Byl pes: rozhovor k CD Žiju i nežiju

 

Seskupení Byl pes vydává právě v Polí5 CD Žiju i nežiju. Při té příležitosti přinášíme krátký rozhovor. Tomáše Ziku zpovídala Jana Orlová.

 

 

 

JO: Kdybyste měli kapelu jedním slovem, bylo by to:

TZ: „Po svém...“

 

 

JO: Co vás svedlo dohromady a kdy? Jak vznikl název?

TZ: To je dlouhá historie. Během druhé poloviny 90. let vzniklo několik spřátelených kapel. Sdružení si začalo říkat Stejný ksichty. Pro ty, co si to můžou pamatovat, to byly kapely: Neočekávaný dýchánek, Ahmed má hlad, Klec, Kapitán Kajman, Jarabáci a Monty Pičusův létající pes. Posledně jmenovaná kapela vznikla někdy na konci roku 1995. Založil jsem ji já spolu z dalšími hudebníky Stejných ksichtů. Měl jsem v té době psa Montyho a ten se stal naším kapelním maskotem. Když v roce 2005 Monty umřel, přestala existovat i kapela MPLP. Ovšem příliv dalších, nově spřátelených hudebníků, kteří byli přitahováni fluidem Stejných ksichtů jako můry na pouliční lampy, byl tak velký, že hned rok na to, tedy 2006, byla založena nová ksichtí kapela a na počest psa Montyho si dala název Byl pes. Personálně jsme se ještě mnohokrát proměnili, ale od začátku až do teď jsme zůstali Faker, Fanda, Kuba a Pičus, tedy já, jako tvrdé jádro kapely. Našeho legendárního a nejen našeho bubeníka Kádu (hrál s Dýchánkem, Jarabákama, MPLP, BflmPsvz) v roce 2013 vystřídal Vojta a ten s námi hraje dodnes. Skoro 14 let doprovázel kapelu pes Čaj, nástupce Montyho a po Čajově odchodu převzal pomyslnou štafetu pes Čip, ročník 2018. Budiž toto důkazem, že název je od psa.

 

 

JO: Jak byste charakterizovali svoji hudbu?

TZ: Jako písničkářství, písničkářství s kapelou. K ohni, do hospody i na festival. Ale jakej styl hrajeme, to vám za sebe nedovedu říct. Sám tomu říkám poesie bulváru. Ale pozor! Neplést si s bulvární poesií, to je úplně něco jiného!

 

 

JO: Co proces tvorby songů… jak vypadá?

TZ: Zatím to bylo vždycky tak, že přinesu píseň už hotovou. Zahraju ji na kytaru a ostatní se přidají a každý se v ní nějak otiskne. Pokud to i potom dává smysl, je píseň přijata a hraje se na koncertech v hospodách, u ohňů a na svatbách.

 

 

JO: A kdo má na starosti texty?

TZ: Texty mám na starosti já. A někdy zase maj texty na starost mě. A je to takový jedno velký starání se jeden vo druhýho.

 

 

JO: Kde nejčastěji a nejraději hrajete?

TZ: Všude, kam nás pozvou lidi, který nás chtějí slyšet a vidět. Tam hrajem rádi. Pak tam, kde si uděláme koncert podle svého gusta s kamarády z jiné kapely. A nakonec tam, kam musej všichni, kdo si vybrali za koníčka koncertování na roztodivnejch akcích. Ale asi nejvíc hráváme na Slamníku v Bubenči, Na Parukářce, U Krobiána v Hostími u Berouna, v Litoměřicích v hospůdce U letního kina, v Kaštanu na Břevnově, U slunce Míry Matěchy v Benešově. Další seznam, kde všude jsme hráli, jsem naštěstí ztratil, protože by se sem nevešel.

 

 

JO: Vím o tom, že se vaše hudba dostala do filmu a ráda bych si nechala povyprávět, jak to bylo…

TZ: Díky Pavlovi Gebloj a jeho nesporné slabosti pro poesii bulváru jsme zkušenost s výrobou hudby k filmu prodělali hned dvakrát. Jednou k jeho filmu Odborný dohled nad východem slunce a podruhé na volném pokračování, které se jmenuje Odborný dohled nad výkladem snu. Znám se s Pavlem už 20 let, jinak si nedovedu vysvětlit, proč nám to udělal. Jak říkal sám, pro jeho záměr jsme se mu víc než hodili. A zkuste říci režisérovi, když vás jako kapelu osloví, že mu hudbu k filmu neuděláte. No to prostě neuděláte.

 

 

JO: Má vaše CD nějaký leitmotiv?

TZ: Ten je nejspíš obsažen už v názvu samotném. Žiju i nežiju - zakonzervovaný stav bytí. Je to neustálé prolínání krásna s tesknem. Neutuchající boj lidské lidskosti s lidskou blbostí. Je to ostentativní tázání po smyslu toho všeho kolem nás. Proč člověku nestačí svět takový, jaký je a jakou možnou nejnižší cenu bude jednou mít svoboda. A v neposlední řadě je to hledání odpovědí, na které někteří ani nechtějí znát otázky...

 

 

JO: V jakých chvílích byste svoji hudbu doporučili poslouchat?

TZ: Poslouchat ji jen ve chvílích k tomu určených, přičemž si ty chvíle každý určuje sám... a to je svoboda nejdražší. Pro mě je ideálním posluchačem našich písní ten, kdo si ty písně pouští dobrovolně. Někdo se cejtí nejlíp v houpacím křesle na verandě s dekou přes kolena s fajfkou v jedné a s oblíbeným nápojem v ruce druhé. No a jinej při těch písních... A to je taky svoboda.