Elysejská luka newyorkská

Oceán je pořád velká překážka, nemá-li kapela smlouvu s major labelem (zatím ještě existují). Newyorkští Elysian Fields ji před lety měli, ale chtěli dělat hudbu mimo mantinely toho, co byl Universal ochoten vydávat, takže se raději vydali na cestu mezi samovydáváním a nezávislými vydavatelstvími.

Oceán je pořád velká překážka, nemá-li kapela smlouvu s major labelem (zatím ještě existují). Newyorkští Elysian Fields ji před lety měli, ale chtěli dělat hudbu mimo mantinely toho, co byl Universal ochoten vydávat, takže se raději vydali na cestu mezi samovydáváním a nezávislými vydavatelstvími. To je ale vedlejší stejně jako to, že kapelou prošli třeba Mark Ribot nebo John Medeski, stejně jako to, že Jennifer Charles tvořila před lety pěvecké duo s Mikem Pattonem. Máme totiž co do činění s dokonalou skupinou! Jennifer Charles a Oren Bloedow nahrávají dospělou hudbu bez známky tápání už od počátku existence EF v polovině devadesátých let. Skutečně je takřka nemožné seřadit jejich nahrávky podle data vzniku, pakliže ho neznáte. Někdy znějí rockověji, jindy jazzověji, psychedelicky nebo folkově, ani na okamžik ale není pochyb, o koho se jedná. Hrají zblízka, tedy velice jemně na často poměrně vytavené aparáty, jakoby s vámi seděli v pokoji. Hlavní je spavý zpěv - šepot Jennifer Charles, jehož náměsíčné pojetí je zcela v souladu s lunetickou povahou textů. Všechno ostatní je pod ním, maximálně úsporné, za touto úsporností je ale cítit obrovská muzikantská suverenita (podobně jako u kapely Deža Ursinyho v osmdesátých letech). Žádná melodie nebo rytmus není mimo jejich repertoár, řemeslo ale ovládají takovým způsobem, že když se v jinak prostém a minimalistickém doprovodu objeví takt, který by devětadevadesát procent muzikantů zcela vykolejil, devětadevadesát procent posluchačů si ničeho neobvyklého nevšimne. Vedle kytaristy Bloedowa a Charles se na chodu kapely podílela za tu dobu slušná řádka pianistů a rytmických dvojic, doplňujících kapelu podle svého vytížení v jiných hudebních projektech. Zejména klavír patří vedle Bloedowovy kytary a zpěvu k hlavním zvukotvorným živlům. Třeba zrovna na novinkovém albu Last Night On Earth nemají EF v několika kusech daleko k Psím vojákům. Nejen pojetím klavíru a jeho dominantností například v kusu Church Of The Holy Family: za znějícími zvuky je evidentně obrovská hloubka pozadí, jakou někdy cítíme při setkání s člověkem, který by nás mohl fascinovat dlouhé hodiny, ale prostě není tolik času... a zvukové médium omezuje. Navíc, mám při poslechu dojem (u nahrávek EF ovšem obvyklý), že neposlouchám řadovku, ale výběr největších hitů. Ona fascinace je obsažena i v pár minutách. EF asi nejsou schopni zahrát blbě. K písničce Red Riding Hood vznikl první klip od dob u Universalu (historicky teprve třetí). Je to zásluhou současného amerického vydavatelství Ojet Records. Oceán naším směrem ovšem překonávají už potřetí za pomoci francouzského labelu Vicious Circle, díky němuž je zase na youtube dost kvalitní záznam dalšího výše zmíněného kousku z francouzské televize. Mrkněte, jak Bloedow odložil kytaru a s jakým gustem zahrál klavírní part. Na letošní francouzskou šňůru totiž EF vyjeli bez pianisty.

photo by Peter Beste