Corina Oproae - básně ze sbírky Tisíc a jedna smrt

Anastasis

Zemřela v noci.
Tři dny jsem nad ní truchlila
a pak jsem si vedle ní sedla a trpělivě
čekala až vstane z mrtvých.

Kdosi mi vyprávěl,
že jeden z nás,
který byl svatý,
vstal z mrtvých
třetího dne
a vstoupil na nebesa.

Ona byla také svatá, řekla jsem si
a při čekání
se mi svíralo srdce,
že místo toho, aby tu zůstala,
třeba také

vstoupí na nebesa.

Závislosti

Kdosi mi řekl,

že byly dosud vynalezeny

závislosti na všem.
Někteří jsou závislí sami na sobě,
závislí na hloubce moře nebo na vrcholcích hor,
závislí na blízké vzdálenosti sexu,
závislí na kombinacích myšlení
závislí na čokoládě, černém čaji nebo kávě,
závislí na měsíčním světle
závislí na kostkách mýdla,
závislí na nedokončených větách,
závislí na nemoci.

Po určitou dobu odborníci zahrnuli i mě

do této poslední kategorie.

Nedávno však zjistili,
že mojí závislostí je smrt sama.

A co víc, jak se zdá,
to ona si vymyslela mě.

Od té doby, co jsem to všechno zjistila,
opakovaně samu sebe přistihuji, jak neustále toužím po její společnosti
a snažím se nezemřít,
abych se jí mohla opájet

den co den.

Jiná láska

Přiznávám si to.
Byla bych si pro tebe přála
jinou smrt.
Hodiny v čekárně,
slzy, nad nimiž zvítězila bezprostřední hrozba,
lži,
dokonce i lži,
„dostaneš se z toho“ opakováno polohlasem.
A více času,
tohle chci říct,
více času.

Byla bych si pro tebe

(kvůli sobě)
přála jinou smrt,
protože ještě nevím, jak mám zacházet
s tou, kterou sis zvolila.

Je to, jako kdybychom mluvili o lásce.
Přála bych si
pro tebe pro sebe jinou lásku.
Lásku, která by (obsáhla) celý život,
jako řeka, která by se nikdy nevlévala
do bažin vystřízlivění z lásky.

Nevím však, zda by taková smrt
mohla něco změnit,
anebo zmírnit bolest
či mít jiný význam.
Zbytečně o tom všem přemýšlím.
Pouze si to přiznávám.
Byla bych si pro tebe

přála jinou smrt.
Smrt, kterou bych se učila každý den
jako tu velmi dlouhou báseň
v dětství.

Protože není tvoje

Neumíš dokončit tuto báseň,
protože není tvoje.

Dostala se k tobě jednoho dne plného tichých, vyčerpaných a nepřítomných vlčích máků.
Sedla si ti na oko
jako nerozhodný motýl

a oslepila tě,
ale cítilas její nejistá,

zmatená, vzdálená křídla.

Dnes pohyb jejích křídel osvětluje tvou slepotu.
Mluví na tebe zvláštní řečí
složenou z nekonečného ticha
jako zelené pšeničné pole,
které usnulo na slunci.

Přiznává se ti, že jsou mladí mrtví,
ještě schopní cítit vůni vlhké země,
mrtví, kteří žijí v objetí v trávě,
hořká štěstí chvějící se
pod kůží zapomnění,
posvátné poslední touhy nevinných,
kteří zahynuli za některé z tolika válek,
atavistický hlad prosakující mezi kořeny
společně s vůní čerstvého chleba.

Také se ti přiznává, že jsou staří mrtví,

kteří si vůně a pachy už nepamatují,
mrtví, kteří se proměňují v masu
a sestupují ke středu Země,
kde celý život, jejž ztělesňujeme,
je obsažen v mizivém

všezahrnujícím bodu.

Neumíš dokončit tuto báseň,
protože není tvoje.

Je to báseň všech, kteří smyslně

a intenzivně prožili smrt a život,
kteří vědí, že hrob
je jediné zrcadlo, jež nám vždy

ukazuje stejnou tvář.
Báseň, která tryská z útrob země,
cestuje zpět v čase a v prostoru,
sedne si ti na oko,
prchavý oslňující motýl,
a zoufale od tebe požaduje,

abys ji psala dál.

jsme tělesa zaplňující prostory. žijící zázraky. stáváme se hustšími, velmi hustými a smrt přichází a přináší nám prázdno, kterým jsme byli, než jsme se stali těly. prázdno odhání ducha a způsobuje růst našich vnitřních křídel. složená křídla trpělivě čekají na případný let. prázdno odvádí cestu slz, aby proudily dovnitř, do nepostřehnutelných údolí, aby cestou zaplavily hrubé kameny paměti. předchozí nevyslovitelné prázdno oznamuje pozdější hmatatelné prázdno a uprostřed, mezi nimi, uvnitř hustoty, stáváme se jednoznačnou předtuchou konce.

předtím prázdno prázdno potom

XI.

jsme slova zaplňující prostory. nic před námi a nic po nás. zanechali jsme venku veškerou naději. proměňujeme se v ptáky, v ptáky s křišťalovými křídly, strachem a zoufalstvím se hroutícími do mokré země, v ptáky, kteří se narodili mrtví a už si nepamatují jazyk, jímž mluvili, než se narodili, v nemotorné ptáky s olověnýma očima, kteří přece jen ještě sní o tom, že by se znovu utopili v nás, že by roztáhli svá nekonečná křídla a nabádali nás, abychom se vznesli k tomu pomíjivému bodu schopnému okamžitě rozpustit hustotu a osvobodit nás. jsme nehmotným pokračováním začátku.

předtím prázdno prázdno potom

XII

dovol sopkám v sobě, ať vybuchnou, dovol slovům, aby spolu prohodila pár slov, slabik, aby v tobě vznikli mutanti, zrůdy, divy a zázraky. pak je uhas smutkem nekonečné absence nebo okamžité radosti, průsvitnou pamětí, kterou uchováváš v tom poháru lilie, nebo nepřístupnou budoucností, již přečteš v tom pohledu. pak vytryskne slovo jasné a smysluplné. slovo, které nikdy nepramení v nicotě. slovo, které zaplaví prázdno. slovo, které je krví ducha.

předtím prázdno prázdno potom

..............................................

Překlad: Mircea Dan Duta

Proofreading / Redakční propracování textů:Tomáš Míka.