Michal Pětík - Řezník

Otevřel oči do tmy. Vstal a rozsvítil v chodbě. Zkosené oranžové světlo dopadlo na starý koberec v kuchyni. Venku už je kurevská zima, pomyslel si.

Předtím se mu zdálo, že z vikýře vyhlédl do oslnivě zářící letní krajiny. Daleko od vlhce páchnoucího sklepa, kde jsou u zdi vyrovnané okurky a kompoty. Hleděl do dětství zasypaného sutinami času.

Stál tu v trenýrkách, třásl se zimou a pociťoval klid.

Myl si obličej a přes šplíchání vody zprvu neslyšel zvonění. Když si otíral tvář, přeci jen mu přišlo, že cosi zaslechl.

Vašku!

Venco!

Zamrazilo ho v zátylku, když po ránu slyšel své jméno, kýmsi vykřikované do chladného povětří. Volání přicházelo zblízka, odněkud z verandy. Pomalu sem došel a za prosklenými dveřmi viděl tmavý obrys chlapské postavy. Jako mlžný opar na okně.

Řekl: „Kdo tam?“

„No to je dost, už jsem myslel, že ti něco je,“ zahučel chlap a Václav v šeru poznal Zdeňka Štiku. Otevřel dveře.

„Co chceš?“ zabručel Václav.

„Prase má zlomenou nohu,“ pravil Štika. Znělo to jako tajná šifra.

„Co se stalo?“

„Spadlo na něj druhý prase.“

„Jo tak,“ dodal Václav.

Chvíli mlčeli, až Štika řekl: „Přídeš? Leží tam a řve.“

„Jo, jenom se voblíknu, vezmu věci a přídu.“

Štika se otočil a jeho široká záda zmizela za rohem. Václav se oblékl do montérek, vzal si velkou zástěru, nástroje a za chvíli zamykal dům. Vzduch ještě nebyl tak studený, ale zem během posledních dvou týdnů prochladla a bylo jasné, že podzim se usídlil v kraji. Václav ucítil štiplavý pach spálené česnekové natě. Ale dým z ohně nikde nespatřil. Vysoké nebe bylo namodralé a čisté.

Pohledu na krev přivykl, ale dodnes mu vadí, že je horká a kouří se z ní. Dlouho mu trvalo, než se sžil s tím, že živému odnímá život; že asistuje smrti při práci. Kdysi četl knihu o toreadorech – Smrt odpoledne. Přistupuje od té doby k zabíjení jinak. Není to pouhé usmrcení, ale obřadný úkon; jako by on i zvíře byli na celé věci dohodnuti. Zvíře přijme svůj úděl a on se k němu na oplátku zachová s úctou.

Došel ke Štikovu příliš velikému a ošklivému domu. Ten dům nevyvolával představu pohodlí či vřelosti, ale spíše nevkusu a touhy po honosnosti. Chtěl se chlubit barevnými pírky, ale všichni odvraceli zrak.

Václav vstoupil na popraskanou betonovanou cestu, mondrianovsky poslepovanou tenkými pruhy asfaltu. V ranním oparu se objevil červený lak traktoru, z ubohých růží při straně vyhlédla neduživá kočka a ostražitě si Václava měřila.

Prase leželo venku. Nedokázalo už ani stát, natož utéct. Nohu mělo nepřirozeně pokroucenou, těžce vzdychalo a jeho malá očka byla zastřena strachem a bolestí. Mlha se pomalu zvedala a slunce ji prosvítilo. Štikův otec pozoroval dění a vypadal, že všechno vidí poprvé v životě. Václav by si hubeného starce nebyl všiml, kdyby starý Štika prorocky nepravil: „Dneska bude teplo.“ Potom až do oběda mlčel.

Slunce nahlédlo do šedivých chlívů, první paprsky dopadly na načechranou srst bázlivých králíků, zrní na valníku zářilo jako zlato a vše se vnořilo do medového světla. Václav se otočil směrem k praseti a pomyslel si, že umře v krásný ráno, a že to taky mohlo bejt mnohem horší.

Štikův desetiletý syn Karlíček, obtloustlý hajzlík, přistoupil k praseti, naklonil se nad něj a s hlubokým zaujetím ho pozoroval. Buclatým prstíkem opatrně dloubal do měkkého prasečího rypáku. Prase v jednu chvíli kýchlo, barokní Karlíček se ulekl a ztěžka si dřepl. Chlapi se tomu smáli a starý Štika moudře pokyvoval hlavou. Zrudlý Karlíček se rychle zvedl, jak jen mu jeho neforemné tělo dovolilo, a ve zrudlé tváři měl výraz ponížení a nenávisti. Václav ho neměl rád. Karlíček byl nevychovaný, nikdy nezdravil, a když už, tak s jakýmsi opovržením. Václav ho považoval za zlého. Styděl se za to, že dítě považuje za zlé, ale nemohl si pomoci. Možná, že tohle nicotné ponížení v Karlíčkovi zůstane, poroste, nabobtná a až se nasytí, vyvrhne nového a mnohem horšího Karlíčka.

„Vašku, zabiješ to prase?“ tykal Karlíček Václavovi.

„Zabiju.“

„A proč?“ zeptal se s jakousi úskočností. Už byl na otázky typu proč poněkud velký.

„Trápilo by se.“

„A řvalo by, viď?“

„Hm,“ zabručel Václav a šel si raději po svých.

Netrvalo dlouho a Václav přiložil nástroj smrti k prasečímu čelu, pohlédl mu do oka, prase odfrklo a Václav ho odpravil. Cuklo sebou, pak znovu a bylo dokonáno. Ostrým nožem pak otevřel prasečí krk, ven se řinula šarlatová tekutina a stoupala z ní pára. Václav se potom činil dle zvyku a zkušeností, a když slunce ohřálo vzduch, dokonalý stroj prasečího těla byl rozebrán a každá součástka podléhala dalšímu dělení.

Štika celou dobu mlčel, jen občas Václava popatřil nečitelným pohledem. Karlíček pobíhal kolem kádě, švihal klackem a žadonil, aby ho otec pustil na motorku. Když to Štika s cigárem v koutku úst a rukama po lokty v krvi zamítl, dožadoval se alespoň toho, že bude míchat krev.

„Tak ho nech,“ vemlouvala se Karlíčkova babička, a tak Karlíček směl míchat krev a tvářit se u toho jako násilný idiot. Václav se zeptal Štiky: „Furt sečeš?“

„Hm, mam tam ještě dva hektary.“

„Bejci pěkně vyrostli.“

Štika se nepatrně usmál. „Jsou pěkný, co?“ odtušil.

Václav nevěděl, co dalšího říct. Štika naň upřel zrak a Václav v jeho zmateném pohledu vytušil nevyřčenou otázku. Štika mírně pokýval hlavou a odhodil nedopalek do tizianové směsi bláta a krve. Pak oznámil: „Jiřina vodešla.“

Václav mlčel a stejně jako Štika předtím kýval hlavou.

„Táhla to s ňákym z města.“

„To je na hovno, Zdeňku.“

„Hm, prej jsem moc žárlivej,“ ucedil Štika, jako by si uplivl.

Václav byl v rozpacích.

„Mám kluka, tak je to dobrý.“

Karlíčka mezitím míchání krve přestalo bavit.

Slunce se vyšplhalo vysoko na oblohu.

„Udělám jitrnice,“ pověděl Václav.

Štika mu řekl: „Dej si ještě panáka, Venco.“

„Dneska už ne, Zdeňku.“

„Ale… jdi někam!“

„Tak jo, dík,“ pravil Václav.

„Neni zač.“.

Po poledni kolem nich proběhl Karlíček a ztratil se za rohem vysokého prázdného domu. Ozval se rachot startující motorky.

........................................................................................................................................................................................

Michal Pětík (nar. 1985 v Roudnici nad Labem)

Po gymnázium absolvoval studium na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a později vystudoval divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

Během studií v Brně uvedl několik svých textů (například monodrama Devon – fiktivní vzpomínky Dicka Francise, jednoaktové hry [S]milování nebo Manžel a pes). Devět let pracuje jako dramaturg v Městském divadle v Mostě a působí rovněž jako externí redaktor v nakladatelství Paseka. Píše kratší i delší prózy a písňové texty (hudební těleso Světla).