Co bylo (I)

Dostáváme pozvánky, mobilní zprávy, maily, co kde bude a kdo a kdy, ale žehral jsem vždycky na to, že už méně mi dokázal někdo říct, „co bylo“. Slova jako „super“ a „pohoda“ neberu. Žvást, kde jazyk jde k čertu. A kde jazyk jde k čertu, tam jdou k čertu i lidé. Klik, klik. Yes, no.

Tumpach Kvoč – frontman IvošDostáváme pozvánky, mobilní zprávy, maily, co kde bude a kdo a kdy, ale žehral jsem vždycky na to, že už méně mi dokázal někdo říct, „co bylo“. Slova jako „super“ a „pohoda“ neberu. Žvást, kde jazyk jde k čertu. A kde jazyk jde k čertu, tam jdou k čertu i lidé. Klik, klik. Yes, no.
Dám si pivo! Elemka! Kofolu! Prý skončí knihy a tištěná média a bude se jen klikat do kompjútru. Čtecí zařízení, namluvit, přehrát, poslechnout. Na vodu. Do vzduchu. Yes, no. A obrázek. A animace. A hra. Něco, co nebylo, ani nebude. Ale co je? A co skutečně bylo?

Už dříve jsem se pokoušel o reflexe, nebo aspoň vzpružit někoho, aby něco napsal. Něco o tom, co bylo. Jak se jinak ujistit o své vlastní existenci, která není knižní, není ani jinak hmotně mediální, ale jen na vodu psaná? Odezní, – a jako by nebyla. Jsou ovšem živé věci, které jenom takto mohou být uváděny. Někdo je nahraje, někdo je vyfotí, někdo udělá video. Anebo nikdo neudělá nic. Sám jsem na tyto věci nikdy nedbal. Kdo přišel, dokumentoval, jak chtěl. Anebo nedělal nikdo nic. Ale jak čas běží, cítím nutnost registrovat, aspoň stručně, v bodech, v náznacích třeba jen, „to, co bylo“.

Marcel Kříž & Pohublá Zrzka„Uši a Vítr“, múzické večery Potulné akademie – na více místech Brna za ten čas – byly založeny ve čtvrtek 30. 6. 2005. Jeden z tehdejších vystupujících, argentinský kytarista Jorge, už nežije. Většinu vystupujících jsem už nikdy neviděl. Čas šel dál, a jde stále. Ve čtvrtek 17. 12. 2009 se v klubu Boro uskutečnil večer č. 233 a já jsem si umínil (po pravdě: na radu básníka Pavla Š.), že aspoň nějakým způsobem – nadto k něčemu podobnému vyzván provozovatelem tohoto webu – tento večer stručně popíšu. I kdyby to měl být popis, o němž se v jednom eseji zmiňuje Graham Greene, kde o jednom člověku, cestujícím po mnoha zemích světa, napsal, že tento muž, který si rád prohlížel architektonické památky, navštěvoval kostely, a aby si aspoň něco zapamatoval, vždy si rozměry kostelní lodi odkrokoval a zapsal do itineráře. Začínám tedy svůj takto podobný itinerář:

Nová tvář za klávesami (Joe Carnation Band)Klub Boro, The Blues Christmas, 17. 12. 2009. Úvodem chci mluvit o blues, ale už jsem ze svého vlastního mluvení unavený. Předávám slovo přátelům z kapely Tumpach Kvoč (Brno). Obvyklé představě blues jejich hraní jakoby neodpovídalo. Spíše veselý hospodský šraml. Dominantní akordeon, Ivošův neochvějně optimistický zpěv, s vervou sekundující zpěvačka, kapela držící pohromadě, živá, povzbudivá, hrající nadšeně s naprostou samozřejmostí. Jako druzí vystupují Marcel Kříž & Pohublá Zrzka (Čáslav, Golčův Jeníkov): Šest muzikantů! V popředí M. K. s ohromným nasazením artikulující skutečné blues. Opravdové české blues, poezie, život. Jemný, ale současně melancholicky drásavý podtón veškerého Marcelova projevu. A suverénní kytara. Distingované bicí, s rozlišujícím citem pro obsah a výpověď celé toto vánoční uskupení, to vše zcela koresponduje s názvem večera. Večera, který uzavírají pražští Joe Karafiát (Joe Carnation Band)Joe Carnation Band. Poprvé je vidím (a slyším!) se stěží uvěřitelnou klávesistkou, které Joeova kytara uznale ponechává v pravou chvíli dostatečný prostor. Jistě překvapení pro všechny. A velmi dobře z celého vystoupení prosakující dávné časy, které v závěrečných skladbách publikum potěší explicitně. Vzpomínám si, že kdysi jsem v jediných anglických novinách, které se daly u nás koncem 60tých let koupit, v Daily Workeru, padl na maličký inzerát: „Peter Green, show them, how to play guitar!“ Zvláštní inzerát. Časy, kdy se ještě říkalo „elektrofonická kytara“. Dobré časy.

j. e. f.
(foto: Fido)