Marek Feigl: Koronavirový filmový zápisník

Čekista (orig. Чекист; ruský film, 1992, režie Alexandr Rogožkin)

Škoda, že není možné posadit do setmělého hlediště biografu filosofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela, protože Čekist je závažnou filmovou rozpravou právě s ním. (V Rusku o jeho myšlení tuší všechny trochu sčetlejší osoby vzdělávané za komunismu.) Čekist má právě tyto, daleko silnější ambice než být jen historickým snímkem nebo antikomunistickou detabuizací - je reflexí dialektiky Zla v dějinách. Je pravda, že smrt jednoho člověka je tragédie, kdežto smrt miliónů statistika? Má smysl měnit dějiny násilím, za cenu těžko popsatelného zla? Co když upuštění od takového jednání by vneslo do životů dějinných aktérů JEŠTĚ VÍCE ZLA než to, které je ve filmu ukázáno? Co nemoci, bída, nevolnictví, demokratický deficit, samoděržaví, imperialistické války... - nemají také ony svou děsivou bilanci? Nejednalo se v tomto smyslu o "nutnou daň" pokroku? Není pochyb, že Srubov, hlavní hrdina Čekisty, si tyto otázky klade. Je to řezník-intelektuál, určitě ne bezduché hovínko typu Adolfa Eichmanna utápějící své osobní mindráky v bezvýhradné sázce na Systém - spíše revolucionář otřískaný vyhnanstvími, emigracemi, askezí, konspiracemi a četbou německých filosofů v originálu. Příliš velvyslancem pekel na to, aby na ulici odmítl žádost válečného sirotka o cigaretu a různé drobné projevy lidskosti. - Film děsivý svou monotónností a mechaničností poprav, která graduje, aby se v posledních minutách děj překvapivě zlomil a navrhl odpověď na všechny důležité otázky Hegela i Velkého Inkvizitora.

Kladivo na čarodějnice (český historický film, 1969, režie Otakar Vávra)

Za středoškolského mládí jsem se na Kladivo vztekal kvůli jeho jiráskovsky naivnímu a nevyváženému podání katolického baroka, později jsem se snažil být k němu spravedlivější. V obvyklé nevyváženosti historických filmů, kdy zkrátka musí přijít buď věrná rekonstrukce dávné epochy nebo aktuální sdělení díla (tato nevyváženost je v historických filmech v zásadě neřešitelná), Kladivo vsadilo na vyrovnávání se s problémem současným. Film je hlavně symbolickým uchopením gottwaldovských procesů v 50. letech, a to jejich pokročilejší fáze - kdy se už justice nevyrovnává s vnějším nepřítelem, nezasahuje aktivní odpůrce režimu se zbraní v ruce ani světonázorové oponenty, ale láme k doznání do té doby loajální spolutvůrce režimu (děkan Lauthner). Režisér Vávra to v bonusovém interview řekl hned v první větě: tento film je inspirovaný procesem se Slánským. Roztomile působí tematizování nedostatečného, nedokončeného vzdělání inkvizitora Bobliga, aluze na časy, kdy úsudku dělnického nebo instalatérského kádru byla podřízena i práce univerzitních profesorů. - Dosti zkrátka přišel, jak už bylo řečeno, věrný obraz 80. let 17. století: postavy filmu jednají ahistoricky, kladou si trochu příliš modernizované otázky, volí trochu příliš moderní nebo přinejmenším osvícenské strategie jednání, film podceňuje vnitřní loajalitu Lauthnerových a Bobligových současníků ke katolickému kódu - zatímco katolicismus ve filmu působí jako jazyk z vnějšku vnucené Moci, kdy zůstává dosti nejasné, o jaký rezervoár vnitřního přesvědčení současníků se vůbec může opírat. Omylem je postavení filmu na Vivaldiho hudbě, která sice zaujme temnou melancholií (i v romantizující interpretaci), ale patří až následující epoše - nikdo z postav filmu ji nikdy nemohl hrát ani slyšet. - Budiž na závěr dodáno, že losinské čarodějnické procesy se sice odehrávaly za aktivní účasti katolického církevního aparátu (poněkud opožděně v evropském kontextu, protože v čarodějnických procesech se Evropa vyřádila spíše v 16. století, příručka Kladivo na čarodějnice autorské dvojice Institoris + Sprenger vznikla ještě před rokem 1500), ale problém iracionálního strachu z čarodějnic a jejich likvidace je něčím, co katolictví sdílí s jinými vyznáními a jinými náboženstvími včetně pohanství - a jak právě naznačuje film, ani materialistický komunismus moderní doby vůči němu není imunní. A nejenom komunismus...

Bílá stuha (orig. Das weiße Band; německo-rakouský historický film, 2009, režie Michael Haneke)

S historickými filmy je potíž. Chtějí promlouvat k dnešní době o dávných časech - a to je důsledně vzato stejně nemožné jako mít dort schovaný v almaře a zároveň ho jíst, dle známého anglického přísloví. Takový film musí aspoň do jisté míry promlouvat nějakým dnešním poselstvím, jinak by nebyl srozumitelný. A zároveň se má vyjadřovat prostředky nějaké dřívější epochy, kterou je i pro historiky dosti obtížné si představit v úplnosti. Je velmi těžké rekonstruovat dřívější každodennost, mentalitu, řeč... A jak tyto dvě problematiky, rekonstrukci minulosti a oslovení současnosti, zvládnout bez dluhů? - Zdá se, že Bílá stuha je ve své rekonstrukci minulosti (1913-1914) skutečně velmi zdařilá. Povedlo se vychytat všechny možné detaily oblečení, architektury, techniky, ale i vystihnout ducha doby. Před pár lety jsem se při prohlížení sto let starých fotografií za vitrínami v žateckém muzeu setkal s tím samým dojmem tíže, zamlčované přetvářky, agrese, unavenosti z prázdnoty smyslu a zamlčovaného vzdoru vůči tuhé křesťanské a společenské konvenci jako teď v Bílé stuze. (Změnily se vůbec v podstatném mentalita a světonázor evropské vesnice od římského feudalismu až do světových válek v minulém století?) Nicméně, přínos filmu NAD tuto skvělou rekonstrukci epochy před sto lety je už nevýrazný. Film nenaznačuje jinou odpověď na otázku po spáchaných zločinech než mnohovýznamové "všechno je možné", celý je od začátku noeticky zpochybněn (protože se opírá o vzpomínky zestárlého učitele, který kdoví co všechno si pamatuje a ostatně i zamlada byl příkladným pitomcem). A ruku na srdce - o zrodu německého militarismu a nacismu z ducha tuhé prušácké disciplíny, odlidštění a potlačované sexuální a rodinné agrese už bylo řečeno opakovaně tolik, že film sám tu nic nového neobjevil.

Něco z Alenky (český animovaný film, 1988, režie Jan Švankmajer)

Přestože řada epizod Švankmajerovy Alenky jde na účet režisérovy nápaditosti "na vlastní pěst", k základnímu smyslu knihy Lewise Carolla se zdá být loajální - na rozdíl od pozdější Lekce Faust, kde je Švankmajerova loajalita k předloze vypovězena. Říše za zrcadlem je království nonsensu a poetického chaosu, jehož návštěva umožní pochopit, že i svět před zrcadlem nelze brát zcela vážně. Všechno, co zde bereme vážně, včetně zásad, dogmat, jazyka, zvyklostí, ukazuje poznání nabyté Alenkou za zrcadlem jako spočívající na konvencích, vratké a nesamozřejmé: "Katedrála stojící na bažině." (K. R. Popper)

Lekce Faust (český film, 1993, režie Jan Švankmajer)

Tento Švankmajerův film není transformací faustovského příběhu do současnosti, ale naopak jeho rafinovaným shozením. Hlavním hrdinou filmu se nestal renesanční vědec žíznící po vyšším pochopení pravdy, ale banální zakaboněný inženýr nebo úředníček nezajímající se o původně o nic přesahujícího. Zcela "zbytečný člověk" (lišnij čelověk), který nemá na rozdíl od všech podob dr. Fausta žádné cíle, žáky ani obdivujícího Wagnera. A také neuchvátí a nezničí žádnou Markétku a na konci své pouti nedojde spásy, ale zajde banálně a nedůstojně, po kafkovsku "jako pes" - ukazuje se, že nedorostl velikosti faustovského poznání. Švankmajerovo zpracování dalo názorně ochutnat mystérium nejen třeba ďábelských skal Českého ráje a pražských zákoutí, ale mystérium a propastnost "každodennosti" - srov. scéna v hospůdce s chlastajícími zedníky, kterým se zhmotní sny o pití zadarmo gejzírem vína (variace na Auerbachův sklep u Goetha).