Cesta, pohyb, dálavy (Co bylo V)

Počet večerů „Uši a Vítr“ se nachyluje k polovině třetí stovky (od září 2009 v brněnském klubu Boro). Často přemýšlím nad důvody, kolik sil mi zbývá, kolik sil nám zbývá. Vždycky jsem rád používal obrat „nová realita“. I tady jsem se původně o něco takového pokusil.

Ale každá tato „nová realita“ musí být živena zase další novou realitou. A přitom navíc musí i mocnost a síla a živost toho původního impulsu zůstat. Je to pohyb na cestě, stále od jednoho bodu k druhému, a v napětí mezi těmi dvěma body. I v těchto referátech bych důvod psaní o událostech v Potulné akademii nerad umrtvil.

238. večer Potulné akademie uvedl Staňa Voda vzpomínkou na v našich poměrech až neuvěřitelnou postavu jazzového zpěvu a šansonu Evu Olmerovou. Narodila se právě tento den (21. 1.) – před sedmdesáti šesti lety. Známá, neznámá, drcená tupostí a zlomyslností socialistických pořádků, umírající vysílením psychickým i fyzickým, úmorem čtyřiceti let v pro ni zcela nedýchatelném pařeništi „lepších zítřků“, v pouhých devětapadesáti letech. „Blues samotářky“ – „Čekej tiše“ – ta sousloví mluví za vše. To druhé dokonce oživil Staňa V. citlivě se svou kytarou.

3ryby Po té uvedl Martin Sedlák dílo zvláštní postavy světové literatury – ale i odlehčeně múzických sfér – Pierra Bérangera. Dle svého vkusu. B. je básník dramatický, extravagantní, odvážný, kritický ke všem prohnilostem doby, ke všem zatuchlinám a zkaženostem srdce. Jen ukázkou: Roku 1830 se aktivně účastní červencové revoluce. Po jejím vítězství však zůstává stát v ústraní, odmítá nabízené pocty, přizvání k trůnu krále-občana Ludvíka Filipa i státní penzi 6000 franků: „Nikudy nechtějte mě vláčet, / místa a kříže jiným nechávám. / Pro dvůr se nehodím. Jsem plaché ptáče / a lepu králů vždy se vyhýbám.“ (Přátelům, kteří se stali ministry).

Martin S. je však rovněž sám básníkem, a ne ledajakým. Na Bérangera navazuje svými vlastními texty, kterých už v Potulné akademii uvedl více. Rád sleduju jeho další psaní. Rozhodně se nerozplizá, nedře se úmorně v upocené snaze, kde by počáteční důvody vůbec jakéhokoli psaní scházely. Jeho psaní je vážné, o něm i o jeho textech se dá říct obecně, že nežvaní. Drásá, a pokud zavtipkuje, tak jen na svou adresu. Jeden ze skutečných básníků, které jsem objevil v této akademii špatné pověsti („co je dobrá pověst proti slávě Boží?“ píše Ernest Hello). Opět jen na okraj něco z jeho slov: Uši „Za sebou cítím dech mohutných zvířat. / Kamenná stáda, měsíc. / Nečinit víc! / Růst… / Potichu, potmě / jak příliv“ (Bretaň, srpnová noc) – „Je třeba sestoupit k dávným řekám za úplňku, / chceme-li nalézt; / je jenom jeden proud, jedna píseň a jedno slovo na této zemi, / které znamená život. / Ach, Bože, kolik let strávil jsem vytím s vlky, / zíváním moudrosti a slintáním slov / prázdných jak půllitry nocí beze spánku? / Teď tady stojím, čekám mezi stromy / sám jako uschlý suk sutiny a vzduchem se chvěje melodie, kterou / neznám, kterou jsem zapomněl, která však přesto všechno ještě / chtěla by promlouvat do rytmu mojí krve. …“ (Na cestu)

Hudební část tohoto večera č. 238 byla v rukou muzikantů kolem (rovněž básníka) Jana Lamrama (Ples v Opeře), na jejichž vystoupení navazoval zajímavý pražsko-slovenský projekt Triryby. Vystoupení Plesu v Opeře stojí na klasickém poetickém textu, básni, která je určující pro celkový hudebně se navršující výraz této tříčlenné kapely klasického rockového obsazení. Triryby se zpěvačkou Světlanou jsou pak spíše jazz-rockovým uskupením, hrajícím s nadhledem a s potěšením z každého tónu, z veškerých možností a příležitostí, které jim dobré a s láskou zvládané nástroje skýtají.

Mluvil jsem o „nové realitě“. Tou je také skutečnost, že některé večery Potulné akademie s jejich veškerou organizací a dramaturgií vzali na sebe přátelé-hudebníci. 28. 1. to byl kytarista kapely Dirty Picnic Bob Vrátníček. Večer sestavil dle svého gusta, na jiho-severní moravské ose. Jako první vystoupili Safety First Uherského Hradiště, po té kopřivničtí Lu a na závěr z Českého Těšína Radio Tzara. Opravdu vysoké napětí hudebních výkonů, které naživo klub Boro po jeho znovuotevření ještě nezažil. Opět jiné cesty, jiné hledání. Lze tato hudební uskupení vyhledat běžným internetovým vyhledáním, které přinese mnohá překvapení nejen hudební, ale i textová a produkční.

Uši Jen nepatrně bych si dovolil vyzvednout (a zcela soukromě pro sebe) Radio Tzara. Zazněl mi z jejich vystoupení opravdu Sever i v mých vlastních vzpomínkách, ladění temných vln rádia Luxembourg, propadání do tajemného knikání, syčení a pípání dálných prostorů a světa civilizovaného a oživovaného zcela jiným způsobem, než byla šedá realita vůkol těchto starých přijímačů s dodnes fascinujícím do tmy blikajícím „magickým okem“. Četl jsem později jednu knihu z roku 1965: Charlese Easta soubor povídek „Kde hudba hrála“ – Where the Music Was. Titulní povídka je o partě kluků z provinčního městečka někde na americkém Středozápadě, kteří poslouchali v rádiu vzdálené melodie swingových a jazzových orchestrů tehdy nedosažitelného, nedohledného a magického Chicaga. Tam hrála ta hudba. Maják touhy. Motto té knihy přeložil Jan Zábrana a bylo vzato z George M. O’Donnella. Znělo takto: „Kentaur ujíždí po Beable Street / v sedanu značky Cadillac / a čtyři bílá hříbata se dovádivě ženou / napříč těhotnou zemí. / A já už znám tu anonymitu měst za noci, / kdy dravá krev se na okamžik zklidní a opadne v ní / unavený příliv tepu této lásky.“

Výraz a síla projevu, razance bez rezerv kapely Radio Tzara byla pro mě zážitkem opravdu novým a posilujícím. A tímto soukromým naladěním radia T., z dálav, „kde hudba hrála“, bych si dovolil tento dvouvečerový referát ukončit. Dobrou noc.

Jaroslav Erik Frič, Brno, Alfa Passage, 9. února 2010, 23:11 (foto: Fido & mamamrdamaso)

Minulý článek autora ZDE