Konec cesty je začátkem

Polí5 právě vydává Holy Fanda & The Reverends, i když na albu figuruje třeba i Jarda Svoboda z Trabandu, ptali jsme se především otců zakladatelů (Fandy a Nicka).

Nicku: Co tě zlákalo do ČR a co tě nutí se sem vracet? Asi to nebude jenom spolupráce s Fandou Holým. Kde jste se vůbec seznámili?

Do Prahy jsem přijel zpoloviny náhodou, takže jakékoliv důvody bych si teď jen zpětně vymýšlel… Poměrně rychle jsem se naplno zapojil do řady hudebních projektů, což vedlo k tomu, že jsem tu od té doby pevně zapustil kořeny.

S Fandou jsem se setkal před několika lety, když jsem hrál v kapele The Tower of Dudes. Požádal jsem ho, aby se k nám přidal během našeho turné po Spojených státech, a během té doby jsme se dobře poznali. Po návratu bylo oběma jasné, že chceme ve společném hraní pokračovat. Brzy jsem se připojil k Fandově kapele Kojoti, což nakonec vedlo k založení Holy Fanda & the Reverends.

Fando: Znám tě z mnoha kapel a hudebních projektů, z pódií i nahrávek. Máš pověst skvělého muzikanta i učitele. Deska HFAR tě po pěti letech konečně zase ukazuje jako tvůrce, textaře a skladatele. Proč jsi s tím tak dlouho otálel?

Od vydání mojí první desky už sice uplynulo pět let, ale mezi tím vyšlo ještě EP kapely Kojoti s mejma pěti písničkama, který se ale nedávno definitivně doprodalo. V tom, že to není zrovna překotný tempo, máš pravdu: nejstarší písně z nahrávky jsem napsal už před čtyřmi lety. Kdyby to bylo jen na 
mně, vydával bych desku každej rok, ale ve skutečnosti se všechno strašně táhne. První session ke Konci cesty jsme kupříkladu měli už v září 2014…

Zásadní pro vznik tohodle alba byla dlouhodobá neschopnost Kojotů pohnout se dál, tak jsme začali bokem experimentovat s minimalistickou dvoučlennou kapelou. Důležitou roli v tom sehrál Vojta Hněvkovský z rádia Streetculture, který nás vytrvale zval někam hrát a který pořídil během svého pořadu vydařenou živou nahrávku… a potom Jarda Svoboda, jehož zájem vedl ke společnýmu koncertu harmonia s banjem. Jarda Svoboda svým harmoniem výrazně ovlivnil i výslednou podobu alba.

Fando: Jak bys vlastně popsal svoji tvorbu, co tě ovlivňuje při psaní textů?

To ať posoudí ten, kdo to poslouchá, každej v tom může najít něco jinýho, a to je podstatný. Několikrát o mně někde psali, že mám temný nebo neveselý texty, já bych to tak neviděl, přinejmenším totiž ponechávaj prostor aspoň na minimální množství naděje – asi jako když čteš knihy od Cormaca McCarthyho.

Fanda i Nick: Oba jste hráli na pódiích v Čechách i v Americe. Jak se liší publikum tady a v zámoří? Máte v plánu hrát v Americe i s aktuálním projektem HFAR?

Nick: Řekl bych, že největší rozdíl je v jazyce, americká angličtina nezní ani trochu jako čeština. I přes tuto komplikaci bychom se samozřejmě do Států s koncerty rádi vrátili, ale musíme popořadě, nejdřív je načase začít co nejvíc hrát v ČR a jinde v Evropě.

Fanda: To nakolik ti publikum rozumí po textové stránce je samozřejmě důležitý, ale zejména z vydařených koncertů mám úplně stejný pocit z publika jak u nás, tak i za oceánem.

Fanda: Akustické hraní, které je základem vaší desky, se může zdát dneska anachronismem. Z čeho vlastně vycházíte?

Fanda: Teď nevím, co máš přesně namysli, jakože nepoužíváme elektroniku? Na jedný straně tam je ryzí zvuk akustických nástrojů, jako je banjo, harmonium nebo trumpety, ale na druhý straně to zas kombinujeme s brutálně zkreslenejma kytarama či basou, která těžko zapře disko rytmy. Různý samply a elektronika mi z pohledu muzikanta zatím moc neučarovaly, mám trochu pocit, že to při koncertě staví bariéru mezi tebe a publikum či případně aktuální náladu, ale nikdy neříkej nikdy. Spíš nás baví experimentovat se surrealistickejma plochama trumpet, mocným zvukem harmonia a taneční beaty se dají vytvořit pomocí kufru a baskytary. Abych ještě odpověděl na otázku, těžko můžu považovat za anachronismus něco, co je naprosto přirozený a bude fungovat vždycky.

Nick: Můžeš nám trochu víc přiblížit, jaký nástroje používáte? Z alba to působí, že si mezi sebou nástroje dost prohazujete?

Nick: Album má ve výsledku poměrně mohutný, velký zvuk, ale celý jsme to začali jako malý   experimentální projekt, s jednoduchou strukturou a spíš akustickou náladou. Oba hrajeme na spoustu různých nástrojů, takže jsme do každé písně mohli vybírat to, co tam bude fungovat nejlépe. Čím dál častěji jsem se přistihl, jak hraju nohama rytmus na bicí, zatímco doprovázím píseň na basu nebo banjo, a tak jsme to na tom postavili. Na většině našich koncertů jsme používali minimalistickou, snadno přenosnou, spíš perkusní bicí soupravu. Její základ tvoří rozpadlý kufr na kytaru jako kopák, tamburína a činel. Prostě tak, abychom snadno mohli hrát koncerty jen ve dvou. Až během nahrávání jsme začali vrstvit další a další nástroje a zvuk nabral na velikosti, takže je zřejmé, že i živé provedení našeho alba se bude nadále vyvíjet.

Fanda i Nick: Desku jste nahráli u Vojty Nohy v jeho studiu, ale smíchali u Ondřeje Ježka v Jámoru, a mastrovalo se v Irsku. Byl to záměr takhle to rozfázovat? Otiskl se Ježkův osobitý producentský přístup ve výsledném zvuku? A proč Irsko?

Fanda: Ano, záměrně jsme se chtěli držet tohoto, u nás málo běžnýho, konceptu, kdy se deska někde nahrává, jinde míchá a někdo další to masteruje, jsou to tři stejně důležitý kroky. Nahrávání probíhalo skoro rok a na různejch místech, nejvíc toho nahrál právě Vojta, spoustu nástrojů Nick a důležitý party harmonia i Jarda Svoboda. Původně jsme totiž chtěli natočit jen krátký demo a až postupně to dostalo tenhle monstrózní rozměr.

Nick: Výsledná nahrávka je stejně jako můj příjezd do Prahy z půlky náhoda. Vojta Noha nám pomohl zachytit to nejlepší z našich vystoupení, strávil s námi fakt hodně času a pomohl dát obrysy některým hrubým nápadům. Co se mixu týče, Ondřejovu práci jsme slyšeli na řadě skvělých alb, takže to byla 
jasná volba a nemohli jsme se dočkat, až bude míchat naši nahrávku. Pochopitelně odvedl fantastickou práci, a tak když na mastering doporučil studio v Dublinu, mohli jsme si být jisti, že dosáhneme stejně výborného výsledku.

ptala se Josefína Kovalová