochu poradila. Už je doma. Je opět v pořádku. Občas si voláme. Nevím přesně, kde a jak se tento bludný balvan pohybuje, oddělení si ho přehazují jako horký brambor, ale pokud něco podobného někdy někde potkáte, sbalte nohy na ramena a rychle pryč!!!

CO NEJRYCHLEJI A CO NEJDÁL!

Lukáš a Honzík.

Ošetřovatelé. Moji kamarádi z normálního světa. Oni tam stále ještě pracují, jiné zaměstnání jen tak nenajdou a nevím, kdo to bude číst. Tak jen ve zkratce. Moc mi pomohli, už jen tím , že sem tam zaskočili na cigárko. Vždy přinesli závan čerstvého vzduchu zvenčí. Díky VÁM , pokládci.

Pokračování příště – tedy za měsíc

Blanka