Bratři Karamazovi - Slunovrat

Snad v nějaké spojitosti s rostoucím věkem kolem mě přibývá nových prací mně blízkých autorů stavějících zpětně do horšího světla jejich práce předchozí. U nového alba Bratrů Karamazových je tomu přesně naopak. Už kdysi jsem si oblíbil jejich první cédéčka, ale tak dobří, jako jsou teď, zatím nebyli.

Bylo by jistě možné se zaobírat souvislostmi plynoucími ze současného personálního obsazení kapely. Nejsou zcela bez zajímavosti, ale určitě bych pak minul to hlavní. Pokusím se trefit. Zaprvé: název desky Slunovrat (stejně jako názvy kousků Kiwegapawa a He-ya-na) klame tělem. Alfou a omegou kolekce jsou více než kdy jindy texty a ty jsou více než kdy jindy katolické - plné obrazů, mířící do hloubky, k srdci, k Bohu i tam, kde se o něm přímo nezpívá. Kdo má uši, slyš! Ne vždy byl výsledek tak silný a svěží zároveň jako tentokrát. Platí to i o coververzi depešácké Personal Jesus, zde jako Je strom. Text je prostě vynikající. Napadá mě, jaký je to rozdíl oproti takovému Blue Effectu, který si prostě vylepšil playlist světoznámou hitovkou (což nemusí být nutně špatně, nakonec asi vždycky je u výběru převzaté písně prvotní vztah k ní). U Bratrů Karamazových zapadla perfektně do vlastního repertoáru a česká verze textu obohatila náš svět. Což je obyčejně přesně to, co tuzemské kapely nedělají a často nejsou ničím víc než zábavovkami. Ale možná je alfou a omegou spíše sám Kůča. Nejen jako autor, i jako interpret. Když zpívá: "...budem se milovat," což si dovolí málokdo, je to prostě tam. Jakkoliv současná kapela je ve zpívaných písních dokonalá, šlape jako hodinky, je všestranná a má spoustu energie, když se Kůča odmlčí, zmizí všechno kouzlo. První z výše zmíněných kusů s podivnými názvy je instrumentálka - sólo Petra Turka na akustickou kytaru. Možná tu ukazuje, jakým hráčským esem je, ještě víc než jinde na nahrávce, ale to je asi tak její jediný význam. He-ya-na už jenom natahuje stopáž ke čtyřiceti minutám. Zpívá se tu po indiánsku, ale na rozdíl od dávného kusu Khu a te to tentokrát nefunguje. Indiánská hudba neposkytuje nijak zvláštní hudební inspiraci a Karamazovi tu také skutečně dost neinspirovaně znějí. Jinak jsou ale opravdu výborní. Že jsou schopni boosterové razance i akustické křehkosti už jsme věděli, teď přidávají další polohy, tu znějí bezmála karibsky, v repertoáru mají i jazzovou ironii.

Mám za to, že takové album jsme v Čechách ještě neměli. A taky, že kdyby byla tahle kapela americká, možná by u nás byla tak známá, jako když je jihočeská. Jen by tu nehrávali tak často. Jsem rád, že často hrávají.

CD Slunovrat k prodeji ZDE