Klára Šmejkalová - Obžerství

Báseň

Přicházím k básni jako slepec.

Jako černý vořech

vracející se ze skládky

plné radioaktivních plechovek

zářící jako reklamy

v obchodních centrech

a podél eskalátorů v metru.

Jezdím nahoru, dolů. Pes čmuchá a dává pozor,

cení zuby a hledá mrtvolu.

Zem dýchá. Kůl přímo do srdce

jako první vlajka na Měsíci.

Planety obíhají, panenky zhasínají.

Usmívám se a mám zkažené zuby.

Rozpadám se, propadlá hanbou.

Hranice

Láska je ohraničený pocit,

dokážeš říct kdy končí a kdy začíná,

prodává se jako rohlíky,

mění se jako samolepky v první třídě.

Jedeš vlakem a čumíš

jak krajina ubíhá,

čas protéká ti mezi prsty,

děláš, že fotíš, i když to neumíš.

Všechno je jenom jako,

nevíš, kdy to končí a kde začíná,

ubíháš před zodpovědností,

vyhýbáš se blízkosti.

Světla blikají, bliká ti v hlavě,

bolí tě břicho a chce se ti zvracet,

chceš zvrátit svůj osud,

chceš přestat chtít.

Čekání

Na každého čeká realita

jako zklamaný pes

hlídající u dveří.

Na každého čeká sen

jako zářící kočka

promenádující se po poličce

a shazující knihy

jako ostříhané nehty,

jako křídla kolibříků

vyhnaných z hnízd strakou

zlomyslnou jako jeho a její svět.

Obžerství

Obžerství

při objednávání jídla v restauraci.

Vážný výraz,

když ti nesou talíř ke stolu.

Můžeš

pozvednout příbor do svislé polohy

jako stráže před hradem.

V tomhle těle

bydlím

a do tohohle těla

si pouštím vše, co uznám za vhodné:

tuky, sacharidy,

bílkoviny…

Naroste mi z toho bílý čepec

a budu jako Večerníček.

Jen jíst a spát.

Takový je život.

Neřešit politiku, neřešit týrání zvířat,

neřešit město, neřešit spoje MHD,

neřešit žádné spoje,

ani ty v oku, ani ty v mozku,

neřešit hřešení,

je to jako házet na stěnu hrách,

zase jsem se přežrala

a má duše přitom strádá,

zase nevím, co se svým životem

a nikoho se přitom neptám.

Jsem vážná.

Vůbec se nesměju,

mám plnou pusu práce,

přežvykuju

jako kráva,

drtím jídlo jako kdejaký robot své šrouby,

tváře mi plápolají

jako odpadkové pytle.

Chci žít v moři

někde hodně hluboko,

přestěhuju se do ponorky,

budu se bavit s plejtváky

a pomlouvat žraloky,

budu spát na měkkém písku

jako na lidském těle,

budu dýchat

na samotné hloubce všeho možného.

Jsem ale člověk,

Jsem něco mezi zvířetem a strojem.

Jsem dobrý kompromis

jako paní z účtárny, co roznáší drby

po všech čertech.