Hvězdné lodi.
Nejlíp se cítím ráno v nádražních restauracích.
Ale v těch starých, ještě z Rakouska.
V těch s vysokými stropy.
A nic mě nedrží, ani tady, ani nikde jinde.
Nic mě nedrží, to spíš táhne někam jinam.
Na místa kde se lidé potkávají a rozumějí si.
Kde vidí rádi jeden druhého.
Je to pro mě cenná věc a tak ji rozdávám přátelům.
Jsem ten, co se dívá dopředu.
Vidím, jak ji jiskří oči.
O čem a jaký asi bude můj život.
Tady a teď, nahý v trní.
Sekera na špalku.
Parfém a cigarety, vzduch těsně před deštěm.
A já.
Komu zavolat.
Ta Pálava je Golgota, je Olivová hora.
Můj domov, jednou si tam postavím malý domek.
Nebo se jednou ráno neprobudit.
Mít malý a velký sen.
Kéž by mi tak bylo devatenáct.
Proč trpět celým svým životem.
A pojít jako divoký pes.
Přece miloval jsem všecky ty mraky
i každou z polních cest.
I hřbitov Habánů i pach té zelené zetlelé vody v létě.
Tu, co v ní pošly ryby.
I tu bílou věž s hodinami, které nejdou.
A vrzání korouhviček v nočním větru.
Když jsem spal s otevřeným oknem.
Něco končí, něco začíná.
Ale tolik bych si přál se vrátit.
Alespoň na jediný den.
Tam kde mi bylo nebe blíž.
Kde štěkal pes, kde topilo se v černých kachlových kamnech.
V Pavlově na faře.
Byl jsem nemocný a uzdravit se nejde.
Jít tím osudem, poledním žárem.
Probouzet se, mlhou napříč vidinami.
Habrovým lesem trávou bažinami.
Tam kde jsi se mnou už byla,
kde na poli potkali jsme mrtvého zajíce na konci léta.
Tam kde jsem sekával trávu, chodil do hospod.
Patřil na nebe, na minaret oknem od záchodu.
Jezdil vlakem z Popic do Brna.
Čas mi zešedivěl a když ne sto je to deset let.
Pak jsem z ničeho nic zůstal sám v nonstopu na Dornychu.
Stále kousek od trati, kousek od kolejí.
A čím dál víc sám, bez tebe a bez viny.
Bylo to blízko a čas šumí jak v pivě bublinky.
Tak tam pod tím trávníkem,
co pohřbil jsem všecky svoje psy, zakopal kočky.
Co cihel jsem oklepal a pak už nic.
Jen na nebi čáry od letadel.
A Orion a Venuše, hvězda nad ránem.
Už nenajdu cestu domů, nic mě tam nečeká.
Vše pohřbeno, i nábytek jsem spálil.
Vždycky je snažší se otáčet, než větru vzdorovat.
Ale byla to právě tvá vůně, co mě donutilo snít.
Jsem k ničemu a hlavu děravou.
Sám a bůh ví odkud zůstal jsem na kolejích.
Na trase mezi Berlínem a Vídní, Gutten Tag.
Tak snad mezi Břeclaví a Prahou.
Brno a samota, Břeclav a nicota.
Ať mi někdo zavolá a dá příležitost myslet na něco jiného.
Jsi tam, kam se díváš.
A kéž by to tak bylo a taky to tak trochu je.
Když poslouchám stejnou hudbu, jako na základní škole.
Jsou lidé, kteří opustily kontinenty.
Kolky od lahví.
A zítřek je plný naděje.
Nevím co je to se mnou, že jsem tak zarmoucen.
A dost možná, že se ve mě ještě něco pohne.
A nebo ne.
Samotu střídá otupělost, spánek svítání trapná bdělost dřímotu.
A všecko je v pořádku, Franto.
Pod svým jménem, pod hvězdami.
Hrbím se a skoro usínám.
Ty zelené kopce, ta voda na obzoru.
A všecko mít před sebou.
Tak tady přesedám, z mezinárodního rychlíku.
Z vlaku co má zpoždění ze zdravotních důvodů.

.

19.10. 2014

Nepsal jsi vůbec o ničem.
Ale bylo toho tolik.
Ta slaná chuť.
A autobus jede příjemně pomalu.
Vlastně to mám tady docela rád.
Tak dneska jste šťastná?
A v těch stínech.
A v těch zdech a v tom světle.
Kam chodíš přes den a kam v noci.
Cha Cha, zasměje se.
Přesně tam, kde být mám.
Zvláštní bytost a je celá svoje.
Možná, že jsem se naučil milovat bolest.
Protože vím, že jednou přejde.
Vždycky přejde.
Přejít musí.
Pomíjivost, to je tvář světa.
Tak lehce bez zábran.
A jen tak lehce.
Jak jsem si vždycky tajně přál.
A snad i někde tušil,
že by to tak také mohlo jít.
A jen tak lehce, jakože nic.
Říct slovo a se uzdravit.
Myslel jsem si.
Že je to město, kde někoho znám.
A že to bude jako včera.
Uvažuju jasně.
O tom, že něco střídá něco jiného.
Něco o tom, že se pohybuji.
Ale už žádné ale.
Růžová pěna.
A všecko je ve, nebo vedle mě.

.

.

"Jak velký nebo nepatrný jsem před tímto obrazem"