Moje říjny v železničních zemích V

Jacku Kerouacovi. Na okraj vydání díla Visions Of Cody, v překladu Josefa Rauvolfa, Argo, Praha 2011

(pokračování)

Kolem osmé ráno zaznamenávám zatím nejnižší teplotu v těchto podzimních dnech, 5° C. Obloha v chladné, ocelové šedi. Bylo to v druhé půli března, kdy jsem se pokoušel začít své psaní o Jacku Kerouacovi, přesněji 18. 3. Na webu Tampa Bay Times právě vyšla připomínka posledního interview J. K. s redaktorem St. Petersburg Times Jackem McClintockem. Redaktor Kerouaca několikrát v roce 1969 navštívil v jeho posledním domově ve floridském St. Petersburgu, kam se kvůli zhoršenému zdraví matky přestěhovali (po té, co již dříve se k ní vrátil do rodného Lowellu). Na 10tou avenue. Příběh těchto hovorů byl publikován 12. října. Devět dní na to Kerouac zemřel. 21. října, v místní nemocnici sv. Antonína Paduánského, v důsledku vnitřního krvácení. Podle Kevina Hayese, autora knihy „Rozhovory s Jackem Kerouacem“, byly McClintockovy rozhovory poslední, které Kerouac poskytl. Co se stane s beatnikem ve věku Vodnáře?

Někteří, jako Allen Ginsberg, se přizpůsobí době a stanou se guruy, pronášejícími „Óm“ od kampusu ke kampusu, od demonstrace k demonstraci.

A co s těmi dalšími kultovními hrdiny 50tých let? S těmi pitoreskními, šibalskými, básnickými tuláky, vždy na cestě, s těmi skutečnými Beats? Co ti Corsové, Cassadyové, Ferlinghettiové? A co s Jackem Kerouacem, králem těchto všech, králem „Na cestě“? Je mu 46, žije se svou třetí ženou Stellou a se svou invalidní matkou. Dům, čistě betonový a cihlový, přízemní, ve farmářském stylu, patří jeho matce.
„Už ani nikam nevycházím,“ říká. Ani publicitu nevyhledává.
Když se nedávno ohlašoval fotograf, aby Kerouaca vyfotil, otevřela mu Stella, aby mu sdělila: „Je nemocný. Zavolá vám, až se bude cítit lépe.“
Už nikdy nezavolal.
Asi tak týden po tom procházel redaktor těchže novin, Jack McClintock, po chodníku mezi palmami a zaklepal na stejné dveře. Stella, žena s prošedivělými vlasy a širokým, smutným úsměvem, mu řekla: „Není doma.“ A pak se objevila tvář za Stelliným ramenem: Obličej porostlý prošedivělými vousy, se zanícenýma očima pod tmavými rozcuchaným vlasy. „Chcete dovnitř?“
Ačkoli slunce mělo teprve asi za dvě hodiny zapadat za 10 mil vzdálený záliv, uvnitř domu bylo šero. Televize v rohu běžela bez zvuku. Z vedlejšího pokoje zněl hlasitě Handelův „Mesiáš“.
„Rád se dívám na televizi tímto způsobem,“ říká Kerouac. „Ale nepřišel jste, abyste mě vyfotil, nebo ano? Raději to ani nezkoušejte, protože bych vás musel nakopat do zadku,“ říká s hrozivým pohledem, ale pak se rozesměje.
„Stello! Hej! Zesil tu hudbu!“ Stella jde a hudbu zesílí. Její nohy se po podlaze pohybují tiše. Kerouac přitáhne houpací křeslo pro reportéra a sám se sesune do druhého v rohu místnosti. Má na sobě hnědé nežehlené kalhoty a sportovní košili s žluto-hnědými proužky, s rukávy na předloktí vyhrnutými. Košili, pod kterou má tričko, nemá zapnutou. Ukazuje si na břicho: „Víte, mám zatracenou kýlu. Pupek mi přetéká. Proto jsem tak oblečený. Stejně nikam nechodím. Chcete pivo?“ Vytáhne krabičku camelek v zeleném plastovém pouzdře. „Nebo skleničku whiskey?“
Reportér se ptá, co právě ty dny dělá.
„Tedy, napsal jsem článek,“ říká na oko nevraživě. Jeho agent se teď snaží, aby článek prodal. Jmenuje se to „Po mně Potopa“. Je to reflexe dnešního světa a také o tom, jak by sám k jeho stavu mohl přispět.
„Ještě něco?“
„No, chystám se napsat román o posledních deseti letech mého života… Trpím samotou. Žiju s matkou, je v zadním pokoji, nepohyblivá. Napíšete to všechno? Bůh žehnej Keltům, tak to napište. God bless the Celts. A řekněte jim, že se to vyslovuje s „K“.
Najednou sešpulil rty a zakoulel očima.
„Mohl bych vás taky zmlátit,“ řekl hrozivě. Pak nasadil úžasně nevinný chlapecký výraz a nejistě dodal: „Aspoň doufám.“
Natáhl ruku po plechovce s pivem.
Tak to byl Jack Kerouac, muž, který byl idolem tisícům mladých lidí, mistr maniakální, „spontánní prózy“ Na cestě, Dharmových tuláků, Podzemníků a dalších autobiografických románů. 17 knih přeložených do 47 jazyků, jak podotýká v hovoru.
Beat Generation. 50tá léta minulého století.
„John Clellon Holmes jednoho dne říká: ‚Tak jsme měli Ztracenou generaci a teď…‘ ‚A my jsme Zbitá generace,‘ říkám. Bylo to v roce 1948.“
Byl jen jediný takový kult, jako byli Beats. A pravděpodobně první. Později mladí vytvořili stejný druh mytologie kolem Salingerova románu „Kdo chytá v žitě“, pak kolem Goldingova „Pána much“ a „Přeletu přes kukaččí hnízdo“ Ken Keseyho.
„Nemám rád Kena Keseyho,“ říká Kerouac. „Zničil Cassadyho.“
„Víte, kolik jsem vydělal tento rok?“ pokračuje. „Od ledna do července 1770 dolarů. Ale minulý týden jsem dostal 3000. Byl jsem v Buckleyho show, ještě s jedním studentem a nějakým sociologem. S dvěma komunisty!“ V programu se hovořilo trochu o Beat Generation, ale hlavně o hippies a dnešních politických aktivistech. O to se dnes Kerouac moc nestará. „Vzali si něco od nás – a zašli příliš daleko. Hnutí se chopila komunistická partaj. Chtěli to mladé hnutí využít. – Ginsberg na jednom mejdanu s Keseyho Merry Pranksters („Veselými šibaly“) ke mně přišel a omotal mě americkou vlajkou. Vzal jsem ji, složil a položil na opěradlo pohovky. Vlajka není hadr. Když jsme chodili spolu do školy, bylo nám 21, co nás spojovalo, byly knihy, Shakespeare… Ale teď je Ginsberg Anti-Američan.“ Vstává a jde do kuchyně pro další plechovku piva. Na zpáteční cestě znovu pouští gramofonovou desku. Na rychlost 78 obrátek. Vrací se, znovu zapadá do houpacího křesla a pokračuje v hovoru. „Mesiáš“ zní vysokými tóny, rychle a směšně. Stella přechází pokojem s povzdechem: „Ach, Jackie…“ Vrací desku na správné obrátky.
„Vykouřil jsem tolik trávy jako nikdo za život. Přešel jsem mexickou hranici s 2½ librami kolem pasu, v hedvábném šátku. Měl jsem taky ohromnou láhev tequily, z které jsem nabídl celníkovi: „No, señor, pokračujte,“ řekl mi. Kerouac se rozesměje. Ta vzpomínka ho znovu pobaví.
„Tráva by měla být legalizovaná. A zdaněná. Ale ty další svinstva jsou jedy. LSD je jed, speed je jed, STP je jed. To všechno jsou jedy. Ale tráva – to nic není.“
Kerouac ukáže na olejomalbu na stěně.
„Víte, kdo to je?“
Byl to papež Pavel VI., s velkýma modrýma očima.
„Líbí se vám? Hádejte, kdo to maloval. Já!“
Už předtím často říkával: „Nejsem beatnik. Jsem katolík.“
„Jsem rád, že jste přišel,“ pokračuje, „cítím se hrozně sám.“
Pak se ještě několika slovy zmiňuje o plánovaném románu. „Příběhy minulosti. Můj příběh je nekonečný. Běží na roli rotačkového papíru. Stačí jen uchytit ho na okrajích – a příběh běží, běží, běží.“

Poslední rozhovor. Od napsání Na cestě a Codyho vizí uplynulo 17 let. Zatímco Na cestě se stalo od roku 1957, kdy román vyšel, legendou, knihou trvalého kultu, Codyho vize spatřily světlo světa až v roce 1973. Čtyři roky po Kerouacově smrti. Předběhly dobu a dobový vkus. Zatímco Na cestě je román v podstatě velmi cudný, v Codyho vizích se Kerouac nijak necenzuruje. Jeho krvavé chrlení je ostře pravdivé, prozaické krásy, která není kalena sterilní prudérností, bez stínu falše předstírání. V předmluvě píše Allen Ginsberg: „Dva ušlechtilí muži, Američané, zesnuli mladší, než by si rozzářené vrásčité Archetypy starých bělovousých proroků jako Whitman mohly představit. …“ Po té pokračuje v charakterizaci: „Nejsem přesvědčen, že je možné ubírat se v Americe dál bez toho, že bychom nejdříve pochopili Kerouacův láskyplný smutnící soucit s vyřízeným prostředím & důvěrnou Individualitou, jež byla v tomto ohledu považována za podivínství. Obejdeme-li Kerouaca, necháme stranou nesmrtelné srdce, opěvované v samohláskách prózy; knihu, jež je obrovitou mantrou porozumění a vroucí lásky k americkému muži, k jedné zápasící heroické duši. …“
A ke knize sám Kerouac dodává: „Píšu tuhle knihu, protože všichni umřeme… mé srdce zlo¬mené v celkovém zoufalství otevřelo se do nitra k Pánu, vykonal jsem pokornou prosebnou modlitbu v tomto snu.“
K tomuto duchovnímu rozměru Kerouacova psaní (i života ovšem) bych se rád dostal příště. Potřebuju si doplnit bombičky do plnicího pera. Už víc jak dvacet let píšu zeleným inkoustem. Značka Parker. Dnes ale v obchodě (specializovaném!) mi říkají, že bombičky se zeleným inkoustem už se přestaly vyrábět. Jenom s modrým. Ne, nechci modrý. Co dělat? Již léta se mi vrací v uších a oznívá slogan: „Každá změna je k horšímu.“ Divíte se? Raději se ještě vrátím ke Ginsbergově předmluvě – abych se uklidnil:
„,Člověk nedělá nic jiného, než že směřuje k hrobu.‘ Na Roberta Duncana, kolem roku ’55, udělaly dojem pasáže o blýskavých náraznících odrážejících se ve skle výkladu. – ‚Pane, tobě drásal jsem hymny‘ – nikdo jiný nic takového neříká, ani Mailer, Genet, Céline… Nebeský Cody si říká sám pro sebe: ‚Naše společná všední smrt na téhle kostlivecké zemi a v miliardkrát rozčásticované prázdnotě šedé můry a k obrovitému děsu a slávě, není to hrozné... Adieu, Milý Jacku, ovzduší života je neustále prostoupeno růžemi,‘ nechává mluvit Neala a sám odpovídá, ‚Jasně, teď už to tutově vím,‘ na Nealova slova, ‚Mám tě rád, brácho, tohle si musíš užít, kámo, musíš to vědět.‘ Whitmanova příchylnost! Družnost mezi nimi, bez pohlavní sexuality, nýbrž hluboký obdiv a láska, bezstarostná jako Amerika vzbuzující naděje v Lásku. ,… Cody! Tohle je konec srdce.‘

Když se Jack loučil s Codym, dával sbohem Světu, oba to několikrát vzdali – Ale v téhle době, v roce 1952, byli oba s rozumem v koncích, jak ve vztahu ke světu, tak k Americe – Přibližně v té době byla formulována beat generation…“

Poznámka závěrečná: Bližší údaje k postavám v článku se vyskytujícím si může čtenář najít např. v internetové „Encyklopedii anglo-amerických autorů“ Luboše Snížka, jakož i v poznámkovém aparátu ke knize Ondřeje Hanáka „Hippies. Slepé rameno mrtvé řeky“ (Argo, Praha 1992). Pramenných materiálů k tématu jsou však již dnes hromady. Jen si nejsem jist, koho ještě mohou zajímat. Je to jen jakási zkouška, ověření, citová sondáž. Možná „problém kulturologický“, možná „politologický“, ale dost možná jen čirá marnost a prázdnota, ve světě utility, naprázdno mlátící plevy.

Mám z dávných časů vypsánu tuto zajímavou triadistickou úvahu: „Vrozené vlohy, pěstitelné ovšem a dalšího osobnostního vývoje schopné, jsou různé: tělesné, duševní a mravní. A podle toho jest možný trojí aristokratismus – aristokratismus krásy, aristokratismus geniality a aristokratismus svatosti. Daleko větší vážnosti však se těší věci, k nimž netřeba vloh a které jsou veskrze získatelné, na příklad peníze. Peníze může míti každý. A právě proto není možna aristokracie peněžní. Peníze a vůbec všechny vnější statky jsou povahy demokratické. V tom, co jsme, není možna rovnost: v tom, co máme, ano – stačí sečísti peníze světa a děliti je počtem lidí.“ (P., Na hlubinu 2/1944).

„Co jsi opravdu miloval, to ti zůstane, / ostatní je drek,“ píše jiný velký guru moderní poesie, Ezra Pound. Ale o tom i o jiném příště. (to be continued)
Brno, Alfa Passage, 9. 10. 2013, 13:00