Hezké svátky (Co bylo III)

Začaly pěkně. Zrušena pevná linka pro neplacení. Bez výstrahy. Španělé nelení. Zdá se mi, že jsou rychlejší než Němci, což mě udivuje. Žádné maňána. Hned. Trochu mi to bere vítr z plachet při tomto psaní, protože zatím nevím, jak se mi tuto další zprávu z Potulné akademie podaří odeslat. Snad nějaká kavárna...

Ale raději k večeru cyklu Uši a Vítr č. 235. Silvestr v brněnském klubu Boro, který po více než roce téměř ne-činnosti by rád znovu zaujal normální pozici mezi kluby. Nebude to snadné. Vnitřně sice již adekvátně upraven a zařízen, klopýtá zatím o program. Na rok 2010 sice chystáme ofenzivu, ale nutno ještě přežít Silvestr, který poprvé připadá na čtvrtek, den, pro který jsem se jednou provždy před pěti lety rozhodl.

Uši a vítr Dramaturgie večera se chopil Tomáš Vtípil a pojal jej filmově-hudebně. K úvodním dvěma krátkým filmům napsal Tomáš hudbu, a sám ji i nahrál – animované „Království příborů“ Evy Skurské a „Něžná“ Petra Kačírka. Soustředěná, do obrazů ponořená kompozice. Žádné vycpávky, žádná vata. Žádný dekor, ale razantní hudební ponoření do pohybů a celku obrazu. Jednotlivé nástroje příliš nevnímám, jen rytmiku a elektronické zvuky. Chvílemi housle.

Hlavním programem večera je ovšem Pudovkinův „Potomok Chingis-Khana“ (ve filmových databázích figuruje taky jako „Bouře nad Asií“) z r. 1928 – v tomto případě s živou hudbou. Na elektrickou kytaru – zbrusu novou višňově červenou repliku Gibsona – hraje Vladimír Červenka. Computer, dechový kontroler (pre fajnšmekrov: dechový MIDI kontroler a syntezátor Akai EWI 4000s s rozsahem osmi oktáv) a drobné rytmické nástroje ovládá Tomáš Vtípil. Víc jak půldruhahodinová smršť původní hudby. Melodické linky se prolínají s drásavým kompjútrovým rykem v dramatických bojových scénách. Celá škála hudebních výrazů doprovázející obrazovou vyváženost Pudovkinova němého filmu. Film je sice bezhlasý, ale v některých místech je pro nutné pochopení děje užito krátkých titulků, jak jsme tomu zvyklí u grotesek. Měl-li bych psát o obsahu filmu, musel bych říct, že téměř z něho nebylo cítit dvacátá léta Sovětského svazu. Děje spíše mongolské, či přesněji britsko-mongolské, historické, mongolská tradice, obřady i rodová hierarchie. Podle v osobním relikviáři dochovaného dokumentu je nalezen poslední žijící potomek Čingischánův. Je však britskými okupačními vojsky, jako podezřelý partyzán, odsouzen k smrti zastřelením – slovy hlavního velitele: „Zastřelte to zvíře!“ Stane se. Potomek Čingischánův je ale jen těžce raněn a po zjištění omylu v identitě zachráněn. Má se stát mongolským symbolem – ale taky loutkou imperiální nadvlády. Velmi brzy se vzbouří a – což je dramatický závěr filmu – vede svůj lid proti dobyvatelům.

Uši a vítr Vše zvýrazněno, ilustrováno, vykresleno, procítěno – hudbou. Ta nás vede od záběru k záběru, v retardacích i dynamice, ve vnitřním napětí. Není snadné vše sledovat. A není taky snadné vše vydržet. Náročnost takovéhoto projektu. Pod pódiem nás při závěrečných záběrech filmu sedí jen šest sedm. Ostatní jsou za barem nebo u stolů v jiných částech klubu. Přesto jsem si jist, že jsem byl přítomen realizaci něčeho opravdu výjimečného, a taky něčeho, co snad tímto večerem neskončilo. Vzpomínám na Nosferatu s Pavlem Z. a celým orchestrem, s violoncellem Pepy Klíče. Možno srovnávat – velmi nesrovnatelné. Jen slovo, vyřčené slovo zde chybělo. Pouze tím si nejsem jist, zda tam opravdu být nemělo (na pozadí promítaných titulků či mimo ně). Nevím. Stopa v paměti ale zůstává velmi výrazná, a neochabuje.