Cestami nesoustavnými I

Psáno na okraj života a díla Josefa Šafaříka, esejisty; s přihlédnutím ke knihám Sedm listů Melinovi (Družstevní práce, Praha 1948), Cestou k poslednímu (Atlantis, Brno 1992) a knižnímu souboru esejů Hrady skutečné a povětrné (Dauphin, Nové Město pod Landštejnem 2008). Myslím, že ústřední věta celého díla Josefa Šafaříka (1907-1992), nebo aspoň jedna z klíčových vět, které jsem od něho osobně slyšel, je: „Zápasil jsem sám se sebou o sebe.“ Ta věta vyjadřuje přesně jeho samotného, jeho ústřední životní snahu, vedle níž všechny snahy jiné byly jen činností pomocnou a doplňující. Ten usilovný zápas byl rozhodující. A byl tak usilovný, byl tak intenzivní a sebou samým a dílem zaujatý, že jako by vůbec jediná myšlenka na něco, čemu křesťané říkají „milost“, autora ani nenapadla. Dokonce ten celý zápas jako by se děl nejen bez ohledu na jisté „podmínky shůry“, iracionální, metafyzické, – ale přímo proti nim.

Osobní hledání, osobní tázání. A pramalé pochybnosti nad vývody z premis často neúplných, zčásti titánskou vůlí zatemněných, a tedy nepřesných. Vývody ovšem znamenitě metaforické, výsostně aforistické. Nemohu však než jako nenápadný průmět na duchovní sítnici vnitřního zraku nevzít v potaz větu z Demlova Svědectví o Otokaru Březinovi, kde zaznamenává jeden závažný výrok básníkův: „Ty nejvyšší pravdy nepoznáváme pouhým rozumem, nýbrž zářením celé naší bytosti.“ Tento způsob poznání, kromě toho, že je vlastní všem světcům a mystikům, projevuje se v podstatě také u všech pravých umělců. A já přece jen Josefa Šafaříka pro sebe intepretuju především jako umělce. Jako umělce myšlenky, chcete-li.

Mám před sebou knihu, která z díla Josefa Š. je pro mne rozhodující. Obsahuje totiž texty, které mne osobně velmi ovlivnily a na jejichž prvotním přepisování jsem se částečně podílel. Člověk ve věku stroje, O rubatu čili vyznání, Loutky boží nebo čí?, Hrady skutečné a povětrné, Mefistův monolog… Je zde i esej Marná lásky snaha, který kdysi můj otec – k mému velkému údivu a v nemenších obavách – nechal rozmnožit asi ve dvaceti exemplářích na jakémsi podnikovém cyklostylu, v Nové huti Klementa Gottwalda. Bylo to někdy začátkem osmdesátých let. Marná lásky snaha. Ještě teď vidím složku modře potištěného kancelářského papíru, kterou otec jednoho večera z práce přinesl. Zvláštní bylo, že jsme kolem toho vůbec nemluvili. Nevedli jsme nikdy nějak důvěrné hovory. Žili jsme v jakémsi apriorním srozumění. Nějak jsem se o textu, v souvislosti se svou úctou k autorovi a brněnskými styky s ním, zmínil – a otec se rovnou stručně nabídl, že to „nechá rozmnožit“. Nebyl fantasta toho typu, u něhož bych se obával nějakých špatných konců. Doba byla hnusná (přelom 70tých a 80tých let snad vůbec nejhnusnější z celé tzv. normalizace), ale otec přece jen věděl dobře, co dělá. Byl v osobním životě nesmírně skromný. Skoro nic nepotřeboval, kromě toho nejnutnějšího k jídlu a ošacení. Dlouho nošený tentýž oblek, kravata sem tam s nějakou skvrnou od polévky. Když umřel, našel jsem na stole v kuchyni starý „plastikový“ talíř, který na okraji jevil známky opálení od ohně sporáku, které jsme kdysi – buď sestra nebo já – způsobili dětskou neopatrností. Před mnoha a mnoha lety. Marná lásky snaha. Můj otec, dalo by se říct, neměl co ztratit.

Narodil se v Orlové, jedenáct let po té, co v Prostějově na svět přišel Josef Šafařík. Jakési tajemné kruhy způsobily, že otec vzal ode mne mlčky strojopis eseje, původně z roku 1970, psaného k shakespearovské hře pro divadlo Za branou, a večer rovněž mlčky, nebo jen s nějakým střídmým slovem, jako „Tady to máš…“ nejspíš, položil originál s kopiemi přede mne na stůl. Nevím, zda ten rozmnožený text vůbec četl. Rozhodně si neponechal ani jeden výtisk pro sebe. Marná lásky snaha.

„To není člověk, to je kontinent, tak vyjadřoval Gustav Flaubert v dopisech přátelům své ohromení ze Shakespeara a rozuměl tím nejen rozsah díla a jeho zabydlenost všemi typy a charaktery lidskými, ale i to, že tvůrce tu ‚zůstává skryt ve svém díle jako Bůh ve svém stvoření‘, což – podle Flauberta – třeba řadit k nejvzácnějším ctnostem umělce, který má ve svém umění – ‚druhé to přírodě‘ – prostě předvádět život a nevyslovit svůj názor, nepronášet soud. Říká se to i tak, že umělec má, ba musí stejně milovat všechny své postavy – podoben mlčenlivému slunci, které rozlévá své životodárné paprsky stejně štědře na dobré i zlé, na pšenici i koukol. Za tohoto „Mlčení tvůrce“ riziko pravdy a omylu, dobra a zla, vykoupení a zatracení, nese si ovšem člověk sám – cena to za pocit svobody a sama podmínka lidské existence v dramatu života i umění.“ Cituju úvodní odstavec eseje z vydání nakladatelství Dauphin Dana Podhradského, z roku 2008 (uspořádal, k vydání připravil a ediční poznámku napsal Michal Jareš; ediční spolupráce Jakub Říha; vyšlo v nákladu 600 výtisků).

Mám za to, že Josef Šafařík náleží k typu tvůrců, kteří píší vlastně stále jen jednu knihu. K ústředním tématům se ustavičně vracejí, a to často v obsedantním zajetí svých vlastních slov, svého vlastního temperamentu a existenciálního zaujetí. Nelze utéci. Každý člověk, každý tvůrce má jen jeden osud, jeden úděl, jeden – aby se tak řeklo – ústřední úkol.

Další z outsiderů česko-moravského písemnictví 20. století, třebíčský kritik a básník, jedinečný posuzovatel umění, tvůrčích metod a úkolů, Miloš Dvořák (1901-1971) na konci života shrnuje své kritické vyznání takto: „Nejvyšším smyslem umění je vydat sebe v tvaru, tvaru schopném života.“ Vztahuju tato slova i na esejistu (takto se jednou se mnou v rozhovoru výslovně deklaroval) Josefa Šafaříka. Takto tvárnil J. Š. svůj dělný život, takto sedával za svými lístečky výpisků a poznámek, takto koncipoval své texty většinou příležitostné, takto hnětl a kul také svůj životní veleesej „Cestou k poslednímu“. Když k těmto dvěma jmenovaným knihám přičtu „epistolografickou“ ouverturu celého tvůrčího života, „Sedm listů Melinovi“, máme dílo Josefa Šafaříka hrubou křídou obkrouženo celé. A k těmto knihám, jakož i k některým osobním svědectvím, při návštěvách zachyceným formulacím a postřehům, se hodlám vracet v následujících pokračováních tohoto pokusu striktně osobního vystižení života a díla J. Š., aspoň tak, jak se otiskly do života mého. A když jsem před několika lety chystal pro brněnský rozhlas jakýsi šafaříkovský oslavný večer, tehdy především jsem si – trochu zaskočen – uvědomil, jak ten otisk je hluboký. (Pokračování)

Brno, Alfa Passage, 10. září 2013, 23:00