Josef Jindrák - Stav české hudby?!

Vždy po účasti na nějaké diskusi, kam mě pozvali, po rozhovoru pro časopis nebo rádio se ve mně vzedme pocit mojí naprosté nedostatečnosti: špatně a nepohotově formuluji, zbytečně přeháním, z paměti pohotově nedoluji argumenty, jména, nejsem schopen přenést hovor k pro mě zajímavým tématům…Nejinak tomu bylo i teď  - v rámci festivalu Elekce jsem se účastnil diskuse s tématem Stav české hudby. Pěkně ji moderoval Miloš Hroch, ale takové obsáhlé téma a ještě šest diskutujících je náročné po více stránkách.

 

Směšně po bitvě ještě tedy pár bodů co jsem měl říci na místě:

1) Stav hudby je skvělý, děje se spousta úžasných věcí v mnoha žánrech, které se prolínají, je toho tolik, že se to nedá pojmout v celku, ale hudba jako každé jiné umění se děje v nějakém prostředí - společnosti - a ta tolik skvělá není. Mluvilo se vlastně více o hudebním provozu, jak je těžké, aby kapely pronikly i do mainstreamových rádií, televizí, a co s tím dělat. Ale onen provoz odráží právě stav té společnosti. Zjednodušil jsem to na heslo, že až lidé budou chtít  v rádiích nová jména a skvělou hudbu, tak ji tam mít budou. Tedy tlak zdola. Vím, že to je zjednodušení, že většina lidí prostě neví, co chce a tedy to ani nemůže vyžadovat, ale to jsme zase u stavu společnosti a ten s hudbou nemá až tak nic společného.

Naštěstí se pohybuji v kategoriích, kdy kapely, co mě zajímají, ví, že nedělají spotřební muziku pro masy a tedy se o tento průnik nestarají. Fenomén, že rádia jako Blaník nebo Frekvence1 jsou značně zakyslá a obstarožní i na domácí poměry je zajímavý, ale vlastně se mě nedotýká. Jistěže bych přivítal, aby tam hráli spíše třeba Zrní, sice taky pop, ale aspoň vkusnější.

 

2) Nakonec padla idealistická otázka, co by měl stát dělat, aby se situace zlepšila. Asi by bylo nejlepší zajistit infrastrukturu, tj. vymyslet koncepci dotovaných kulturních domů (klubů), zkušeben, půjčování nástrojů, větší podpora LŠU (proč by v LŠU nemohli vyučovat i hru na gramofony, softwary…), důsledná podpora ve formě úhrad cestovních výloh do ciziny, zřízení prodejen s hudbou ve všech zahraničních českých centrech... Ale je tu ďábelská otázka, co pak s literaturou, výtvarným uměním, divadlem, filmem? Těžko lze vyvyšovat jedno umění nad druhé. I laik odhadne, že na plnou podporu všeho naše republika tak bohatá není, začarovaný kruh, hýbat se dá jen s prioritama…

Tedy změna společnosti. Tu je nutné začít ve školství: platy učitelům  – min. o třetinu výše a ve třídách povinné docházky maximálně 24 žáků ve třídě (na prvním stupni do 18 žáků), zrušit víceletá gymnázia (ponechat jen několik pro zcela výjimečně nadané studenty).

 

3) Od předchozí otázky se odvíjí i imperativ pro jednotlivce – co by měl každý z nás dělat? Pokud si někdo takovou otázku položí, nepředpokládám, že bude poslouchat Blaník….

Nemám pocit, že bych to mohl určovat já, jsem natolik uvázán u své prodejny a vydavatelství, že těžko kdy budu co vymýšlet. Tedy mi připadá i nepatřičné se mě na to ptát. To je na každém z nás, jak se vyrovná se svým svědomím, pokud jej vůbec objeví. Myslím, že mladí lidé, co na diskuzi dorazili jako posluchači, by to mohli změnit. Vzbuzovali ve mně optimismus, že by mohli být méně determinovaní než moje generace.