Kollinéro / SdCh - Debžon aneb Masivně přerývaná zkouška

Přinášíme recenzi na prapodivný nosič, který máme tu čest distribuovat. Zde návnada: „sme umělci, ale toto hraničí!“, CD „…je vším jen ne hudebním albem“, „potměšilé, hravé obrazy“, „není to dokonalý koncept?“, „vrstvy jsou pestré a zdánlivě nekonečné“, „Součástí jsou vědecko-populární historky"

Na přebalu desky pronáší kožená hlava italského skladatele: „Imprese, pánové! Já protestuji! Jistě – jsme umělci... ale toto hraničí!“ Ano, hraničí. Teď už jen s čím, protože nahrávka Debžon aneb Masivně přerývaná zkouška klavírního melodramatu je vším jen ne hudebním albem. Na druhou stranu – proč bychom s tím měli mít problém?

Celá nahrávka, říkejme jí pracovně „psychodrama“, se skládá ze šesti částí. Pianista strýc Kolibřík bydlí u Varlénů a ve svém pokojíku cvičí na piáno. Pak, v duchu komediálních skečů commedia dell´arte, se odehraje několik klaunských výstupů, kdy Varlén odchází a stále se vrací, vyrušuje a zároveň přesně zapadá, přicházejí i jeho děti, v zákulisí tušíme ženu. Klavírní melodrama falešně naznačuje hudební charakter díla, ovšem je spíše podmalbou komického.

Strýc Kolibřík evokuje Filipa Topola, hej, hej, kill him, notuje si, údajně na texty Pavla Králíčka... Jako citlivý umělec se svým městem, hovoří o básnicích rozkvětu, o básnících pestíku. Jsme svědky hravé blasfémie, otírající se o našeho kakofonického cestovatele z města P. do B.? Ano, ale jen mimochodem. Součástí jsou vědecko-populární historky, jako např. ta o tak kvalitním mikrofonu, že zachytil i Sputnika, jak letěl do kosmíru.

Významovým podložím jdeme dál, vrstvy jsou pestré a zdánlivě nekonečné. Jedna z hlavních je výchovně vzdělávací: „Tu máš crack maličká a ty hašiš...,“ pronáší nezáludný Varlén. Bez obav, texty nejsou nemorální, otec adresuje slova svým dětem coby protidrogovou prevenci, logiku to nemá, ale smysl třeba ano. Je možné, že děti jsou jen nevědomým zrcadlem velkých dětí – Kolibříka a Varléna. Nebo Kolibřík představuje nervního umělce lapajícího inspiraci a do kontrastu s tvůrčím přístupem k životu a estetickým cítěním je postavena základní a nejpřirozenější společenská jednotka - rodina. Tvůrčí duo sice jednoznačně nepřiznává větší důležitost ani jednomu existenčnímu modu, jako pravé umělecké dílo nechávají tuto otázku otevřenou.

A potom potměšilé, hravé obrazy. „Veliký duhový had, veliký undergroundový had, který pluje tam, kde neproudí mainstream. Jedou na něm všichni ti nádherní lidé, kteří se nenechali zlomit, lidé, kteří jsou proti, i když to pro ně není dobré...“ (Veliký duhový had).

Kolibřík se neváhá pustit i do metody automatického psaní vlastní surrealistům, jímž tak vzdává hold: „... a pak psík a za ním kočička a pak buzna a pak já... jsem buzna.“

Divadelní charakter psychodramatu posilují i jedovaté reakce na Varléna – evidentně jde o poznámky typu „herec pronese do publika“. Ačkoliv jde o auditivní záznam, tvůrci a protagonisté v jedné osobě se nebojí ani situačních gagů: „Cítit prach pražců, vůni květin, zpocenej táta, kterak dělá stojku před mámou jako most před“ – zbytek je zahlehnut Varlénovým ostrým atakem, kterýžto lape mouchu. Poselství díla bych hledal v nekompromisním textovém leitmotivu, který naznačuje průrvu mezi myšlenkou a následným činem: „Já vás všechny pozabíjím ... celou rodinu...“ Jak to ve skutečnosti Varlén myslel? Jde o zoufalství umělce stiženého prázdnotou a rezignujícího na pel múz? Nebo se přidává k dávné myšlence, že vrcholným uměleckým dílem je vražda? A není Debžon dokonalý koncept? Buklet vzniklý přeškrtáním a přepsáním přebalu Debussyho impresí, vydaných Levnými knihami, by mohl leccos naznačit. Snad je jádro boxera skryto v komiksovém dialogu:
- Co je to za debžu?
- To je Debisi, brutare!

maxim horovic - www.violacore.xf.cz & www.diycore.net

Zakoupit možno zde.