Ivan Adamovič - Modernismus a fašismus (rezenze)

Dějinná zkušenost s fašismem byla tak drtivá, že půlstoletí následující po druhé světové válce připouštělo jen málo odlišných výkladů, co se to vlastně za vlády Mussoliniho a Hitlera stalo. Britský historik Roger Griffin byl jedním z prvních, kdo v 90. letech minulého století začal nabízet alternativní pohledy na fašismus. Nikoliv relativizující, ale odmítající paušalizující závěry typu „fašismus byl reakční režim obrácený do minulosti“, „nacistům šlo od počátku především o moc a půdu“, či „na cokoliv spojeného s fašismem je třeba se dívat optikou Osvětimi“. Griffin se nejprve v knize Podstata fašismu (1991) a nyní v do češtiny přeloženém monumentálním díle Modernismus a fašismus (originál 2007) projevuje jako jeden z odborníků, kteří mění paradigma „fašistických studií“.

Autor dochází k popisu fašismu jako v podstatě revoluční ideologie, která plně zapadá do celospolečnenského modernistického hnutí. V práci, kterou nelze nazvat jinak než interdisciplinární, analyzuje stovky textů nejen politických, ale také uměleckých. V nesmírném množství zdrojového materiálu hledá spojitosti, shodné myšlenkové proudy, byť často navzájem si protiřečící, a v souladu s antropologickými teoriemi konstruuje obraz společnosti, který dal fašistickým režimům vzniknout.

V druhé polovině 19. století se naplno začala projevovat Modernita jako důsledek technické civilizace a osvícenského liberalismu. Zatímco například Anthony Giddens vidí podstatu Modernity v rozpojování času a prostoru a proměně institucí, Griffin jde ještě hlouběji, až k prvotním lidským pudům. Ztráta tradic, mýtu a spirituality, které člověku zajišťovaly jakýs takýs smysl v univerzu, uvrhl takto „osvobozeného“ jedince do vakua strachu o svou náhle mnohem křehčí, nechráněnou existenci. Modernismus je tak třeba vnímat jako nikoliv jen umělecké, ale celospolečenské hnutí působící na všech frontách, a reagující na deprimující důsledky moderní společnosti. „Kolektivní formy zvládání smrtelné hrůzy“, vytváření nových mýtů, snaha ukončit stávající linii historie a prorazit do jiné reality, začít historii nanovo, to byl společný cíl uměleckých avantgard i myšlenkových proudů, které fašismus živily.

Fašismus, a zejména pak německý nacismus, byly podpořeny revolučním pocitem, že se svět nachází na samém výběžku dějin a jedině revoluce či válka dokáží prorazit ze slepé uličky ven. Fašismus se mohl zrodit jen v prostředí počátku 20. století prosáklém nesčíslnými „metanarativy“ kulturní obnovy zahrnující i tak nevinná hnutí jako antroposofie nebo kult zdravého těla, potažmo nudismus. V případě nacismu pak přerostl do děsivé, proti životu obrácené biopolitiky sugerující představu národa jako těla, ze kterého je třeba vyříznout nemocné tkáně, které zabraňují plnému uzdravení. I analýza Hitlerova Mein Kampf dosvědčuje, že to „myslel upřímně“, tedy že sdílená existenciální hrůza a potřeba obnovy stála na počátku jeho neblahého historického odkazu.

To, co vždy vypadalo jako největší protiklady, tedy (reakční) fašismus a (utopický) modernismus, tvoří podle Griffina jediný proud.
Zajímavé je sledovat výklad z českého pohledu. Dle této práce první světovou válku vyhlíželi nejen státníci, ale i masy obyvatelstva v naději na přerod. Katarze ovšem nenastala, což uvrhlo národy do ještě hlubší „anomie“, ztráty řádu. Zdá se však, že právě Československa jakožto nového státu se tato poválečná skepse příliš nedotkla. Byli jsme zřejmě jeden z mála evropských států, kde si modernismus mohl udržet relativní nevinnost.

Griffin se podrobně věnuje pouze politické situaci v Itálii a Německu, bylo by však zajímavé zjistit, jestli se dají jeho teze aplikovat i na bolševický komunismus. Do jaké míry byl ten politickou variantou modernismu? Vznikal za jiných společenských podmínek, ale mnohé výsledné rysy byly podobné. Část odpovědi můžeme najít v knize ruského kunsthistorika Borise Groyse Gesamtkunstwerk Stalin. Ten se sice mnohem více zaměřuje na umělecky-estetické projevy, ale jinak nachází u stalinismu množství podobných rysů jako Griffin na vznikajícím fašismu - jenže mnoho let před Griffinem. Je proto zvláštní, že Griffin Groyse v celé své práci ani jednou nejmenuje, a to i přesto, že jednou použije v podobném kontextu pojem Gesamtkunstwerk, ovšem ve spojitosti s Hitlerovým režimem.

Nakonec, kniha Modernismus a fašismus by mohla při podrobném čtení dát i částečnou nápovědu jak číst eskalující události spojené se vznikem Islámského státu. Nad Griffinovým textem se čtenář pozastaví, zda i islámský svět nepřichází o svou posvátnou klenbu, nezažívá bolestnou anomii a nezahajuje válku za obrodu upadajícího světa a vytvoření mytické domoviny coby útočiště před hrůzou z nicoty.

Roger Griffin: Modernismus a fašismus. Vydalo Karolinum. 600 s.
Přeložila Eva Kalivodová.
Psáno pro Hospodářské noviny.