Federsel digest 2

Vždycky mě udiví jak někdo vynaloží na něco spoustu peněz a práce aby to pak zabil opomenutým detailem. Příklad za všechny: Dnes jsem seděl v kavárně, kterou jistě projektoval nějaký interiérový architekt, nábytek vkusně sladěný s obložením, portrét britského státníka má zřejmě upomenout na zašlé zlaté časy či evokovat gentlemanskou atmosféru. Až po chvilce jsem si všiml, že jako hudební kulisa se postupně vystřídal Michael Jackson, Dan Landa i Šmoulové. Nejmenované komerční rádio nám pálilo ze svých nekonečných playlistů do uší jednu pecku za druhou. Do podnikatelského záměru už se zvukový design prostředí nevešel.A nevešel se do něj skoro nikde, protože patrně nikoho nenapadne, že i takovýto detail stojí zato řešit. Zvuková kulisa zvenčí není slyšet a když už zákazník sedí a má objednáno, je pozdě řešit posluchačskou nekompatibilitu. Zkusili jste už někdy požádat obsluhu ať hudbu, kterou nikdo neposlouchá ztlumí, nebo dokonce vypne? Podobným problémem se zabýval kdysi Zbyněk Petráček v článku Řev nad hlukem lokálu uveřejněným v Respektu č.51/2001. Ticho se stalo luxusním zbožím. Alespoň ve městě určitě. Ale proč se v rádobybritském baru nehraje Vera Lynn, Benny Goodman, Glenn Miller nebo Tommy Steele? Hodilo by se to k duchu místa víc než Šmoulové a Landa. Nejlépe je se držet specifických žánrů. V country baru se většinou hraje country, taktéž Country radio hraje převážně country a příbuzné žánry. Tomu říkám přímá řeč. Na komerční rádia jistě nikdo vliv nemá, budou vždy vysílat co chtějí.
Podobná situace panuje ale i na veřejnoprávných stanicích. Jako jeden z mála zvedl svůj hlas proti vyšeptalým playlistům plným normalizačních zpěváků Jan Burian v otevřeném dopisu Radě Českého rozhlas.:

Trochu romantiky v podání Very Lynn:

Na scéně volné improvizace nebo možná elektronické hudby obecně se nestává tak často, že se potkáte s virtuozem. Možná také proto, že pro rozpoznání virtuozity je třeba divákům představit svůj nástroj, ukázat jeho možnosti a limity, což je většinou složité, u hudby využívající software pak téměř nemožné. G.Lucas Crane aka Nonhorse hraje na dva kazetové magnetofony, DJ mixpult a pár kytarových krabiček. Jednodušší experimentální setup si těžko lze představit. Není těžké pochopit co lze ze dvou kazeťáků vyloudit za zvuky, o to zábavnější je sledovat co je Nonhorse skutečně schopen ze svého zařízení vyždímat. Při tom všem má jeho vystoupení nádech jakéhosi soukromého rituálu, nebo přinejmenším sledu ritualizovaných činností. Kufr s pomalovanými kazetami si vysype na hlavu nebo na zem a v kazetách se bezhlavě přehrabuje a co chvíli náhodně jednu vyloví a vsadí do jednoho ze svých magnetofonů s ulámanými dvířky. Nezakrývá že se hudbou baví a co chvíli během hry přenastavuje malou webovou kameru, přenášející pohyby jeho rukou do videoprojekce, občas jí otočí přímo k projekci a videofeedbackem vytváří kvalitní videoart snadno a rychle. Na koncertě Nonhorse jsem byl v pražském klubu Final, kde křtil svou kazetu Heliocentric Worlds, kterou si můžete (pokud jí stále máte na čem přehrát) zakoupit u pořadatele zmíněného koncertu, labelu KlangundKrach. Koncertní video jen těžko může zprostředkovat dojem z Nonhorsova živého hraní, ale v následujícím třicetiminutovém dokumentu na sebe G.Lucas Crane vše prozradí a ukáže zblízka nejen své vybavení, ale také svoje technické fígle:

Když jsme u divné hudby, chtěl bych doporučit dva slovenské výtečníky Slavo Krekoviče a Miro Tótha sdružené v duu s názvem Shibuya Motors. Označují se jako improvizovaný elektro-akustický projekt, k tomuto vágnímu popisu je potřeba ale ještě dodat, že tento se nachází na území mezi freejazzem, death metalem a elektronikou. Žánr avant-core, kterým někdy sami svou aktivitu popisují, je celkem výstižný. Obsazení elektronika plus saxofon a hlas je poměrně radikální a radikální je i výsledek v podobě zvukové epilepsie, eruptivní elektroniky, kvílení digitálních distortionů prokládaného lunatickým freejazovým saxofonem, který za chvíli vystřídá vokální projev, před kterým by Napalm Death museli zblednout závistí. Co ale na Shibuya Motors zaujme především je jakýsi performační rozměr vystoupení, kdy se ani elektronický operátor nedrží při zemi a místo kroucení čudlíku či mačkání tlačítek cloumá raději dlouhým páskovým MIDI kontrolérem, se kterým chvíli poskakuje jako s kytarou a kterým chvíli vyhrožuje jako podivnou kosmickou zbraní. Saxofonová sola Miro Tótha jsou natolik přehnaná, že přehnanější je snad už jen jeho vokální projev. A to je právě to nejlepší na Shibuya Motors. Prvek humoru a sebeironie. To se ve vodách grindcoru skutečně nevidí často! http://vimeo.com/27455882.

A něco pěkného a jednoduchého na závěr: