Květoslav Bomb: Co pro mne znamená hlavička?

Jednou, někdy na počátku devadesátých let, mohlo mi být něco kolem dvanácti let, nás vzal tatínek o jednom víkendovém odpoledni celou rodinu tuším někam na periferii Prahy na výlet spojený s jeho novinářským výjezdem. Na nějakém lokálním fotbalovém hřišti se tam konal přátelský zápas tehdejších vysokých politiků (poslanců, ministrů apod.), možná tam byli také nějaké starší fotbalové legendy, nevím. Tehdy jsem mezi těmi lidmi poznal pouze Jana Rumla, občas mluvil z televize.

Více než to utkání nás ale s bráškou zaujalo zábradlí okolo hřiště. Popošli jsme si někam na kraj hřiště, kam nikdy nikdo z politiků nezabíhal, a na tom zábradlí jsme dělali takové ty dětské kotouly jako na hrazdě. Bavilo nás to a rodiče byli také spokojení, že jsme se zabavili, ještě se k nám přidalo také nějaké další dítě. Potom se ale z amplionů na hřišti ozvalo jakési hlášení s dodatkem: "...a prosíme rodiče, aby si hlídali, aby jejich děti nedělaly opičky na krajích hřiště." Rodiče nás potom od zábradlí odvolali a já se chvilku díval na fotbal, než jsme si našli zase jinou zábavu.
Z té chvíle koukání na politický fotbal si vybavuji pouze to, že jsem viděl Jana Rumla hlavičkovat. Bylo to někdy na jaře a balón, a tedy postupně i všichni fotbalisté byli poněkud od bláta. A já mám dodnes v paměti uložen ten moment, kdy se Janu Rumlovi ve výskoku otiskla ta zablácená meruna těmi svými několika neúplnými šestiúhelníčky na pleš. Taková dramatická a působivá plešosmeč. Ale bylo to nějak uprostřed hřiště, bylo tam sice okolo něho několik fotbalistů, ale žádný velký význam ta hlavička myslím neměla.
Víckrát jsem už na fotbale nebyl, ale teď o více než dvacet let později přemýšlím, že někdy zajdu na vršovickou Bohemku.