Kořeny a výsledky „jiné kultury“ (Co bylo VI)

O večeru v brněnském klubu Boro ve čtvrtek 4. února už jsem psal. Obnovené vernisáže Potulné akademie, oživené „fotografem příběhu“ Bořivojem Hájkem. Večer nabitý kombinací hudby akustické a zpěvu s ostrým kytarovým přílivem hardcorově, pro mě však spíše punkově laděným.

Ty charakteristiky žánrové jsou klamavé. Klamavé jako všechny šuplíčky současné hudební kritiky, která není ani tak kritikou jako lovením příměrů z podobného žánru, případně promýšlením podobností s žánry jinými, označováním, visačkami značením jako v čínském obchodě s hračkami. Jsem přesvědčen, že toto značkování mončičáků není nutné. Důležitý je výraz, sdělení, napětí při vyjádření obsahového náboje, jeho sdělnost a síla výpovědi. Ta hudebně-akustická část večera se odehrávala pod názvem Prefero solaris s posilami z dalších dvou brněnských kapel – Black Unicorn (Filip Drlík) a Absinth Band (Michal Kocman). Radost ze hry, radost ze zpěvu, žádná póza, čisté, veselé hraní. Bylo vidět a slyšet, že „upřednostňují slunce“.

Boro Tu razantní druhou část večera zajistila kapela Dilucida Intervala, jak jsem o tom napsal výše, navíc s básníkem Korďasem, který prokládal zpěv a kytarový příval svými básnivými deklaracemi, pohrávajícími si s aspekty klinické „lucidity“ –na hraně její absence – podvědomí i nevědomí. Přesto jsem však cítil, že jde poezii vlastně punkersky angažovanou, v nikoli pouze negativním smyslu.

Večer č. 241 proběhl 11. 2. Poprvé na scéně Potulné akademie vystoupil Pavel J. Hejátko, vybaven svými pečlivě vypravenými knížkami básní z poslední doby. Jeho vystoupení bylo přesvědčivé, jako naprostá samozřejmost přítomné existence básníka, která přece jen je hodně definována osobním přesvědčením, vizí i všednodenním životem, vyjádřeným slovy – býti básníkem. Pro mne zjištění příjemné a povzbudivé. Auguste hrabě de Villiers do l’Isle Adam, zchudlý šlechtic (jeden z Verlainových Prokletých), který čas od času musel spávat na lavičce v parku a jedno ze svých proslavených děl napsal vleže na podlaze bytu, z kterého nábytek odvezli exekutoři, prohlásil údajně kdysi – když mu byl nabídnut tehdejší řecký trůn – „Jsem přece básník! Proč bych měl být jenom král?“ Podle horizontu takových výpovědí poměřuji slovo básník, které dnes rozhodně nepatří do lexika slušné buržoazní mluvy, která skrze vulgaritu médií přešla do lexika všech vrstev společnosti.

Nevidim Večer zahájený Pavlem J. Hejátkem pokračoval industriálně-mašinistickým, expresivně poetickým vystoupením pražsko-pelhřimovské formace Nevidím. Večer byl nahráván, tedy kdo neviděl (a neslyšel), uslyší, či aspoň může slyšet, za nějaký ten týden z nahrávky proslulost si vydobývajího labelu Ears & Wind Records.

Stará dobrá ruční práce z Přerova odvedla poctivý výkon na pomezí příjemné provokace, zábavy a vtipu. Rozhodně své příznivce nezklamala. Dobrá práce.

Boro Třetí z večerů, o kterém jsem si ještě uložil podat zprávu, se odehrál 18. 2. a byl ve znamení žánrově se velmi doplňující kvalitní hudby. Úvodem večera jsem si dovolil opět po nějakém čase uvést někoho z klasiků moderní poezie, tentokrát Arthura Rimbauda. Stále nedokážu dobře pochopit, jak je vlastně možné, že veškeré ty akademické duchamorny žijí právě a především z takovýchto chudáků. Z takovýchto výsostných chudáků, jdoucích světem v úmorném bahnisku všednodennosti a prázdného užitku, s očima ku hvězdám, se zbytky tabáku v kapse, v orvaných šatech, s noclehárenskou mincí, s domovem na zadky oleštěném sedátku putyk. Kdo o těchto lidech mluví? Kdo je posuzuje? A jak vůbec je může posuzovat? To už provždy pro mě zůstane záhadou. „Kdysi, jestli se dobře pamatuji, byl můj život hostina, na které se otvírala všechna srdce, na které tekla všechna vína. – Jednoho večera jsem si posadil Krásu na klín. – A zdála se mi hořká. – A urážel jsem ji. … Natáhl jsem se do bláta. Oschl jsem na vzduchu zločinu. A pěkně jsem si zahrával se šílenstvím. – A jaro mi přineslo hrozný smích idiota.“ (Sezóna v pekle,1873) – „Všecko na Rimbaudovi je výjimečné, mimolidské, zázračné; … za rok stráví a proběhne to, k čemu potřebují jiní celých desetiletí. … Zná jen říši smyslů a říši inteligence; uvésti obojí v novou, vyšší harmonii, z rozpoutaných smyslů učinit nástroj inteligence, z inteligence prostředek k vynalézání nových smyslů i nové smyslnosti, hle, toť jeho titánský sen!“ (F. X. Šalda, J. A. Rimbaud, božský rošťák).

Boro Po tomto úvodu přichází brněnské jazz-rockové překvapení – Neříkám nic. Neříkají, – ale napětí v hudebním projevu je citelné, je to živá hudba beze slov, ke které jsem míval vždy jistou nedůvěru (i když třeba kytarista-bluesman Derek Trucks říká: „Na každý nástroj hraju, jako bych zpíval“) – jazz, exkluzivní branže dnes, kterou nedokážu brát zcela a „bez přívlastků“, jsme jinde, než když Charlie Bird Parker hrával, jsme jinde, než když hrával Leadbelly, Blind Lemon Jefferson, než když dokonce Duke Ellington či Satchmo-Armstrong hrávali, jsme ve sférách exkluzivity, drahých univerzit, speciálnosti, ke které patří i drahé obleky, drahé obědy, drahý život. Ne, tam nechci hudbu sledovat. Jsem pro jazz přízemní, neexkluzivní, nevýběrový. Jazz výběrový není pro mě skutečným jazzem, je jen v kolejích běžící „úžasnou“ mašinou, která přepravuje nudu. „Neříkám nic“ se líbili velmi, přesvědčiví, přes své mládí muzikantsky zdatní, kapela jasného rytmického i melodického nasazení, držící pohromadě. Nenudná, živě k poslechu vtahující.

Boro V Brně žijící Chris Barickman předvedl s akustickou kytarou svou rockově intenzivní one man show, s newyorskými kořeny, odlehčenými žertovně, ale i hořce ironickými písněmi v češtině. Muzikant znalý a zralý.

Na závěr večera pak vystoupila další muzikantsky vyhraná formace – nymbursko-poděbradská Práva pupku, která začátek svého vystoupení prolnula s básněmi Pavla Zdražila. Své verše zkušený autor sám na pódiu publiku četl. Básně jasného výrazu, nenásilných, přesahových point. Sama kapela Práva pupku představuje textově i celkovým hudebním projevem „žánr“, který bývá označován jako „underground“, což ostatně doložili několika závěrečnými vlastními modifikacemi „standardů“.

Poslal mi onehdy kamarád Jožo B. z Bratislavy otázku do časopisu, pro který pracuje: „Existuje ešte český underground?“ Otázku, kterou by někdo nevzal vůbec vážně, někdo jiný by si jenom mlčky odplivl. Přesto jsem odpověděl (mimo jiné toto:) „Vždycky byla jiná kultura. Jiná, než ta reklamami svítící, z televizorů kanoucí, ducha mořící. … Všechny univerzity učí o Rimbaudovi, všechny analyzují staré Číňany, zpité rýžovým vínem, všechny se plazí před Edgarem Allanem Poem. To snad nebyl underground? … Pro mne se dnes všichni jeho „reprezentanti“ vejdou do jedné větší hospody, jako tomu bylo loni v říjnu v Praze na „Československém večeru“. Nevidim Ale těch obyvatelů podzemí je víc, často nejsou vůbec vidět, osamocení tu a tam, ale ještě žijí. Nikdo jim nebude ordinovat smysl pro jejich vlastní existenci, pro jejich práci, pro jejich činnost jakoukoli. … Ve světlech reflektorů (nemyslím policejních) budou vždy jiní lidé. Je to jedna ze zákonitostí lidského společenství odnepaměti. Znáš příběh o vdovině groši? A. mi vyprávěla, že letos na Tři krále v městě Z. koledovali pro Charitu. Jeden bohatý podnikatel poslal s drobnými do kasičky svou ženu, protože se mu nechtělo z domu, přes zahradu k brance. Koledníky později na téže ulici doběhla žena („na podpoře“, s manželem propadlým pití), u jejíhož polorozpadlého domku z ostychu ani nezazvonili. Ta žena stála před koledníky ve špinavém sněhu ulice v papučích a v ruce třímala dvousetkorunovou bankovku.