Hon na homosexuála a uprchlíci v Pardubicích

 

Ve Východočekém divadle Pardubice se chystá premíra hry Lovecké scény z Dolního Bavorska od Martina Sperra (13.5. 2017 od 19 hodin). Co vedlo režiséra Filipa Nuckollse a dramaturga Zdeňka Janála k uvedení hry v maloměstském prostědí? Proč právě teď vytahují na jeviště homosexualitu a jaké má hra spojitosti s dnešní situací?

 

FN: Jako inscenátoři homosexualitu nepropagujeme, ale ani se jí nestraníme, ani ji nezavrhujeme. Nehlásáme přeci v divadle argumenty jako z politické tribuny. Ale skrze životní situace a argumenty vybízíme k úvahám, jak řešit jinakost. A jinakost není jen o homosexualitě, ale třeba o barvě pleti, o kulturní jinakosti, o jinakosti řeči apod. Lovecké scény jsou o jinakosti a jejím přijímání, o solidárnosti s touto jinakostí, není jen o tom, jak v poválečném roce 1949 chtěli v německé vesnici „vyštípat“ homosexuála. Já sám nechci lidi soudit a také se snažím pochopit i ty lidi, kteří se rozhodli k honu na homosexuála Abrama, zjistit, proč to dělají, a tedy se dívat na děj hry z více úhlů pohledu. Můžu tyto postavy třeba osobně nechápat, ale jako režisér se musím pokusit jim porozumět. V tom pro mě spočívá interpretace dramatické situace, skrze kterou zde nahlížíme na svět. A dramatická situace dnes rozhodně není mrtvá! Kdybychom jen vyšli nyní z kavárny, ve které sedíme, ven na ulici, tak jen během deseti minut uvidíme hned několik dramatických situací! Smysl divadla je právě záznam života v jeho konkrétní chvíli, a to jsou i ty situace na ulici.

ZJ: Hovoříš o homosexualitě jako o příkladu tématu jinakosti, které se ve hře objevuje. Jakou další jinakost na jevišti uvidíme?
FN: Je jich tam hodně! Máme tam homosexualitu, tedy jinakost sexuální orientace, dále jinakost původu (uprchlíci ze Slezska), jinakost prostředí (tovární dělnice Pavla, která touží žít ve městě), jinakost normálního chování (Tonka, která chce žít svobodný život), jinakost v partnerském soužití (vztah starší ženy Marie a mladšího Volkera) i jinakost psychickou (u postavy Rova). Ale především zde jde o jinakost myšlení. Hra je dále o neschopnosti jistého nadhledu a svobodomyslnosti. Problém mají postavy i s tím, že Abram nepracuje, což nelze oddělit. Kdyby se choval standardně jako ostatní a pracoval spolu s nimi a nevybočoval by, možná by s ním takový problém neměli a tolik ho nepomlouvali. Nutno říct, že skutečně je především „v řečech“, hmatatelný důkaz proti němu vesnice vlastně ani nemá. Možná je sečtenější, má větší přehled, jinak mluví a jinak se chová, což jsou další aspekty, kterými provokuje. To je ostatním nepříjemné, tak jako jemu je třeba nepříjemný pach těch lidí. 

Proč jinakost v dějinách i dnes tolik dráždí většinovou společnost?
Prvotní je určitě strach. A ten najednou začne ukazovat a vidět zmiňovanou jinakost, ať již je jakákoli. Sperr popisuje události ve vesnici čtyři roky po druhé světové válce, a přitom jako by chování lidí bylo úplně stejné jako před válkou, jako by popisoval události, které vedly právě ke vzniku nacismu, kdy se tehdy lidé uzavírali na vesnicích před nezdravým životem ve městech, národ začal být naštvaný na všechny nepracující spoluobčany apod. Strach z porobení začne vždy ukazovat na všechny okolo, kteří by nás mohli potenciálně ohrozit. A když má člověk strach, má co dělat sám se sebou a se svým vnitřním strachem, tak se pak uzavře diskusím. Diskuse nemusí probíhat jenom v hospodě nebo u kavárenského stolu, ta přeci probíhá už tím, že člověk něco vidí, že něco sleduje, a to „něco“ na člověka působí. A v době, kdy přichází strach, začne bojovat proti jinakosti. Když zahraničí přijímalo i naše emigranty v šedesátých letech, byla tehdy společnost všeobecně otevřená, panovala dobrá nálada, lidi se tím pádem nebáli, také ekonomika byla ve velkém progresu, takže se dalo říct: „Já žiju hezký život, pojďte ho žít se mnou taky!“ Ale pokud má člověk strach, že ten hezký život bude končit, jako dnes mají dojem Němci, že už bude jenom hůř, tak nechce dopřát blahobyt všem okolo, když má strach, že ho nebude mít ani on sám a jeho bližní.

Tím pádem tato hra může rezonovat i s dnešní dobou, kdy se u nás s přímým vztahem k uprchlické krizi velmi rozvíjí nacionalismus, xenofobie a kdy se množí problémy s nevolí přijímat cizince právě kvůli jejich jinakosti…
Domnívám se, že ano. Je zde ale i téma zneužívání strachu z terorismu. A přitom se dnes nemáme ekonomicky špatně, ani nejsou zásadní problémy s nezaměstnaností. Jenže je tady blbá nálada! A to je ten problém! Nejvíc otevřené solidárnosti jsou náboženské spolky, protože mají jasně dané hodnotové žebříčky. Všude okolo ale vidíme, jak se rozpadá to, čemu říkáme evropanství, a jak se všechno neustále víc a víc relativizuje. A jak se obyčejný člověk hůř a hůř dokáže orientovat v tom, co se děje ve světě, je pro něj o to důležitější jeho malá hrouda a strach, že mu ji někdo vezme. 

Chápu, že strach je hluboce lidská vlastnost. Ale je podle tebe dnes strach skutečně tolik oprávněný, nebo by sis přál, aby se lidé přestali bát?
Já si myslím, že to je přeci už poslání evangelia a Krista: přestat se bát! A to si hodně přeji. Protože strach je přece to nejhorší, ten otročí lidi. Podle mého názoru všechna extremistická hnutí vznikla jenom kvůli strachu. Kdyby člověk všechno „odhodil“, mohl by začít být šťastný na této zemi. Je to stejné i u herectví – všichni můžeme hrát, všichni v sobě podle mého názoru máme talent, ale někdo ho má svým strachem zablokovaný a nikdy ho neprojeví, jen někdo se dokáže té blokace zbavit. Jako děti jsme si přece všichni hráli na všechno možné! Pak přišel strach ze zodpovědnosti a pocítili jsme, že hrát si přeci nemůžeme dovolit, že je nepatřičné si hrát.

Věříš v sílu divadla, že může něco ve společnosti změnit?
Benedikt XVI. řekl ve své knize Duch liturgie, že liturgie, divadlo a kultura mají přeci jeden cíl: že jsou tu od toho, aby náš průchod slzavým údolím života byl o trochu příjemnější. V to věřím. A myslím si, že to příjemnější neznamená nutně to, že budeš ukazovat jenom hezké věci.

 

Zdroj: http://www.vcd.cz/clanek/zbavme-se-strachu-rika-reziser-filip-nuckolls.

Publikováno se souhlasem autora.