Moje říjny v železničních zemích I

O Jacku Kerouacovi. Na okraj vydání díla Visions Of Cody v překladu Josefa Rauvolfa.
Argo, Praha 2011

Nemocnice, za pět minut čtyři ráno, venku začíná zpívat pták, jako by říkal „mejbí – mejbí…“, po chvíli se přidává druhý. Vycházím na chodbu, sedám si ke stolku v jídelně.

Píšu bez přípravy, nemám zde žádné poznámky, žádné knihy. Ale čas je zdá se vhodný, už dávno jsem slíbil Josefu J. napsat o Kerouacovi. O jeho poslední knize v českém jazyce – „Vize Codyho“, znamenitém to díle překladatelského kumštu a vervy jiného Josefa – R. Vpravdě a výsostně dva Josefové, věrní svému patronu, Josefu-dělníkovi, nenápadnému, skloněnému k práci, bez níž bychom byli chudí jak kostelní myši, a zoufale a nehostinně sami. Muselo to být někdy v roce 65 nebo 66, co mi jeden spolužák poprvé sdělil jméno Allen Ginsberg. Mluvil o knize, kterou prý si mám určitě pořídit – „Černý a bílý New York“. Ten spolužák uměl taky dokonale kreslit, zvládl vybarvit známku na tramvajovou permanentku tak, že to nikdo nepoznal. Měl v sobě jistý druh suverenity a samozřejmosti, které ho přenášely přes životní pasti.

Už nevím, v kterém momentu jsem si knížku „Černý a bílý New York“ opatřil, jistě to nebylo hned, a taky nevím, zda to bylo před nebo po jedné pěkné příhodě, kterou mám s tímto spolužákem spjatu.

Půjčil si od rodičů modrou „oktávku“, a vyvezl nás na výlet po Porubě. Bylo jaro 67, všechno kvetlo a šofér Jiří V. se tvářil povzneseně. Blíž si na cestu, kudy jsme jeli a jak vlastně dlouho, nevzpomínám. Jen na jeden moment. Sjížděli jsme dolů po Leninově ulici, která končí – jak by se dnes řeklo – kruhovým objezdem (otec tomu říkával „rondl“), objezdem, který pak pokračoval obvyklými třemi cestami do tří světových stran. „Rondl“ byl velký, osázený většinou jen travou a nějakými řídkými květinami.

V autě jsme se bavili samozřejmě jako staří chlapi (byl tam ještě jeden nebo dva další spolužáci), jako když někam jedeme a o autě a jeho řízení vůbec nemluvíme. Najednou se ale stalo něco neočekávaného. Šofér nezaregistroval ten kruhový objezd, ten rondl, a jel rovně. Naštěstí obrubník nebyl vysoký, takže auto s velkými pneumatikami jen nadskočilo a po průjezdu travou a květinami zase skočilo na silnici. Celkem nijak výrazné skoky to nebyly, tvářili jsme se tedy, jako bychom si vůbec ničeho nevšimli a dál jsme pokračovali v hovoru. Všechno ostatní se mi pak už propadá do mlh dávnověku, ten krásný slunečný den, modrá škoda-octavie a spolužák Jiří V. Černý a bílý New York. Romantika toho věku, žádné starosti o ozónové díry, žádné starosti o politickou situaci, polovina šedesátých let s jejich volností a praktických činů nepromýšlením, těch prvních, těch neporovnatelných, bez generálek, bez zkusmých nápřahů k jádru života, naostro otevřená nebesa, srdce, prostor i čas. (to be continued) Zlín, Baťova nemocnice, 2. 5. 2013, 4:42