FIlmový zápisník Marka Feigla je opět zde!

Historický film „Andrej Rublev“ (SSSR, 1966, režie Andrej Tarkovskij)

Vidím tu tři hlavní myšlenky, zdánlivě protikladné. (1) Svoboda umění, kterou není možné vynutit ani popřít žádným násilím, žádnou lstí, žádnou mzdou, cukrem ani bičem. Umělce jde zničit, nemůže ho ale přimět k udělání jeho díla nic jiného než jeho vnitřní inspirace. Na svobodu umělecké imaginace se ve filmu o Andreji Rublevovi pořádají všemožné barbarské atentáty, nejnaturalističtější je ten, kdy jsou malíři ikon na své cestě lesem surově oslepeni biřici. Sice Moc dokáže všechno možné, ale stvořit umění nedokáže.(Zlobr dělá, co jen může / skutky nemožné pro muže / ať však sebevíce šílí / dar slov je nad jeho síly / Nad krutě porobenou zemí / všech zoufalých a povražděných / zlobr stojí, pyšně kyne / a blábol se mu od úst řine. W. H. Auden: "Srpen 1968"; překlad M. Žantovský) (2) O problematičnosti nároku na určité poslání, pověření – to zejména v závěrečné části filmu. Touží-li zvonařův syn z celého srdce znát tajemství práce svého zesnulého otce a pracovat v jeho posvěcení, i když je jeho znalost tajemství fikcí nebo rovnou lží, nedostal se i tak tajemství mistrovství svého otce naroveň? Nepřišel nakonec možná na to, že tajemstvím umění jeho otce byla neexistence tohoto zázračného tajemství? Není jím banálně znějící, ale pro prožitek zásadní pravda, že každý umělec si svou cestu musí dobrodružně, takřka v nebezpečí smrti sám prošlapat? (3) Filmovou báseň o hlubinách pravoslavného křesťanství. Poněkud východní, někde na pomezí okcidentálního křesťanství a buddhismu stojící zvěst o tom, že bolest světa je nekonečná, nicméně že jí lze pokorou a odvratem k Bohu uniknout a ještě navíc popřípadě ztvárnit tento obrat strnulými, nehybnými a ukázněnými ikonami.

Dokumentární TV film „Země bez hrdinů, země bez zločinu (Česko, 1995, režie Martin Vadas)

Existují dva dokumenty o bratrech Mašínech, ten druhý je Kačorovo "Svědomí hrdinů", oba jsou nedostatečné a zavádějící. - Vždycky budou existovat idioti (v původním latinském smyslu toho slova), kteří budou mít předem hotový černobílý pohled na Mašíny, jako ostatně na cokoli. Mašínové jsou nerelativizovatelní hrdinové, Mašínové jsou neomluvitelní zločinci, kdo jenom naznačuje, že je věc složitější, je hnůj a basta. Náročný dokument o tomto náročném tématu by měl především nasytit lidi, kteří si nelibují v jednoznačnostech a kteří jsou schopni pomocí věcné argumentace revidovat vlastní původní postoje. Jako zaujatý čtenář Starého zákona mám pochopení pro morální dilemata jednání, pro odvrácenou tvář hrdinství, které je však přesto nezbytné, aby lidstvo bylo čímsi více než stádem žeroucích a množících se králíků. - Vznik komunistického režimu v Československu po únoru 1948 nedemokratickým převratem byl (zaprvé) jednoznačně nelegitimní, ani komunisté sami netvrdili opak (legitimita pro ně byla komicky nepoužitelnou buržoazní kategorií). Padla jakási past, do které se dalo vlézt a nedalo se už vylézt (proklamativně na věčné časy a nikdy jinak). A když se kácí les a létají třísky, těžko očekávat, že si k tomu žádné tříska nebude chtít říci své. I kdyby komunismus přinesl Československu jenom samé klady, toto násilné uchopení moci by vždy představovalo pro režim velký etický problém, protože nejenom chlebem, ale ještě více svobodou je člověk živ. (Viz problém Velkého Inkvizitora z Dostojevského "Bratří Karamazových".) Tím spíše, když tu (zadruhé) dobrodružní manažeři únorového převratu instalovali režim, který tu v letech 1948-89 reálně vládl a který lze klasifikovat jako "byrokratický fašismus" – nefunkční, diskriminační, nespravedlivý, leckdy krvavý. Mašíny lze posuzovat pouze ve vztahu k těmto morálním mantinelům. Odboj proti režimu už jenom pro první uvedený důvod je zcela přijatelným jednáním. A nevěřím, že kdokoli, kdo řekne, že zabití člověka je ZA VŠECH OKOLNOSTÍ neomluvitelným zločinem, to má byť jen trochu domyšlené a nemluví z něho hlavně myšlenková lenost či směšná zaujatost. V podstatě každý etický systém připouští, že zabít je někdy možné, přijatelné a třeba i žádoucí. – Otázky, které je třeba klást: jaké byly JEŠTĚ DALŠÍ, osobní, ne třeba úplně svaté motivy jednání Mašínů? (A i kdyby byly, a určitě jsou, hodnotu jejich jednání to může komplikovat, ale sotva zcela diskvalifikovat.) Zabíjeli ty správné lidi? Bylo jejich zabíjení účinné? Ohrožovalo aspoň nějak komunistický režim, pomohlo nějakému dobru? Na tyto otázky by měli odpovědět jednak historikové a pak třeba i nějaký filmový interpret, dokumentarista – ale chtělo by to dokumentaristu osobnostně zralého, zkušeného v praxi i teorii etických dilemat a jakéhosi vzdělaného hegeliána, s odpuštěním. Kačor s Vadasem nejsou ničím z toho. Proto mohly vzniknout jen dva dokumenty plné hluchých míst, morálního kýče a rozbředlého příživnictví.

Filmová balada „Pramen panny“ (Švédsko, 1960, režie Ingmar Bergman)

Inspirací je, jak právě teď zjišťuji, legenda ze 13. století. (Přesnější historická situovanost děje mi vždy při sledování filmu vrtala hlavou.) Švédsko je christianizované ještě spíše nejistě: aristokratická i procítěná zbožnost zemana a jeho rodiny, v kontextu panského sídla naprosto samozřejmá, se po opuštění jeho bezpečné tvrze ukazuje být jen ostrůvkem v moři. Když se dcerka Karin vydá na krátkou tradiční pouť s kostelními svícemi – putování bylo pro středověkého člověka důležitým a předepisovaným aktem zbožného usebrání – , může vidět, že lidé za branami jejího domova jednají a cítí stále pohansky, že v temných lesích bez konce se jakákoli křesťanskost ukazuje takřka nepochopitelným aristokratickým vrtochem. I její znásilnění a vražda pasáčky se ukazuje jako extrémní výraz cizosti a nepochopitelnosti těchto dvou světů. Pasáčci – naprostý okraj společnosti, chudoba, vyhládlost po stravě, po kráse i po ukojení, kterým je pro jejich primitivitu i náboženskou slepotu zhola nepochopitelnou hodnota Karininy krásy, čistoty, panenství i religiózního úmyslu. Zabití dívky se tu jeví jako akt nikoli racionálního odstranění oběti, která by mohla mluvit, ale jako mysteriózní "utracení" skandální nepochopitelnosti a cizoty ze světa vrahů, protože vyvolává hrůzu právě touto cizotou... Myslím u tohoto filmu často na skvělé pasáže z " Les Damnés de la terre" Frantze Fanona, vydané rok po vzniku filmu, kde autor s patřičnou agresivitou říká, jakým motorem nenávisti chudých a vyvržených jsou krásné ženy bohatých. Jak usínají s touhou jim je sebrat, zařídit svět tak, aby jim tyto nedostupné krásné ženy patřily. Jak pociťují zraňující moc třídní nerovnosti společnosti primárně na tom, že vidí, jak tyto krásné ženy z bohatých rodin patří zase jenom bohatým a ne jim, z dopuštění osudu chudým, když přece oni sami na tyto ženy mají (podle vlastního cítění) přinejmenším stejné právo jako bohatí. Je jim nepochopitelné a nespravedlivé, jak vznikla ona osudová danost, která kromě krásného bydlení v hojnosti a nasycení také krásné ženy přidělila JINÝM a jim samotným nechala jen strádání. Zneuctění a zdupání Karin se v tomto příběhu jeví právě jako určité satanské "proč?" vmetené do tváře Bohu samotnému. Stejné uvažování a stejnou otázku nacházím i u psanců země a u jejich kriminálního jednání dnes...

Andrej Rublev (SSSR, 1966, režie Andrej Tarkovskij)