J. E. F. - recenze Usnul jsem na šibenici

»Usnul jsem na šibenici«
(Nová kniha Pavla Herota)

Pavel Herot je básník velmi vzácný. Dnes obzvláště. Dnes už nelze psát beze studu „beatnicky“, dnes už nelze psát čistě a věrně tématu a vlastnímu osudu, dnes už nelze psát pokorně a vkleče. A přitom lze psát pouze v úplném ztotožnění se vším tímto. A to dokáže jen osobnost bez falše a bez vedlejších úmyslů. Bez jakékoli užitkovosti.

Hned v mottu je citována epištola sv. Jakuba, ta, o níž není jasno, zda ji sepsal Jakub, syn Zebedeův, či Jakub Spravedlivec, nebo ještě někdo jiný, ještě pozdější. Do kanonických knih Evangelií byl tento list-kázání přibrán až ve 4. století. Slova citovaná v úvodu knihy, jsou tato: „Když je někdo ve zkoušce, ať neříká: ‚Jsem zkoušen Bohem.‘ Vždyť Bůh nemůže být zkoušen zlými věcmi, ani sám nikoho nezkouší.“ (Jakub 1, 13) Je v tom nejistota lidské svobody. Nejistota v slovech i činech. Martin Luther tuto epištolu zcela zamítl a označil ji za „slaměnou“. Proč? Protože odmítá samospasitelnost víry bez skutků. „Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: ‚Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad‘, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jak 2, 14-17) Všechny pojmy a významy těchto slov u sv. Jakuba jsou doslova z arsenálu Pavla Herota, a tento zápas se slovem a činem a skutkem ve světě reálném je pro něho ústředním, každodenním a vlastně heraldickým. Život činný i život kontemplativní jsou brutálně komplementární. Na gauči se toho moc (aspoň skutečně filosofického či theologického) nevyřeší. Stejně jako se nevyřeší zmateným pobíháním po světě, jehož účelem je právě jen to pobíhání.

Pavel Herot nepobíhá. Tkví ve svém snažení. Tělesné bytování je u něho neoddělitelné od duchovního ukotvení. Je básníkem vertikálně přítomným, přitom vlekoucím nás všech tělesný úděl s pokorou a odevzdaností, s ohromným nadhledem nad všemi trapnostmi světa, které nás na životní pouti provázejí. Jinak ani poctivě nelze. Ať už jsme jakýmikoli fantasty, iluzemi nad nějakým přemrštěným hlubokosmyslem lidského pachtění netrpíme.

Jsou ovšem – už od první básně – v knize obrazy třeskuté, někdy trochu přetažené, že působí dojmem upřílišení, ale nesklouzávají ani tak do nějaké nedůvěryhodnosti. Jsou uvěřitelné i ve své přehnanosti (abych uvedl příklady: „na této zvrhle akademické půdě“ – stačila by „akademická“, nebo „monolog nahlas zanadával“ – nadává se vždycky „nahlas“ atd., už se k tomu nebudu vracet). Jsou zde ovšem znamenitá místa: „vykoktávám své zbožné šílenství úvah…“, „ta moje nešťastnice menší než malá“, „vyvedu tě ze skutkových podstat klamů“ atd. atd., „nevymyslíme slova / jediného slova / v zavřené knize tmy“… (Upřímně je mi líto několika tiskových chyb, které se do knihy vloudily, přál bych si být čtenářem, který je v zápalu četby přehlédne.)
Ano, básník plácá někdy páté přes deváté (třeba báseň Co víme – z konce konců začátek, např.), ale poezie je vzácná, plachá zvěř, srnka sice zmatená, přesto opravdově třeštící v pohybu, který je trhaný a nesouvislý. Konečně někde čtu o „debilním Mrazíkovi“ (film je samozřejmě geniální, protože vytvořen geniálním surrealistou, ta legenda je ovšem zvrhlá).

Knížka Herotova je samozřejmě velmi nevyrovnaná, nevyvážená, slova z ní trčí na všechny strany, ale nudná není ani za mák. A to i u poézie je velmi významné, když je psáno přímo krví, a i když by jinak klesla do papíroviny, ale zde se tak neděje jednoduše proto, že můžeme přímo sledovat autorův sípající dech a těžkopádnou chůzi, kterým nelze nerozumět, které nelze si neoblíbit a nebrat jako přírodní úkaz, když jinak nelze.
Básník přesto vychází ze slova („nehoden oběda pozřít“), slovem je veden a jím také je jeho výpověď měřena a jen jím může být řádně zařazena do náležité kategorie báseň. Rozevláté sice, rozkmitané v obrazivé i výrazové nedůslednosti, přesto svěží a stále mladé, stále v tom prvním (a jedině uvěřitelném) vidění.

Dlužno poznamenat, že Pavel Herot je také vizuálním umělcem, pracuje s dotvářenými fotografiemi, s malbou se v nejrůznějších poměrech prolínajících. To je velmi legitimní. I jeho poezie je obrazivá, barevná, popisující. Je nucena k větší přesnosti, což ne vždy se daří. Slova a významy se někde rozpadají poněkud vedví, ale to nepokládám za nic zásadního. Slova drží figuru autorovu, která prostě taková je. Až do těch psychiatrických léčeben, přirozenou afinitou k nim, jakož i strachem z tohoto selhávání, které však přesto je spíše naplněním než prohrou. Tou není v žádné slova smyslu.
Nezávidím práci editorům, protože s tímto živlem se mnoho nenadělá. Dispozice jsou právě jedna věc. Ostatní je umrtvení, není-li pouto a vůle vnitřní. Ty jediné uchovávají integrální smysl. Nad řadou věcí jsem se při čtení zamyslel (a přečetl jsem ji poctivě). Poučením (i povzbuzením) je velkorysost vydavatelů, kteří takto vydávají „samizdatově“. Publikují věrný otisk básníkovy rozhárané, rozjitřené, rozkomíhané, ale pokorné a nesnaživě poctivé a upřímné duše. Je to zvláštní zážitek. A je to skutečná četba poezie. I když – „života ve kterém / nemáme ani na chleba / ani na zlaté kliky do koupelny / okrádáme se z lásky / milujeme z nenávisti / skromní a počestní“. Kéž by.

Tři ilustrace Evy Macholánové (jak tomu často trapně bývá) neruší, naopak jemně a intuitivně doplňují tisk. Svou jakousi abstraktní věcností slovo doplňují, aniž by cokoli doříkávaly či dovysvětlovávaly. Zůstávají samy sebou a jdou s autorem jako němý, věrný doprovod. Knížka je celkově sličná, v kvalitních papírech vyvedená a milá do ruky, do kapsy, na cesty, do vlaku – i jen tak na nějaké to zastavení v „bydlišti nejistém“.

Co pokládám za poezii?
„skoro černý kocour lezl po stole“ nebo „říkám ti každý den / jsem jenom stroj rezavých oparů plísně / v anděla se proměníš / až dorosteš zpátky do dětství / je to jenom minulost proč tu jsi…“ anebo „a já kam mám jít / z nedočtené stránky / co shořela“… „slyším – mé písně odvezou tě v kočárku / přesunutý z kolébky rovnou do hrobu / nauč se zpívat dokud žiješ / budeš hlas potřebovat na věčnost“…, „mezi nebem a zemí / s ptáky / mé chvalozpěvy nebe snad přijme“.

J. E. F., Nový Lískovec, 10. 4. 2017


Pavel Herot, Lyrica Herotica. Edičně připravili Honza Bartoň a Pavel Šuhájek. Fotografie na obálce Petr Slavík, grafická úprava Fido, ilustrace Eva Macholánová. Sazba písmem Jannon 10 Pro Františka Štorma. 98 stran. Vyšlo samizdatovou aktivitou pod značkou Ears&Wind Records, v březnu 2017. První vydání. Místo vydání neuvedeno.