Ještě k Churchillovi I

Psáno na okraj knihy Johna Lukacse „Churchill: vizionář, státník, historik“, Academia, Praha 2013.
Nějaký čas jsem na těchto stránkách pauzíroval. Nemocnice byla ale jen vedlejší důvod. Ten hlavní bylo jakési, zatím dost neúspěšné, hledání způsobu, jak vlastně psát recenze či posudky knih,

Psáno na okraj knihy Johna Lukacse „Churchill: vizionář, státník, historik“, Academia, Praha 2013. Nějaký čas jsem na těchto stránkách pauzíroval. Nemocnice byla ale jen vedlejší důvod. Ten hlavní bylo jakési, zatím dost neúspěšné, hledání způsobu, jak vlastně psát recenze či posudky knih, které jsem si pro tento účel u majitele stránek, přítele, kterého nechci zklamat, vyžádal. Ze čtyř takto dodaných knih jsem se rozhodl začít Churchillem. Snad že jsem měl – možná klamný – dojem, že o tématu hodně vím.

Rozložil jsem si na stole čtyři churchillovské knížky, které jsem měl při ruce: starší monografii „Winston Churchill. Život a doba“ Malcolma Thomsona z roku 1946, rowoltovského „Churchilla“ Sebastiana Haffnera z roku 1967, pak právě inkriminovanou knihu „Churchill: vizionář, státník, historik“ Američana Johna Lukacse z roku 2002 (ale trochu nepochopitelně vydanou u nás právě až roku 2013) a konečně poněkud úžeji tematizovanou knížku „Vůle lidu“ („W. Ch. a parlamentní demokracie“) známého churchillovského životopisce Martina Gilberta z roku 2006 (v českém překladu Zdeňka Hrona vydanou již v roce 2008).

A zde jsem upadl do velikých rozpaků. Náhle jsem si připadal jako student, sbírající síly k diplomní práci. Široký záběr mnoha různých dílčích témat, postupně u vědomí, jak obtížné – a přitom nutné – je směřování k syntéze. Přepadla mě bezmoc. Mám rozepsaného Kerouaca (zde mi schází asi dvě až tři pokračování, resp. dokončení – tedy vývoj snad nadějný), začal jsem jakýmsi impulsivním úvodem svého Šafaříka, další mé „životní“ téma. A teď k tomu Churchill. Více politika než filosofie, přece však umění, „umění činu“, chcete-li, pro něž v současném světě bychom asi nenalezli adekvátu. Kdysi – bylo to při jakési cestě autem – jsem se zeptal Josefa Šafaříka, v jakém století by nejraději žil. Usmál se a prohlásil, že by mu to bylo celkem jedno, ale nejraději v takovém, „v kterém se nejméně válčilo“.

A teď k tomu Churchill. Neoblomný bojovník, osobnost, jakou žádný jiný evropský stát tou dobou nedisponoval. Osobnost, která proti všem (rozumným) argumentům prohlásila: „Nikdy se nevzdáme!“ Slovo více umělce než politika. Slovo absolutní, které do politiky snad ani nepatří. Jak psát o knize, kterou bych se měl zabývat najmě, „Ch.: vizionář, státník, historik“? Jde spíše o rozsáhlý esej než o monografii. Vše uchopeno více v žurnalistické rovině než historické, neřku-li filosofické. Knížku vydalo nakladatelství Academia v překladu, který vydavateli příliš ke cti neslouží, neboť vykazuje mnohé neduhy právě žurnalistického, „zdnešňujícího“, tedy v podstatě úpadkového jazyka. (Doklady o tom aspoň namátkově vložím, až budu psát o knize podrobněji.) Jak tedy dál s touto „recenzí“? Zde musí přijít ke slovu nekompromisní vůle. Zdá se mi, že nejvhodnější budou dva díly (když nepočítám tento „úvod“). 2 díly, vycházející z podkladů právě čtyř zmíněných knih, vždy po dvou v jednom díle. A tím bych trpělivost čtenářovu pro dnešek přestal napínat.

„Churchill“ je téma po výtce obecně a zásadně politické, základů demokracie, o níž se i současná doba zoufale pokouší, úzce se dotýkající. A dotýkající se také základů Evropy (i Evropské unie, chcete-li). A také je zde naprosto původní a nečasové téma churchillovských „nápadů“. Jako byl třeba ten – začátkem 40tých let – kdy navrhl Britanii a Francii „federální unii“, unii podobnou Spojeným státům americkým – za společného občanství, orgánů obrany, společné politiky zahraniční, finanční a hospodářské – v době, kdy se slabá Francie hroutila pod nacistickou dominancí! (Ovšem následně padla vláda Reynaudova a poraženecký Pétain ihned požádal Hitlera o příměří.) Málo se ví o těchto skutečnostech a této neporovnatelně šlechetné nabídce britského premiéra, ať už byla interpretována jakkoli.

Ano, především o Evropě bych chtěl psát, té současné, a proto všechny čtyři uvedené knihy si k tomu vezmu jako záminku. Ano, právě v době, kdy zrovna naše politická reprezentace – aspoň její nepominutelná část – mámivě opět upadá do zajetí „větrů východních“. Bůh nás od toho chraň! (příště: „W. Ch. Život a doba“)

Brno, Alfa Passage, 25. února 2014, 17:40