Měrka, erotismus a sebepřesažení

.... Cíl je jenom jeden a to stát se opravdovým člověkem a ne jen produktem masové předlohy, která se na povrch usmívá a uvnitř hnije fatálním ontologickým rozkladem.

Ve svých 10 letech jsem se rozhodl stát spisovatelem. O pár let později jsem poznal, co je to onanie.

Teď je mi 35 a jsem pořád masturbující spisovatel. Dospěl jsem k závěru, že pud znásilnil sexualitu. Z tohoto spojení vzniklo to, co známe pod pojmem: Falešná morálka. Literatura je tohoto nešvaru plná.

Podobně jako se v životě sere a prdí, by to mu mělo být i v literatuře jako takové.

Vždyť skutečná poesie se žije. Neodehrává se v představách, je způsobem existence. Je s ní prorostlá stejně jako jin s jang.

Takto „postižený“ člověk nemá na vybranou. Je proklet múzou, která ho pronásleduje a obnažuje na každém kroku a to nejen ve smyslu tělesnosti, jako tomu kupříkladu bývá u fascinující Jany Orlové, nýbrž i jen čistě té niterné jako u Petra Měrky, tedy mne samotného. Svým způsobem jsem prdící a seroucí literatura. Moje próza zapáchá a nenechá nikoho bez názoru. Ostatně tak se pozná kvalitní literatura.

Lidé jsou neupřímní. Nedokáží se otevřít. Své nitro maskují falešnou morálkou. Nebo jak se také říká: Káží vodu, ale pijí víno. Člověk sexem žije. Freudovo libido převálcovalo svět. Jsme lapeni v pasti. Jsme loutky potřeb, představ, bludů a choromyslných konspirací našeho vědomí a zapomněli jsme na já. Nahradili jsme ho egem, které jsme se naučili nenávidět, protože je špatné a může za všechno zlé.

Aniž si to uvědomujeme, žijeme v diktátu ducha, přitom člověk je dva: Psychika a fyzično.

Jsme – měli bychom být – harmonie. Věčná duše je symbiontem pomíjivého těla.

Současně jsme ale také ve vleku chtíče, či chcete-li chtíčů, které lidem zatemňují soudnost.

K tomu se ještě přidává naše poplatnost dezinformační mediální masírce, jež je zvrácená tím, jak negativisticky a perverzně je koncipována. A nemůžou samozřejmě zůstat opomenuty poslední výstřelky módy z televizních reklam.

Jsme idioti. Spáči. A především pak sráči. Na co si to hrajeme? Doma si honíme a v kostele jíme tělo Kristovo a pijeme jeho krev? Není mnohem racionálnější a zdravější dát si někde na kopci LSD?

A co třeba takový floatační tank Johna C. Lillyho?

Vše, co je kreativní, vede k poznání. Rosteme zkušenostmi a oproštěním od zbytečností. Zastavíme se a zarazíme protékání bytí mezi prsty prostým TADY a TEĎ.

Vulgární nejsou slova, ale vždy jen lidé. Můžete se dívat na porno, ale co takové porno uvnitř člověka?

Žijeme podle vštípených norem a především pak podle předsudků. Máme strach být sebou samými, protože nás děsí ta prázdnota, která se v nás ukrývá. A navíc ta smrt.

Mluvíme o lásce a myslíme tím mrdání. Přitom bez tohoto citu není žádný opravdový vztah možný. Neměl by budoucnost a jeho jediným účelem by byl každodenní koitus, dokud nedojde k přirozenému omrzení.

Vztahy tvořené láskou spějí k nirváně. Neustále rostou a prošlými věky kvetou. Dalo by se mluvit o moudrosti.

Takže tento svůj roztomile chaotický výlev bych zakončil asi tím, že existuje mnoho cest, ale cíl je jenom jeden a to stát se opravdovým člověkem a ne jen produktem masové předlohy, která se na povrch usmívá a uvnitř hnije fatálním ontologickým rozkladem.