Kateřina Koutníková: Postinor

***

Ani kousek citu

k rozsvícení lamp

uličky kterými dýchám

jsou příliš úzké

pro hlubší nadechnutí

Přidušená tma

zlobou stvrzené ticho

mrholení celé bytosti

zcela rozervané

pokořené

plné modřin a šrámů

ze strojené lásky

ze skrývané zášti

ze zamlženého snu

v ulici

kde není slyšet vlastní dech

***

Je jedenáct dopoledne

dítě má tak deset

nemá aktovku

zato má otce

a ten má aspoň promile

nesnesitelně lehká krev v žíle

Když odchází z prostoru

kterému z legrace říkáme

kavárna

říká mi slečno

já vím to vypadá blbě

že chodím chlastat s dítětem

ale, no, vy jste se tak tvářila

no já jen, abyste z toho

neměla blbej pocit

To není moje věc

klopím zrak a přemýšlím

zda to byla omluva

a pro koho z nás byla

***

Láska je sociální konstrukt

lidi vymysleli že bolí

bolím

tedy jsem

vymyšlená

***

Mě nedostanou

mě nechytnou

žádný bratříčkování

žádný lichotky

brnkání na struny naivity

mě nechytnou

a když se pokusí

když mě budou mučit

svým dechem a potem

poté

postinor

***

Na prahu hospody

držíš mě za ruku

pohledem prosíš

říkáš že dnes nechceš

být sám

nohama zakopáváš o nohy

Ukládám tě do peřin

matka snažící se ukonejšit

strach z prázdnoty

poslední polibek

malou škvíru ve dveřích

proužek naděje

Erotický příslib odnesli

cínoví vojáčci