Magdaléna Šipka - Ženská poezie už nesmí být rakovinou

***

Medúza

otvíráš ústa a konečně z nich tryskají hadi

tvé medúzí hlavy s kudrlinami k zulíbání

taky jsem chtěla podrobit své pluky

násobilce tvých rozpočtů přečíst

z klávesnice a zrcadla polohlasný úsměv

šmikáš jako bodáš, praskají nitky loutek tvé samoty

vylévají se vařící hrnce tvého zmrazeného vzrušení

vyplatili jsme Tě zlatem s jantarovým medem, vyprovodili karavany slonů až k hranicím džungle

stejně musíme utéci, jak nepropuštění otroci

rozevři svá pavoučí doupata, křídla obsypaná pijavicemi

zvolím psí kůži, vrtění ocasu místo ručičky hodin

v noci bezčasí něžný déšť rozmělňuje všechny černé závoje

ztěžknou, voda vzlíná, smývání přináší sůl

ležím bezmocně mezi ještěřími ocasy,

které dotykem jen svádím k dalšímu uštknutí

***

Nepříjímáš žádné náhražky lásky

jsi vždy útočící i nedostupná

ve stínu ran od kočičích drápů,

jsi zurčícím vinutím jak stužka potoka

jsem uzavřená jak okovaný skalní blok

zaklenutá lodičkami k lebkám dvou mužů

míza kane jen z přidušených otvorů, nechtěně a prudce

most, cvik obratného atleta, podstoupila jsem voperování cizích obratlů

bublající kotel smluv a paragrafů, roztrhané látky

a láska proudí z fontány dvěma prasklinami, jak ve vodováze

kdy setkáme se na splavu

hoří skoky i pády komet, v obzoru příběhů

buď světlicí ne světicí

umlkej, víš jak obejít všechna mužná slova

tvůj hlas...

ukonejší mne přes křik

profesorů, revizorů, dezertérů a mentorů...mužů

řas, bublání kočičích protáhnutí

her s rubem sukně a koutkem vousů

mlč ještě agresivněji než dříve

padají figuríny bez studu

v tajném bujení, rozevírání podkoží, zužování žil, vysychání šedé kůry, vábení dveří skříní a ledniček, zacyklení v hmotě lesklého peří, škrtání kolonek životopisu, nové bujení cyst

ženská poezie už nesmí být rakovinou

bujet jen pod povrchem patrologií

***

Řekla jsi nemůžu se už ani dotknout ničeho co není živé

zavazuji se blíž a blíž ke kůře popraskané hvězdami

oči velké jak chvějící se jezera vrstvy látky mě odstíní

povlaky z mrtvých těl ani tyto šupiny nemají

nezvaní návštěvníci sedící v prachu našich rozkročených bran

tvé jméno je klaté egyptská bohyně vláhy

tvé děti odnese vítr a rozpárá na náhradní díly

jako umírat směrem k písečným dunám

cáry vlajek potřísněné bílým práškem

napínají se jako oháňky vznešených zvířat

z kopyty zapuštěnými do bahna hradních příkopů

líbat hráz pršících hlásek, vnímat křivky konvalinkové ženy

vesla a stěžně, zaříkat oblohu co předpovídá

puknutí ořechových trupů lodí a rudé reflektory

skloní hlavu až po pás v ruinách koření

vyprskni pírko a polámanou šlachu kuřete

stáváme se nocí, půdou pro letokruhy zvířených proudů

patříme rudému slunci a nevědomosti černé orlice

vyděs mne okem ženy jako dravce, rychlostí hrotu

tvá píseň o světle rozechvívá středověké zvony

kreslí kola - a písek hoří - nic nezbývá

Foto Ondřej Mazura