Blázinec pokračování, kapitola 7

VÝVOJ

Druhý den jsem se seznámila s panem primářem. Větrák byl fajn. Hezky jsme pokecali o Kanárech, navrhl „mírnou“ léčbu a po velké procházce případné snížení léků. Působil profesionálně. Bohužel to bylo první i poslední setkání na půdě oddělení. Pak už jsme se setkali jen párkrát v parku. Když jsem ho nejvíce potřebovala, zmizel. Kampak asi? No přece na dovolenou.

Po vizitě následoval další průzkum. S pietou jsem prošla morušovou alej, prozkoumala sad. Zrály meruňky a třešně. Hurá na ergoterapii. Nikdy mi práce nepůsobila takové blaho. Po obědě jsem se rozhodla k odvážnému kroku. Vniknu mezi vyvolené. Prostě jsem usedla na volný kousek lavičky a drze prohlásila „Myslím, že jsem tu správně, že? Já jsem Blanka. Ohlídáte mi místo? Skočím si pro kafe.“ Prošlo mi to. Běžnějším způsobem bylo postávání a posedávání opodál a čekání na pozvání. To přišlo tak za 2 až tři dny. A nebo nikdy.

Pak to šlo ráz naráz. Zprvu jsem pozorně naslouchala, sem tam souhlasně přitakala. Pak přišly na řadu veselé historky ze života. Večer jsem byla právoplatnou členkou klubu. Dvorek byl striktně rozdělen. U stolu seděla elita, tedy lidé, kterým to ještě jakž takž pálilo a nikoho svým postižením neotravovali. Opodál na soklu seděli čekatelé. V atriu hlavní budovy vysedávali více postižení a drbny. Na sluneční lavičce samotáři a na schůdcích knihovny pleticháři a zamilovaní. Mezi všemi rotoval pán co miloval kočky a dával hádanky, pobíhal slintající Jiříček a plížil se Mário. Za rohem se schovávala žebrající Šumičanka. Později přibyla i pochodující sestra. Tato bývalá zdravotní sestra už vůbec nemluvila a od rána do večera pochodovala. Sem a tam. Na dvoře i na oddělení. Čtrnácte dní jsem ji soustavně zdravila. Předposlední den se usmála. Občas se zastavili náhodní prosebníci o cigaretu a znuděné pacientky z VIP. Pouze při dešti se všichni bez ladu a skladu nacpali do budky na popelnice. To bylo vždy takové zajímavé prolínání kultur.

K mé radosti se také druhý den ukázal Lukáš (kamarád a ošetřovatel). Nechápal co tu dělám zrovna já. Popsala jsem situaci na domácí scéně. Pochopil. Uznal, že v tomto případě to lze brát i jako dovolenou, ale důrazně varoval. Naznačil, že mi prášky a pobyt zde mohou i ublížit a doporučil ať do měsíce vypadnu. Nosil mi erární trička, ručníky a cenné rady. Taktéž  jsem prozkoumala místní bufet a koloniál " U žida". Předražený; ale lepší než drátem do oka.

V obchodě byly dvě fronty. Pro pacienty a pro personál a návštěvy. Velice mi polichotila prodavačka, když mě opakovaně sdělovala,že stojím blbě. Večer přišla první krize. Všechno mě svědilo a hrůza z bělostného povlečení pokrytého bílými a černými tečkami mne vyhnala na sesternu. “ Zbláznila jste se? “ “To je ta s broukama.” “ Aha. Nejde to. Na to naše oddělení nemá peníze. Vemte si prášek a vydržte týden. “ No bezva. Naštěstí mě pak Lukáš zásoboval prostěradly. Já i motolice jsme byly z prášků časem tak zblblé, že mi to začali být jedno. Pak se dny podobaly jako vejce vejci. Budíček; úprk do kuchyňky uvařit si kafe, dvoreček, snídaně, prášky, dvoreček, komunita, ergo, oběd, dvoreček, park, večeře, dvoreček a minutu před zavíračkou návrat na základnu. Zde mne jako věrný pes pronásledovala Hana. Fajn ženská, ale nebyla to moje krevní skupina. Občas návštěva. Většinou František. Duše moje spásná. Vozil dobroty, oblečení a záchvěv venkovního světa. Někdy i Dráčka a další kamarády. Chlapce mi záviděly chovanky i sestřičky. A pak přišel ten den. DEN D. Helena. Seděla proti mě u snídaně a zvědavě zkoumala mou maličkost. Bylo jasné, že se jen tak s někým do řeči nepouští. Naše malá velká dáma z Prahy. Přeskočila jiskra. Ani jedna z nás si nepamatuje proč, kdy, co a jak. Od snídaně jsme odkráčely spolu a takhle to bylo až do konce. Největší kamarádky. Asi jako

ve škole. Hana skřípala zuby a žárlila. Nedalo se nic dělat. Jediné místo kam jsem chodila sama bylo ergo. . Vyrážely jsme spolu kouřit a debatovat, loupily jablka a švestky, podnikaly dobrodružné výpravy po parku i mimo areál - tedy většinou jen do tabákové budky a k Vietnamcovi pro pamlsky. Krmily jsme rybičky a želvy. Navštěvovaly jsme Janu z předchozího Helenina oddělení, poslouchaly rádio v parku a vedly psychologickou poradnu u stolečku. Čím dál častěji jsme si zpívaly a čím dál víc nahlas. Začalo to " Hej hou trpaslíci jdou" při cestě

do schodů a skončilo každodenními tanečky na dvorku. Já ji naučila čočínské fláky a " sluníčko nesvítí, je mi z něj na blití” ( kupodivu tento song se zde stal hitem), Hela mi připomněla starší swingové vypalovačky. Tančily jsme kdykoli nás to napadlo. Kde jinde než v blázinci bychom si to mohly dovolit. Po večeři nejčastěji. Kolem stolu bývalo narváno a zamřížovaná okna narvaná k prasknutí. Později, v horší fázi mé léčby, mi už hlas nesloužil, ruce a nohy se třásly. Přesto jsme tu komedii hrály dál. Bylo tu nejtolerantnější publikum na světě. Ošetřovatel Honzík nás nazval hvězdami. No budiž. Nás to udržovalo při životě a pacoši měli zpestření. Jo jo. Začátek byl bezva. Prášků přibývalo pomalu a brzy jsem se naučila je rozeznávat. Haloperidol končil často v kabelce neb v koši. Pusu mi kontrolovaly jen první dva dny. Většinou stačilo přišourat se správným krokem, nasadit tupý výraz a prohodit vtipnou poznámku pro odvrácení pozornosti. Hluboce nadechnout, zapít, předvézt polknutí a prášek schovat v ruce nebo pod jazyk.

Sprintem na pokoj a šup s ním do koše. Bylo mi fajn. Stoleček, práce i Helena mě zaneprazdňovaly natolik, že jsem nevnímala tu hrůzu okolo. Blížil se den první velké vycházky. Dráček měl narozeniny
A tam jsme nemohly chybět. Samozřejmě jsme šly požádat společně. Hela tu byla déle a měla nárok dokonce na dva dny. Prý na úklid domova. Ha ha. Já neměla nárok na nic. Po scénce krachující podnikatelka,  sestra polevila. Ne, že by nám na to skočila, ale byla hodná a pustit slepce bez doprovodu mohlo být riskantní. Ach Křepice. Dráček . Jé. Dům byl víceméně uklizený, stůl se prohýbal dobrotami a chlastem. Přicházeli další kamarádi. Muselo se do hospody. A tady mi to došlo. Rozbili mě. Jsem jiná. Mám pocit, že na mě každý civí. Díky za vynález piva. Po dvou kouscích jsem zvědavým domorodcům a nevědomým přátelům dovolenou v blázinci přiznala. Hradba povolila, večírek se rozproudil. Mám dobré kamarády a žiju v bezva vesnici. Když nás druhý den František vezl zpět, bylo nám nanic.