Kerouac závěrečný (Moje říjny v železničních zemích VII)

O Jacku Kerouacovi. Na okraj vydání díla Visions Of Cody, v překladu Josefa Rauvolfa, Argo, Praha 2011 (závěrečný díl)

O Jacku Kerouacovi. Na okraj vydání díla Visions Of Cody, v překladu Josefa Rauvolfa, Argo, Praha 2011

Jack KerouacČlověk má práci započatou řádně a v pravou chvíli dokončovat. Začneme-li, aby vše nabylo skutečného a opravdového smyslu, musíme svou práci také přivést ke konci. Jen tak je to práce platná, úplná, opravdově dokončená. Je staré moudro: finis coronat opus. Jakkoli o tomto svém „opus“ můžeme mít pochybnosti, jeho – nebo čeho vlastně – dokončení nás nikdo nezbaví, to těžké dokončování břímě s nás nikdo nemůže sejmout. Tak a tak nějak podobně uvažuju a přemýšlím, kráčeje v městě Z. ulicí Dlouhou, v ruce třímám právě antikvárně zakoupený svazek Jacka K. Rozprášené básně. Už několikrát jsem za poslední léta měl tuto knihu v rukou, ale teprve nyní ji skutečně „vlastním“. A k tomu „dokončování“ započatého mě zároveň, nejspíš dost nepatřičně, napadá – vidím ho jakoby před sebou – přítel R., když kdysi v hospodě v dost rychlém rytmu objednával vodky, kterým jsme tou dobou celkem nezřízeně – při různých příležitostech – holdovali, i období „dvojitých s ledem“ jsem míval, tedy vidím přítele R., který se ještě, v době už nočně dost pokročilé, hrne od výčepu ke stolu s táckem, na němž jiskří několik sklenic vodky, usmívá se potutelně, když namítám tomu tempu i počtu, a říká omluvně a slovy jakoby vše vysvětlujícími: „Keď už sme začali – tak musíme aj skončiť!“ A tak jsme tedy skončili. A tak bych rád skončil i svého Kerouaca: Visions of Cody.

Říká překladatel Josef R., že prý je to Kerouacova kniha vůbec nejlepší, a já po zralé úvaze, a po poctivém pročtení celého šestisetstránkového svazku musím dát Josefovi za pravdu. Je to ovšem kniha na mnoha místech kolísající, propadající se chvílemi do nic neříkajících slovních samoúčelností přepsaných magnetofonových nahrávek hovorů, ovlivněných marihuanou, chlastem a kdoví jakými ještě stimulanty, které umanutě slovně člověka až týrají svou (zdánlivou?) bezobsažností, ovšem tato místa jsou vyvážena – především v první části knihy a části závěrečné – barvitými popisy dávného Denveru, krčem, barů, nejrůznějších souvislostí, spjatých s hrdinou knihy Nealem Cassadym – Codym Pomarayem, jehož osobnost, jehož dospívání a věk dospělosti jsou zde v rodinných i jiných městských a cestovních souvislostech vykreslovány, minuciézně tvárněny, slovně a příběhově rozvichřovány způsobem, který nás četbou vtahuje do udivující umělecké i existenciální fascinace. Ano, knihu stojí za to přečíst. Předběhla v mnohém svou dobu (dopsána roku 1952, publikována až po dvaceti letech, tři roky po autorově smrti).

Amerika. Doba Beats. Doba mccarthismu, poválečná zběsilost svobody, mládí, bujarosti, stravujícího pohybu vlaky či automobily, svobody, o níž v doslovu k Rozprášeným básním píše Matthew Sweney trefně, že nejzoufalejší na ní je to, „že po jejím získání není proti čemu se bouřit. Represe vede k inovaci, svoboda plodí znavenost.“ Znavenost na právě takovou časovou délku života, na právě takové vyčerpání, které Jacka Kerouaca dostihlo 21. října 1969. Ale zde – v Codyho vizích – je všechno jinak. Zde je veškerá síla, imaginace, furiózní smršť jakoby tvůrčího výboje nikdy nekončícího, ač vnitřně nepochybně se záhubně stravujícího.

„Na podzim 1951 jsem začal myslet na Codyho Pomeraye, myslel jsem na Codyho Pomeraye. Na cestě nám to skvěle klapalo. Já byl v New Yorku a chtěl jsem jet do Kalifornie a vidět se s ním, ale neměl jsem žádné peníze. Jsem na staré stanici nadzemky na Třetí Avenue a 47., sedím na dřevěné lavici, které jsou zapuštěné podél stěn – reklama na Porter na dveřích už skoro ztratila barvu – Ve stěně z nehoblovaných prken neobyčejně krásné okno s modrými a červenými skly kolem dokola – na každé straně dvě holé žárovky – podlaha ze starých ošlapaných fošen – jak se blíží vlak, všechno se to začne otřásat. Ohromná stará břichatá kamna, železo prosvítá šedavým nánosem (už léta je neleštili) – trouba od kamen jde metr padesát vzhůru, pak skoro dva a půl metru na druhou stranu (mírně se zvedá), potom zase půl metru kolmo vzhůru a mizí ve fantastickém stropě z vyřezávaného dřeva, do jakéhosi komínového průduchu, který se vyznačuje kulatým krytem s vyřezanými okýnky – kamna sedí na prastaré podezdívce a podlaha se pod nimi pronáší.“ (p. 25) – „Je to tam tak hnědé, že každé světlo hned chytá hnědavý nádech – Hodí se to k smutkům zimní noci, nevypověditelně mi to připomíná staré blizardy, kdy bylo mému tátovi deset, ten z osmaosmdesátého roku nebo tak nějak, staré plivající dělníky a Codyho otce. …“ (p. 26) [mladí šoféři náklaďáků] „… oba jsou špinaví a smutní, mají za sebou dlouhou cestu, jsou tiší, vypadají jako Henry Fonda a baví se spolu tak, že je nikdo jiný neslyší a když spolu odcházejí, pohybují se s tou samou sklíčeností, jako by je jejich společné dobrodružství pronásledovalo a oni jsou z něj stejně opatrně důkladně smutní a odcházejí do své vlastní noci, mimo to všechno, kde vy, co je pozorujete, nehybně stojíte, zmizeli, tam, v dálce, aby už se nikdy nevrátili, objevili se a zase odešli jako duchové, přešli vám před očima, a v těch tulácích je ta samá zasmušilá důkladná dobrodružná bolest, jen tak stojí strnule před zdí uličky, dívají se přímo před sebe a ústa vlhká od pití se jim lesknou v měsíčním světle v stříbřité Bowery…“ (p. 30) – „[… První komplikací je Rose, která chce, abychom ji navštívili v baru na Richmond Hill, což taky děláme a svištíme si to nocí v prostorném buicku (volala zrovna, když její táta, hodinář, co se narodil v Rusku, seděl hned vedle ní v křesle, vedle telefonu, v oněmělém smutném polobdění a tahle sexy kundička volá klukům)] – hledáme bar, valíme se říjnovými vyvrcholeními padajícího listí, brzo bude Halloween a já mám červenou říjnovou košili, bože, je to tak smutné, že každý rok musíme přicházet o říjen! – …“ (pag. 38) – „Na podzim roku 1950, když jsem tak jel v trávě, tři pořádný špeky denně, v jednom kuse jsem myslel na neštěstí a jednou v noci jsem náležitě pečlivě a zhulenej poslouchal The Blues George Handyho (Vicky měla jeho fotku nahoře na zdi, společně s mou a s fotkou Charlieho Parkera, hlava, ruka a já srdce, říkala) jen abych se nechal opravdu unášet a objevil, že to má pořádný zvuk, a zvláště potěšení z bo – pového prostředka s Herbym Stewartem je zavrhováno kvůli téhle moderní, nebo spíš sadomasochistické modernosti, na travce jsem byl schopen pochopit, že Handy kvůli smutkům, zoufalstvím a nezapomenutelným nešťastným úmrtím, vražedné ztrátě ega, poslednímu přiznání sebe sama, obětovával radost, jež přirozeně existovala v jeho srdci – hudba jako by říkala, ‚Stále ještě existuje pár věcí, ke kterým můžeš přilnout, a já byl přesvědčen, že tohle by ti mělo ulevit – ha ha – nedostane se ti ani toho – byť máme v duších radost (bopová mezihra), nejsme nic jiného než sračky, všichni zemřeme, v hrobech budem sračky žrát a umíráme už teď‘. Pěkně hustá řeč!“ (p. 57-58)

A takto běží Kerouacova řeč v místech nejvíce splavných, nejsilnějších, kdy při znamenitých popisech udržuje poetickou vertikalitu a základní existenciálně pociťovaný náboj a tříštivou i sjednocující opozici smrti a života, lásky a špíny, sexu a čistoty, chlastu, trávy a rozechvělých vizí prozářeného dětství, ubohosti a síly, odvahy a selhávání, tápání, a znovu tápání: „… kdyby ti to tehdy mohl někdo říct, abys pochopil, ‚Života se obávej, ale neumírej; jsi sám, každý je sám. Ach, Cody Pomerayi, nemůžeš vyhrát, nemůžeš ani prohrát, vše je pomíjivé, vše je utrpením.‘“ (p. 101) – „Celá tahle parta žalostných a podivných lidí, tak trochu nevrlí týpci, se jenom tak plácala v plevelu v obvyklým městským bordelu na plácku blízko East Colfax Avenue, Denver, říjen 1942, s napůl kyselými výrazy, co říkaly ‚V každým případě tady stejně něco je‘. Hovna v plevelu vykreslovala starou mapu, papír od Kašmírového mýdla, střep dna rozbité flašky, stará vybitá plochá baterka, list, malé útržky roztrhaných novin (někdo si schoval výstřižek a pak ho rozerval), anonymní kartony, nepopsatelné chuchvalce sena, kartóny od žárovek, starý obal od peprmintové žvýkačky, víko od krabice se zmrzlinou, starý papírový pytel, v býlí trsy starých výhonků levandulí a říjnové narezlé rousseauovské listy, – starý celofán – staré přestupní lístky na autobus, zvláštní vlnitá lepenka od plat na vejce, kámen, hnědé střepy pivních lahví, stará rozšláplá krabička philip morrisek – kořeny plevele měly barvu jako nafialovělý boršč a z hustě porostlé špinavé půdy vylézaly jako ztýrané psí ocasy opouštějící pytlík – klacky – piksla od kafe – a prázdná půlitrovka od kalifornského sherry co vyzunknul nějaký starý tulácký spiťar v době, kdy nebylo všechno tak v háji.“ (p. 127-128) – „… to Amerika vložila na duši Codyho Pomeraye břímě a stigma – a to v podobě velkýho tajnýho, co z něj div nevymlátil duši v zadní cimře, dokud nezačal vypovídat o něčem, co už není ani důležité – Amerika (MLA DEŽ BERE DROGY SOULOŽÍ A KRADE AUTA) znamená taky rudý neón a stehna v laciném motýlku – Je to tam, kde se za noci, když zavírají bary, začnou vynořovat motající se ožralkové jako švábi – Je to tam, kde lidé, lidé, lidé pláčou a koušou se po barech do rtů, ale taky v osamělých postelích, a masturbují na milión způsobů v každé díře, kam se dá ve tmě zašít – Má zlověstné silnice za benzínovými cisternami, kde vražední hafani hrozivě vrčí a cení zuby za drátěnými ploty a hlídkové vozy znenadání vyrážejí jako káry, co v nich prchají zločinci, ale od zločinu daleko skrytějšího, zhoubnějšího, než se dá slovy vypovědět – Je to tam, kde se Cody Pomeray poučil, že lidi nejsou dobří, že chtějí být zlí – kde zjistil, že se chtějí lekat a bít, a vrčení je jméno jejich milování – Amerika proměnila tvář mladého chlapce v kost, popadla temné šminky a namalovala mu kolem očí propadliny, způsobila, že mu líce zapadly do zsinalé matlaniny a do mramorového čela se vryly hluboké vrásky a přetvořily dychtivou touhu v mlčenlivou moudrost sevřených rtů, kdy člověk nic neříká, dokonce ani sám sobě, uprostřed týhle proklatý noci – cinkání kávových podšálků v žalostné bídné noci – Něčí bublavá dřina nad dřezem ve stánku (v bez útěšných vyjících coloradských prázdnotách, nadarmo) – Ach, a všichni na to kašlou, s výjimkou srdce vprostřed US, jež se opět zjeví, až všichni cesťáci zemřou. Amerika je opuštěnej kýbl sraček.“ (p. 159-160) – „… – koukněte se, jak mám dlaň bříšky prstů vzhůru, poučte se o tajemství mého srdce, dejte mi to, co potřebuju, nabídněte mi pomoc, vezměte mě někam, kde je bezpečno, buďte laskaví, buďte ohleduplní, usmějte se; jsem teď z toho všeho ostatního strašně unavený, už toho bylo na mě moc, vzdávám se a končím, chci jet domů, vezmi mě tam, ‚O bratře za noci, vem mě domů a uzavři mě v bezpečí – vezmi mě tam, kde žádný domov není, kde je jen mír a přátelství, na místo, jež by nikdy nemělo existovat nebo se o něm nemělo vědět, k rodině života – Matko má, otče, sestro, ženo má, a ty, bratře a příteli můj – vezměte mě k rodině, jež není – ale to je beznadějné, beznadějné, beznadějné, probudím se a dal bych milión dolarů za to, kdybych byl ve své posteli, Ach Pane Bože, spas mě.‘“ (p. 162) – „… U Američana je představa toho, že by někdo šel na vysokou shodná s představou blahobytu, který leží hned za rohem, předpokládalo se, že to něco nebo všechno vyřeší, protože stačilo se našprtat, co tam učí a všechno už se pak zařídí samo; a místo toho, stejně jako blahobyt, který nikdy nečekal za rohem, ale přinejmenším pár mil (a falešný blahobyt —), tak to, že jsem šel na vysokou a seznámil se se všemi těmi bláznivými prvky života, jako třeba vnímavost, knížky, umění, dějiny šílenství a módy, mi nejen že znemožnilo, abych se naučil jednoduché triky jak si vydělat na živobytí, ale připravilo mě to o mou někdejší nevinnou víru v mé vlastní myšlenky, které mě vždy měly k tomu, abych zvládal vlastní osud. Takže teď dřepím a peču se v sofistikovanosti, která mě zmocnila úplně jako nějaká nemoc a díky ní se teď celý den povaluju jako vandrák a celou noc jsem na nohou a dělám voloviny. Myslel jsem si, před vysokou a na ní, že být spisovatelem je být jako, samozřejmě, Emile Zola ve filmu, co o něm natočili s Paulem Munim, jak vztekle řve po ulicích na omezené a hloupé masy, jako kdyby věděl všechno a oni neměli o ničem ani šajn; místo toho mi vrtalo hlavou, co si o mně myslí lidi, co pracují rukama, když slyší uprostřed noci klapání mého psacího stroje nebo co si asi tak myslí, že mám za lubem, když ve dvě v noci chodím na procházky po odlehlých předměstských čtvrtích – pravdou je, že vůbec nemám, co psát – připadám si jako blázen… Jak já bych si přál, abych mohl zítra ráno pěstovat kukuřici! Jak rád bych měl dostatek trpělivosti, abych šel a setkal se od teď za dvě hodiny, v pět ráno, s Farmářem Brownem, začít se od něj učit farmářský věci, co patří k časnýmu ránu, a ke všemu střízlivěj; ani ne zhulenej trávou. Místo toho si přivolávám strašný bolesti hlavy a kromě toho mi platí míň než nějakýmu Mexičanovi v Novém Mexiku, a Mexičan v Novým Mexiku má přinejmenším právo se naštvat a v hloubi duše cítit, že je opravdu poctivý. Kdybych usiloval o poctivost ve tváři Boží, na jakých základech mohl bych vznášet takový požadavek? – kam by měla dopadnout moje hůl? Co se to stalo s naší společností nebo s naším uspořádáním života a vzájemným obchodováním, že bez pocitu spravedlivosti se člověk scvrkne jako švest- připadám si tak zasraně malej a zkaženej, vcházím do baru a už dávno si nepřipadám správně, vcházel jsem do hospod jako frajer, a na to taky jsou, a když ne rovnou jako frajer, tak tam prostě vejít a ničeho si nevšímat, kromě toho, co provozuju se svými kámoši a se svými vlastními myšlenkami; dnes se zdá, že vcházíme do baru podezíravě a v obavách, a právě proto jsem už dlouho v žádném nebyl, zrovna jsem totiž dorazil do cizího města a nikoho tu vlastně neznám. Je mi, jako by všechno bývávalo v pohodě; a teď je to všechno automaticky – v háji. Dokonce se dívám zpět na rok 1950, rok, kdy jsem hu – kdy jsem si užíval tak trochu panenský rozšoupnutí z trávy – kdy jsem si schovával nesouvislé myšlenky, a dokonce i krátké fráze nebo jednotlivá excentrická slova jako ‚Krev‘ nebo ‚Paráda‘, abych na ně nemohl zapomenout, až nadejde čas – …“ (p. 386-388) – „Vize Codyho: měl jsem několik vidění Codyho, většinou parádních, uprostřed zhulení trávou, a ty nejparádnější při zhulení jazzem a trávou, rovnat se jim mohla jedině vize, kterou jsem o něm měl v Mexiku. Moje první úžasná vidina Codyho nepřišla, jak už jsem řekl, a jak pořád opakuji, jako bych se musel snažit to pořád opakovat, až do roku 1948, dobře dva roky potom, co jsem se s ním seznámil v těch nic neskrývajících dveřích. Bylo to jako kdyby byl chodícím superlidským duchem nebo že se štve jako o závod v těle, seslaném sem dolů na zem, aby mě mátl, a to nejen ve všem, co dělám, ale také v myšlenkách: ten šílený, fantastický den, kdy jsem náhle pohlédl sám ze sebe na tohohle zvláštního anděla z druhé strany (tohle všechno je jako bop, dostáváme se k tomu nepřímo a příliš pozdě, ale úplně ze všech úhlů, až na ten jeden, který nikdo z nás nezná) Času – o kterém v jednom kuse mluvil. Cody teď říká ‚Čas – ubíhá – tak – rychle!! – člověk si neuvědomí, nevšimne ani nedostane k tomu, aby řekl, jak rychle – čas – letí!!‘ Dávej si bacha, říká, čas letí; neříká pozděj než bys myslel, ani že Život začíná nebo udeří hodina, prostě jenom říká, že přesně v tuhle minutu nám čas utíká. … Cody čte pomalu a s úctou Prousta, za poslední dva roky se dostal ve Svazku 1 na stranu 729, a četl teda skoro denně, někdy na jeden zátah ani ne půl stránky; čte nahlas, jak už jsem řekl, s hrdostí a důstojností Roberta Burnse, Carlylea, Hrdiny uctívání hrdinů, o němž by se dalo říct ‚Jaké to světlo plane do jeho duše, že měl by takovým být.‘ – „… a já vím, že v minulosti jsme si užívali, protože jsme byli mladí, jeli jsme v panenských rozkoších mládí a smrti. …“ (p. 450) – „Píšu tuhle knihu, protože všichni umřeme – V osamocení mého života, můj táta mrtev, můj bratr mrtev, moje matka daleko, moje sestra a žena daleko, není tu nic než moje vlastní tragické ruce, jež byly kdysi ochraňovány světem, milou pozorností, které jsou teď ponechány, aby se po svém vedly do společné tmy veškeré naší smrti a ztratily se v ní, spávám ve svojí neveselý posteli, sám a pošetilý: jenom s touhle jedinou pýchou a útěchou: mé srdce zlomené v celkovém zoufalství otevřelo se do nitra k Pánu, vykonal jsem pokornou prosebnou modlitbu v tomto snu.“ (p. 556) – „… Co je pravda? Nemůžete komunikovat s žádnou jinou bytostí, provždy. Cody je tak ztracen ve svém privátním – bytí – kdybych byl Bohem, měl bych to slovo, Cody je můj přítel a je odsouzený k záhubě stejně jako já. Co uděláme? Bože, Jacku Duluozi, co s tím uděláš? Ach, Cody Pomerayi, prozraď mi všechna tajemství – čeho? Cody Pomerayi, čeho? zazpívej mi písničku o sobě, objasni svou duši, proč umřeš, vyptával ses, poznamenal, pojedl, postil se, uvažoval a plánoval jak se modlit nebo jsi čistě jenom dospěl k tomuhle stavu kdy je schopen umřít sám od sebe, bez pomoci a ve svém vlastním prázdném a nevidícím ztraceném zírání do velkých světel uvnitř zaobleného závitu v polovině horní mozkové uzliny. Trumpety netvoří minulou realitu; saxofony ti nepřinesou zpět tvůj smysl života v kolébce ne-smrti, kdo tě učil umírat?

CODY. V Chicagu –
JACK. Kdykoliv si uvědomím, že umřu, přestávám chápat, co je smyslem života…“ (p. 564) – „Všichni indiáni podél silnice po nás něco chtějí. Kdybychom to měli, nebyli bychom na cestě.“ (p. 575) – „Sbohem, Cody – tvé rty ve chvílích vyrovnaného přemýšlení a nově nalezené zodpovědné dobroty jsou tak ztichlé, nevyjde z nich ani ten sebeslabší zvuk, a matou se smyslem pro přirozenost, jako světla automobilu odrážející se od lesklého nátěru nádrže na chodníku, je to velice bezprostřední, tak tiché, a tohle vše, jako pták křižující úsvitem a hledající místo kde přeletět hory, a moře za městem na konci země.
Adios, tobě, který jsi na kolejích pozoroval, jak slunce zapadá, vedle mě, a usmíval ses — Adios, Králi.“ (p. 603)

Už na počátku svého psaní jsem tušil, že vlastně nedokážu Jacka Kerouaca uvést tak, jak by mohl být „objektivně“ pochopen, a jako bych zrovna já byl schopen takového „objektivního“ pohledu a předložení k pochopení, vysvětlení jasnému, srozumitelnému, každému čitelnému. Jen nějaký náznak se mi snad podařil, nic víc. Věděl jsem a vím, že více nemohu, že lépe nedokážu. Jen pocity, niterné rozdráždění, chvílemi jen prosté mlčení, dlouhé, napjaté, a snad i cosi očekávající – mlčení.
Adios!

Zlín-Cigánov, 11. 5. 2014, 21:00