Marek Feigl: Filmový zápisník bývalého faráře 01/19



 

Filmové drama „Stín kapradiny“ (Československo 1984, režie František Vláčil, dle románu Josefa Čapka)

Film plný zlověstnosti, plíživého tempa, v každém detailu podtrhující svět jako ďábelské, bloudící místo. Mikrosadismus i makrosadismus: Chlapeček, který má hlídat malého brášku, ho po odjezdu rodičů nahatého zavře do kurníku; žádné vykonané zlo tu není nutné, ale spíše samoúčelné. Nikdo tu není svobodný, nikdo neví, proč dělá to, co dělá, stává se obětí role (hajný, četníci), vleku staršího kamaráda (Vašek direktivně vedený Rudou) nebo iracionálních běsů v sobě (Ruda Aksamit). Lesní pustina a její temná místa, mariánský obrázek u studánky, přízraky zhmotněného zlého svědomí. Josef Čapek se tu neobyčejně vzdálil humanizujícím útěšným postulátům svého bratra Karla a překročil tu i své vlastní zázemí.



 

Film „Krátký film o zabíjení“ (orig. Krótki film o zabijaniu, Polsko 1987, režie Krzysztof Kieślowski)

Teologická rozprava o zlu ve světě a o společném kořeni zabíjení kriminálního (loupežná vražda taxikáře), státního (justiční trest smrti) i každodenních hříchů a "malých vražd" (zlovolné zabíjení zvířat dětmi, naschvály, zlomyslnosti a necitelnosti k bližním). Většina filmu se odehrává v kontextu zla přírody (mlhavé, sychravé počasí) i zla urbánní kultury (opoustlost varšavského centra, zablácenosti předměstí a průmyslových ohrad), zla vězeňského aparátu plného úředních zvěcnění i hnusných chodeb. Výtvarná stránka filmu si libuje v mastných nažloutlých a mrtvolně modrošedých barvách, vše je podřízeno neutralismu až novinářskému nebo vivisekčně lékařskému, bez stranění komukoli a čemukoli, jakoby tu byl na celou kauzu hozen ostrý kužel světla bez nějakého milosrdenství příběhu. Film je navzdory své nevšednosti v něčem přece jenom poplatný době, neúprosnost vyznění poněkud kazí postava advokáta Piotra Balického a jeho morálně intelektuální monotónnost, sentimentalita použité hudby (objevuje se právě v souvislosti s vystupováním Piotra, je to bohužel postava příliš sentimentální) a také třeba moralizování pouličního malíře a ožungra ("čím jsi užitečný ty? umíš třeba zasadit strom?") jako by vypadla z nejprůměrnější didaktické sovětské prózy. Kieślowského "kinematografie morálního neklidu" má svá omezení v čase a prostoru.



 

Studentský film „Jehovova pomsta“ (Česká republika 2010, scénář, kamera, režie Řezník, vlastním jménem Martin Pohl )

Ještě o něco slabší záležitost než předchozí Řezníkův "Život není krásný". Epitetum "studentský film" tu má omlouvat nejenom nízkorozpočtovost, ale hlavně obsahovou a uměleckou nevýraznost: Malátné tempo, nic se nerozvíjí, spousta hluchých minut, čekání na příští postup děje bez jakékoli přesvědčivosti. Jednotvárná filmová kaše, občas skoro nejedlá, příležitostně oživená špílcem na úrovni zdařilejší gymnaziální recese, sotva cokoli více. - Rád bych na tomto místě rozporoval taky podivný vztah Řezníka k existujícím institucím, kdy se jakoby nedokáže rozhodnout, jestli je bude shazovat v jejich realitě a s reálnou značkou, nebo jestli vsadí na aristotelské zobecnění - vzdání se konkrétních atributů a symbolizaci. Například v Řezníkově písni "Linka důvěry" to takto odskákala skutečná poradenská instituce Linka důvěry, příznačně pak autor tuto záležitost přezval na "Linku bezpečí". V hodnoceném snímku si autor pro změnu zostra utahuje ze společnosti Svědků Jehovových: objevují se tam časopisy Strážná věž i jehovistická terminologie, v tomto smyslu je kritika naprosto adresná, jenže zároveň autor kombinuje prvky učení Svědků Jehovových s jinou sektou - Vesmírnými lidmi. Náboženské obřady se pak konají v sakrálním prostoru, který by nikdy nemohli Svědkové Jehovovi vzít za svůj, spíš se jedná o nějaký kostel tradiční křesťanské (protestantské?) církve. Jehovisté by nikdy neměli ve svém prostoru křtitelnici, oni křtí v bazénu. Stejně tak i jiné liturgické vybavení. Takže je to parodie-neparodie.



 

Historická filmová freska „Sedmá pečeť“ (orig. Det sjunde inseglet, Švédsko 1957, režie Ingmar Bergman)

Melancholický, přemýšlivý rytíř Antonius Block se vrací se svým zbrojnošem Jönsem (více než sanchovský opak svého pána, veselý, šibeniční nihilista znající jen víno a ženy) z křížové výpravy domů, aby svou zemi našli rozvrácenou morem. Historicky vzato by se mohlo jednat snad o málo významnou křížovou výpravu Humberta II. v letech 1346-48, která operovala pouze na západě Malé Asie, protože právě ona časově souvisí s epidemií černé smrti po roce 1347. Shrbení pod tíhou viny a neúspěchů (křižáci se dopouštěli válečných zločinů, rabování a znásilňování) potkávají fanatického kazatele Ravala, který je svou ohnivou výmluvností kdysi k účasti na křížové výpravy přesvědčil – a shledávají, že se z Ravala zatím stal zlodějíček a zmrd nevěřící v nic. Jediné, co se nabízí, by asi bylo naučení známé po tisíciletí z Gilgameše: spočinout v náruči milované ženy a metafyziku tohoto otřesného světa neřešit. Kvůli morové ráně, kvůli zkřížení cesty Smrtí (se kterou hraje rytíř Block šachy) však tohoto cíle není možné dosáhnout. Vpravdě existencialismus ve filmu; Bergman – a zvláště tento jeho vrcholný opus – definují své postavy zásadně jejich naléhavými životními otazníky, popřípadě prázdnotou po jejich absenci. Antonius Block žízní po vědění o Boží existenci, po smyslu: Smrti se nebojí, pokud z ní vyrve odpovědi na tato svá spalující vnitřní dilemata. Film takřka religionisticky deskriptivně ukazuje dosah úzkosti a strachu (zde konkrétně z morové nákazy), která podněcuje davy k živé práci s náboženskými představami, naslouchání asketickým mnichům i k poddajnosti církvi a netoleranci vůči "čarodějnictví". Významnou roli v ději hraje také téma divadelního umění. Block se zbrojnošem totiž potkávají a chvíli doprovázejí při svém putování malou skupinu potulných komediantů, idylickou "svatou rodinu" kejklíře Jofa, jeho krásné dobré ženy Mii a dítěte – symbol naděje, že spočinutí v míru by snad mohlo být bez násilně titánských existenciálních otázek možné. Moc a omezenost divadla něžně ironizovat existenci, hrát si s možností mimeze i jejího přiznání nezdaru (je to přece "jen umění" a také obživa). I o záchranu této Jofovy svaté rodiny Block nakonec své šachy se Smrtí hraje, a tato malá bárka naděje uniká, je zachráněna...