Kdybys byl co k čemu, udělal bys to také

Honza Krejcarová. Nonkonformní osobnot. Mysterijní a mystifikující. Živelná tak, že se jí někteří báli. Vysoce inteligentní a stejnou měrou živočisná. První femme fatale českého undergroundu. Jana Krejcarová – Fischlová – Černá – Landmanová.

Honza Krejcarová Honza Krejcarová. Nonkonformní osobnot. Mysterijní a mystifikující. Živelná tak, že se jí někteří báli. Vysoce inteligentní a stejnou měrou živočisná. První femme fatale českého undergroundu. Jana Krejcarová – Fischlová – Černá – Landmanová.

Na přelomu let 1948 a 1949 uspořádala společně s Egonm Bondym rukopisný surrealisický sborník s názvem Židovská jména, z něhož pochází literární pseudonym Zbyňka Fišera. Její kultovní sbírka V zahrádce otce mého je ještě o něco mladší, datována 21.12. 1948. Z celkem šesti básní, z nichž je sbírka složena, čiší podle Pilaře „neslučitelnost touhy po návratu do bezstarostného raného dětství a nevyhnutelným přijetím role zralé a smyslné ženy“(Pilař,2002, s. 37). Což zní sice velmi kulantně, podobně jako jeho zmíňky o „znásilňovaném ženském subjektu, který nachází sílu obhajovat svou základní lidskou důstojnost“ (ibidem, s. 38), tato interpretace je však podle mě krajně nepřesná, snad proto, že je se autor coby muž pokusil vcítit a posléze analyzovat ženský sexuální prožitek. Za prvé: Jana Krejcarová ve svých i na dnešní dobu velmi otevřených sexuálních básních nevystupuje jako subjekt, ale velice suverénní objekt, který se nenechá znásilňovat (pokud vůbec můžeme použít tohoto slova) jako bezmocná oběť, ale jako oběť volená, toužená a vědomě podvratná. Tedy žádné znásilnění, žádný objekt, ale náruživá žena (Bondy o ní mluví jako o nymfomance, samozřejmě v dráždivě pochvalné konotaci). A z této pozice, v pauzách svého divokého života, napsala V Zahrádce otce mého, Clarissu a ztracené Texty z terapie. Krejcarová a Egon Bondy Pojďme se spolu podívat na Pilařovu „bolest z erotické iniciace“ (ibidem,s. 38): „Můžeš mi vylízat prdel/ jestli ti to působí radost/ Mě ostatně také“ (Krejcarová, 1990, s. 39), nebo „Při Mozartově Tureckém marši/ to bylo ještě veselejší/ protože to bylo zezadu/ … Mého muže se nemusíš bát/má stejnou školu jako ty“ (ibidem, s. 40). Nejvíce analyzovaným motivem v této kraťoučké sbírce překvapivě není sexualita, ale dětské motivy. Podle Bondyho jde o lakonickou reflexi incestního vztahu s otcem, dle Pilaře vyjadřuje Krejcarová touhu po nemožném návratu do dětství, protože sexualita je pro ni zdrojem smutku. Inu, a co když je to mnohem prozaičtější? Krejcarová se v té době prokazatelně zabývala de Sadem a Klímou, na dekadentní poloze je vystavěná její próza Clarissa. Proč není na V Zahrádce otce mého nahlíženo podobně? Z veršů čiší libertinství, rozkoš ze sexu a polyandrie. Přiznává, že to má ráda zezadu (blíže neurčeno, zda jde o anální styk) a další dvě zmíňky se váží přímo k análním hrátkám. Což znamená v polovině básní sbírky. A Sade je znám svou oblibou tohoto druhu sexuální aktivity, vidí v ní subverzi společenského řádu. A co může být (v Bondyovském duchu) trapnější (a snad i perverznější?), než sexuální syrovost smíchaná s dětskou naivitou? Navíc, může zde být také refletována myšlenka, že sexualita je něco tak přirozeného jako „házení duběnkami nebo jezdění na koníčkovi“. Ve dvou básních přirovnává milence k chlapečkovi: „říkala jsem mu přitom chlapečku…“, což je praktika dominantních žen. Všimněme si, že ona sama se nikdy za holčičku neoznačuje. Smutek, který v básních dává najevo, je podle mě přitaháním určité nevyhnutelnosti života a zároveň se jím oproštuje od idealizace nonkonformní sexuality; stejně tak správná míra pochmurnosti patří k dekadenci jako takové.

Jana Krejcarová Clarissa ...
Můžeš mi vylízat prdel
jestli ti to působí radost

Mně ostatně také

...
Přišel s vlásky učesanými jako malý chlapeček
a hráli jsme si na maminku a na tatínka

Ale tatínek nebyl on
a tak jsem šla k lékaři

Kdyby to byl on
šla bych ostatně také

...
Říkala jsem mu přitom chlapečku
a on se hýbal v rytmu smutečního pochodu
z Chopinovy sonáty

Bylo to veselé

Ale při Mozartově Tureckém marši
to bylo ještě veselejší
protože to bylo zezadu

Kdybys byl co k čemu
udělal bys to také

Mého muže se nemusíš bát
má stejnou školu jako ty

„…protože Honza Krejcarová byla jak přírodní živel a zacházela se vším a se všemi kolem sebe s naprostou bezohledností, která ubližovala i fascinovala a přitahovala. .. To nemluvím jen o sobě či o Černém, kteří jsme to odnesli nejvíc, ale o všech, s nimiž Honza přišla do styku, - a pamětníci mi to potvrdí. … Počet Honziných milenců (a milenek) přesahoval stovky, a i ten, s kterým se vyspala jen jednou, zůstal, jako by ho praštili pytlem. A to nebylo vůbec proto, že by in puncto sexu byla nějak zvlášť rafinovaná nebo excentrická. Byla to komplexní osobnost, která na každého zapůsobila nezapomenutelným dojmem.“ (Bondy, 2002, s. 35).

„Honza přinesla do naší malé společnosti nový pohled nejen na moderní umění, ale prakticky na všechny hodnoty společnosti. Obrátila naši pozornost na Dalího. Především na jeho princip mystifikace a urážky. Její vyprávení bylo magické. Její schopnost uvádět do omylu byla geniální.“ (Vodseďálek, 1990, s. 10).

Zdroje:
Bondy, Egon: Prvních deset let. Praha, 2002.
Krejcarová, Jana: Clarissa a jiné texty. Praha, 1990.
Vodseďálek, Ivan: Urbondy. In: Machovec, Martin (ed.): Egonu Bondymu k šedesátinám. Praha, 1990. Pilař, Martin: Underground (kapitoly o českém literárním undergroundu). Brno, 2002.