Mircea Dan Duta - Už abys také šel

 

 

Dotek možná i ruky

Po nehodě jsem zůstal téměř ochrnutý.

Ovšem ne úplně.

Třeba dýchat a slyšet jsem ještě schopen

a hýbat očima také.

Manželka chodí po nemocničním pokoji,

kde ležím,

jako lvice v kleci jiného zvířete.

Je hrozně nasraná.

Drží totiž v ruce závěť, v níž je uvedeno,

že dědičkou mého veškerého majetku bude ona,

nikoli bývalá manželka a její bastardi

(ne že by toho bylo kdo ví kolik, ale přece jen),

a kterou jsem dosud nestihnul podepsat

a kvůli ochrnutí nejspíš také jen tak nepodepíšu.

Manželka tou závětí nervozně mává,

vyčítá mi, že jsem spoustu věcí

začal, avšak nikdy nic nedokončil.

Třeba dokud jsem ještě byl schopen se hýbat,

horko těžko jsem sice závěť sepsal,

avšak nestačil jsem ji podepsat.

Dokonce ani nehoda se mi pořádně nezdařila:

jsem sice skoro celý ochrnutý,

ale přece jen naživu.

Každý skutečný muž by za takových podmínek

určitě

laskavě

a hlavně definitivně

chcípnul.

Na manželčino žvanění pochopitelně nereaguju.

Mimochodem jsem moc nereagoval,

ani když jsem byl toho

formálně,

zdravotně,

úředně,

právně

a organicky

schopen.

Jen jsem ze sebe tu a tam vydal nějaké

slůvko, pořádnou větu však žádnou.

(No jo, moje lásko, máš pravdu,

to je další věc, kterou jsem

začal a nikdy nedokončil.)

A tak co bych reagoval teď?

Totiž to mrzák vůbec nemá v popisu práce.

Ovšem Max von Sydow měl v tom filmu pravdu:

jako paralytik se přece jen těším i určitým výhodám:

smím se posrat jako malé dítě

a stejně jako malému dítěti mi potom musejí

umýt prdel.

Jsou skoro čtyři hodiny odpoledne.

Brzy přijde sestra.

Každý den o půl páté mi umývá celé tělo.

Mám ještě 35 minut na to,

abych vykakal všechno, co do mě

od božího rána cpali různými

hadičkami a infuzemi.

Jako každý den

mi sestra bude nadávat do hnusných hajzlů

a do smradlavých mrtvol.

Tak ať. Koneckonců

je mladá a moc pěkná.

Umýváním mrtvých a umírajících

se tato zajímavá postavička,

v minulosti tanečnice a prostitutka

a současně studentka mediciny,

totiž živí.

Pokaždé, když mě otáčí na břicho,

aby mi mohla vyčistit zadnici od celodenních sraček,

se mě chtě nechtě dotýká

svými pevnými kulatými ňadry

a já se pokaždé mezi ty její kozy

ihned a s chutí udělám.

(Jak jsem už uvedl, některé malé části

mého paralyzovaného těla

úplně ochrnuté nejsou.)

Tím samozřejmě sestřin bujný výstřih,

bílý plášť a černou podprsenku

ušpiním svou odpornou

lepkavou šťávou,

ale při veškeré špíně,

s kterou si musí umývačka mrtvol poradit,

se to už ani nepočítá.

Nikdy v životě

na to moje tlusté, smrduté a hnusné tělo

tak dlouho a intimně taková kočka nesahala.

A z toho se budu těšit až do samého,

podle lékařů ne tak brzkého

(a pro všechny ostatní zoufale vzdáleného)

konce svého zasraného a zbytečného života.

Najednou cítím určitý tlak v břiše,

soustředím se,

ze všech skrovných sil, co mrzákovi zbývají,

zatlačím – no a sláva!

Všechno jsem vykakal!

Tedy milá manželko,

jednou v životě jsem

něco dotáhl do dobrého konce,

jaks (jak jsi) mě tolikrát poučovala.

Polepšil jsem se, viď?

Už se na svou svůdnou umývačku mrtvol

nadšeně těším!

S ní budu totiž každý den

všechno

dotahovat do dobrého

konce svého života.

 

 

Zpětná vazba (27.2.2017)

Neumí charleston.

Neumí francouzsky

Nečetl Baudelaira.

Neumí si vybrat kravaty a klobouky.

Neumí se chovat.

Mluví jenom o statku,

o úrodě a o ceně pšenice.

Ve společnosti mi vždycky dělá ostudu.

K čemu ho vůbec potřebuju?

 

Neumí rock'n'roll.

Neumí anglicky.

Nečetl Bukowského.

Neumí si vybrat trička a džíny.

Neumí se chovat.

Mluví jenom o obchodech ve firmě.

Ve společnosti mi vždycky dělá ostudu.

K čemu ho vůbec mám?

 

Nezná black-metal.

Neumí brněnskou hantýrku.

Nečetl Radka Fridricha.

Neumí si vybrat boty a bundy.

Neumí se chovat.

Mluví jenom o apsorpční kapacitě mikrorégionů

Ve společnosti mi vždycky dělá ostudu.

Proč sakra existuje?

 

No... Ať je ti... mu země lehká.

Odpočívej... Ať odpočívá v pokoji.

Já... Už musím. Tak ahoj.

 

Já už také musím. Tak ahoj.

Ty už také musíš.

Tak abys také šel.

 

 

A tanú (7. dubna 2017)

 

Umíš jen

vykládat o maďarské filmové nové vlně,

kterou ani sami Maďaři neuznávají.

Studovals ji

v Polsku

v angličtině

a učíš o tom slovensky

v Olomouci.

Jsi rád, že ti každý rok (semestr)

na přednášku ještě chodí

pět nebo šest studentů.

Už dlouho jsi

nepsal žádný odborný článek.

Publikoval jsi před deseti lety

bezvýznamnou knihu,

nikdo si na ni už nepamatuje.

Překvapeně objevíš

jeden exemplář

za odpadkovým košem.

Vezmeš ho do ruky,

tupě na něj zíráš.

 

Už abys také šel.

 

 

Ouřada (7. dubna 2017)

 

Smrdíš potem

a levným parfémem,

máš lupy,

jsi tlustý a odporný.

Ostatní v kanceláři

si za tvojí přítomnosti

furt něco šuškají

a nenápadně k tobě ukázují.

Anebo zas ne tak nenápadně.

Zabíráš příliš moc prostoru

kolem sebe,

hlučně kašleš,

kýcháš a dýcháš,

stále si stěžuješ na bolesti,

zimu, teplo a průvan,

nosíš si k svačině

olomoucké smradlavé sýry.

Nikdy nechápeš

a asi také nikdy nepochopíš,

jak se mají sepsat

ty oficiální dopisy,

memoranda,

a verbální nóty,

ani cool srandu

suprových borců

ve vedlejší kanceláři.

Často chodíš na toaletu,

a pokaždé bereš s sebou

celý balík toaletního papíru

tak, aby každému bylo jasné

kam míříš.

 

Už abys také šel.

 

 

Rodičovské (7. dubna 2017)

 

Máš retardovaného chlapečka.

Všichni to házejí na tebe,

má to po tatinkovi.

A mají samozřejmě pravdu.

Ani s tím nic nenaděláš,

nevyděláš dost

na psychiatry,

logopedy,

chůvy,

terapeuty,

psychology,

lékaře,

léky,

terapie,

nemocnice,

ordinace,

modlitby,

kněze,

exorcismus

nemluvíš na něj,

nesnažíš se a nejsi schopen

mu porozumět,

naučit se jeho znakovou řeč,

přicházet mu vstříc,

blížit se k němu.

Vlastně jsi ho ze samého začátku

vůbec nechtěl,

vůbec sis nepřál mít děti,

chtěls být černým pasažerem života,

a tak si ten osud

a toho retarda normálně zasloužíš.

Ještě že má bývalá manželka

také holčičku

a ta je úplně normální, bystrá a spontánní,

ještě že holčička je po ní

nikoli po tobě.

Zítra musíš do banky

zaplatit speciální školu pro něj,

normální školu pro ni,

elektřinu, topení a plyn.

Aspoň tohle.

 

Už abys také šel.

 

 

Hygiena (8. dubna 2017)

 

Měls žloutenku

céčko

a přitom piješ alkohol.

Hodně.

Neměl bys,

ale...

Ani nevíš,

jestli to už máš za sebou nebo ne.

Hrozně se ti však chce žít

a užít si (čeho?!)

Rád by sis totiž

objednal ještě jedno pivo

točené.

Ovšem pokud už hospůdku zavírají,

tak to samozřejmě pochopíš.

 

Už abys také šel.

 

 

 

........................................................................................................................................................................................................................

Mircea Dan Duta (*1967)

Básník, filmový vědec a překladatel.

Vlastní poetickou tvorbu píše výloženě v češtině, předloní vydal u Petra Štengla sbírku Krajiny, Lety a Diktáty (2014) a o rok později tamtéž sbírku Plechové citáty, mindráky a lidská práva aneb Ženatý s nezávazky prodám narozeně mrtvou milenku (zn.: obnošenou). Teď připravuje nové sbírky Ve smrti se nemluví polsky a Štamgast u Země vycházejícího slunce. Publikuje take časopisecky (Uni, Protimluv, Weles, H_aluze, Dobrá adresa, Polipet (Cz), Doteky, Literárny téždenik (Sk), Ilegalit (Sk) atd.) a některé jeho texty se překládaly do angličtiny, francouzštiny, hebrejštiny, němčiny a samozřejmě do slovenštiny.

Z češtiny a slovenštiny do rumunštiny přeložil řadu knižních titulů a divadelních her, občas cosi překládá také do češtiny. Má též na svědomí první dvě antologie současné české poezie v rumunštině (2015. respektive 2016) a první antologii současného českého divadla (2016) dále řadu odborných publikací, z nichž se nejraději, sám neví proč, vždycky chlubí s-odebrat knihou Vypravěč, autor a bůh (Edice Karlovy university, FF).

Nyní je členem českého PEN klubu, organizačního týmu mezinárodního literárního festivalu Den poezie (ČR), a pořadatelem kulturních akcí v ČR, SR a Rumunsku.