Moje říjny v železničních zemích VI

Jacku Kerouacovi. Na okraj vydání díla Visions Of Cody, v překladu Josefa Rauvolfa, Argo, Praha 2011

(pokračování)

(pokračování)

Končil jsem minulý díl tohoto psaní slovy Ezry Pounda, z Pisánských Cantos: „Co jsi opravdu miloval, to ti zůstane, / ostatní je drek,“ … Když ve 45tém roce „čela amerických tankových jednotek pronikla do Janova, kde Pound na sklonku války žil, Military Police básníka zatkla a poslala do trestného tábora pro příslušníky armády. Nejprve byl uvězněn v ‚cele smrti‘ ve společnosti zběhů, zločinců, asociálů, šílenců, vrahů a sicilských teroristů. Později pro něho dal velitel tábora zhotovit zvláštní železnou klec, tzv. ‚gorilí klec‘, kde byl dnem i nocí přísně střežen a kde spal na cementové podlaze v záři silných reflektorů, zamířených na něho celé noci. Přes den se krčil v koutě klece a četl ze svazku Konfucia, jediné knihy, kterou mu ponechali. Po sedmi týdnech mu bylo vězení zmírněno: přestěhovali ho do malého stanu a mohl se stýkat s některými spoluvězni… Na stole, který mu ze staré bedny vyrobil černošský spoluvězeň, napsal svá Cantos LXXIV-LXXXIV, známá později jako Pisánská cantos a pokládaná za nejlepší oddíl jeho životní básně. Po čtyřměsíčním věznění se šedesátiletý Pound zhroutil a s třiadvaceti dolary v kapse, s aktovkou, v níž měl rukopis Pisánských cantos a dokončený překlad Konfucia, byl dopraven do Washingtonu k soudnímu řízení… Po té byl celých čtrnáct let internován v St. Elisabeth’s Hospital.“ (Světová literatura č. 2/1967)

Čtrnáct let internace. Jako 14 let hraběte Monte Christa v pevnosti d’If. Jako čtrnáct let mé číšnické branže s psaním jídelních lístků. A dalších jídelních lístků. Během těch čtrnácti let ovšem Pound mohl psát a publikovat. Svobodně ve svobodné zemi, i když v hrozivém stínu senátora McCarthyho a jeho doktriny o „neamerické činnosti“.

Když toto píšu, uvědomuju si, jak nesmírně důležité je prostředí, ve kterém člověk píše. Jsou zde zvláštní spojitosti. Loni v pozdním jaru jsem odjel na několik dní do Ostravy. Hlavním účelem mé cesty byla podpora večera Butterfly Effect, přítelem Ivanem M. pořádaného v jednom z ostravských klubů. Vystoupení, čtení, hudba. Hodlal jsem ovšem několik dní dalších se v O. zdržet a začít své „kerouacovské texty“. Možná v tom bylo více příčin, ale nenapsal jsem ani řádek. Prostě nic, což mě psychicky mořilo více, než bych si byl ochoten připustit. Nějaké poznámky jsem si udělal, ale o J. K. ani čárku. Prostředí. Otázka prostředí pro každý úkol je nesmírně důležitá. Stevenson napsal znamenité knihy v Edinburgu, v povětšinou mlžných a pochmurných kulisách Skotska. Příběhy jiskřivé, barvité, živé. Čím to, že ze samojských ostrovů posílal více méně fádní, ba nudné dopisy bez krásy, bez oné prozářenosti, kterou nepozbývají jeho texty skotské? Villiers de l’Isle Adam v Tribulatu Bonhometovi píše: „V poezii stejně jako v náboženství je třeba víry, a víra nepotřebuje vidět tělesnýma očima, aby pozorovala to, co poznává mnohem líp v sobě.“ Věc vnějšku a nitra. Věci viditelné a neviditelné. A víra, která má vždy dvě součásti, tu horizontální, ovšem i tu vertikální. Mnoho věcí je neovladatelných vůlí. Neviditelné přistupuje pod rouškou sil, kterým se v křesťanství říká Milost. Neviditelná, neovlivnitelná, pro lidské oči nezasloužitelná. Mnoho musíme učinit. A pakliže nakonec i toto mnohé učiníte, „rcete, služebníci neužiteční jsme“ (Luk. 17, 10). Lidsky si mnohé namlouváme, o mnohé usilujeme, ale jen v souladu s milostí můžeme cokoli skutečně vážného dosáhnouti.

Svůj esej „Žít zde“ začíná Pierre Emmanuel slovy: „Jsem básník, ne vědec; nejsem člověk, který ví. … Básník neví nic. Stará historie: tak jako v Lamartinově době, ‚ignorant, který zná jen svou duši‘, neví nic, protože ostatní, téměř všichni, svou duši neznají. Jsem básník: vše co vím a co o tom mohu říci, je předem podezíráno z toho, že nejde o vědění. Přesto mám mluvit. Ale o čem? O tom, co ze mě vychází, čemu se říká ‚poselství‘, ‚svědectví‘: co lidé chápou jako způsob existence vlastní mé duši, určitou osobní zvláštnost, vycházející z něčeho jiného než z pozorování skutečnosti.“

A jsme opět u Jacka Kerouaca. V předmluvě ke Codyho vizím píše Allen Ginsberg: „J. K. nenapsal tuhle knihu pro peníze, napsal ji z lásky a daroval ji světu; dokonce ani ne kvůli slávě, ale jako vysvětlení a modlitbu svým smrtelným bližním a bohům – s nic neskrývající pohnutkou a pokorným Hledáním zbožnosti – a právě to dělá z Vizí Codyho dílo primitivního génia, který stojí vedle vidin Celníka Rousseaua a v dobrých knihovnách leží vedle románu ‚O času a řece‘ Thomase Wolfa…“ – „I had nothing to offer anybody except my own confusion,“ říká Kerouac při jiné příležitosti a dotvrzuje toto Ginsbergovo vidění: „Nemám, co bych komu nabídl, vyjma vlastních rozpaků, vlastního zmatení.“

V roce 2004 byly vydány Kerouacovy deníky z let 1947 až 1954, a právě ty jsou klíčem k pochopení základního duchovního ustrojení básníka-tvůrce-spisovatele-člověka – Jacka Kerouaca, sama sebe charakterizujícího jako „divného, samotářského, katolického, bláznivého mystika“. Ve výše zmíněném eseji píše P. Emmanuel o tom, jak ho ovlivnil jeho učitel matematiky: „Především poznal, že nevím, kým jsem. Odpověděl mi, že to, co zůstalo z filosofů, je shrnuto v tušení základní harmonie, a že jejich dílo trvá potud, pokud je krásné, pokud je v něm řád rozumu totožný s řádem poezie. … Milovat poezii znamená milovat podstatu člověka a milovat stejnou láskou i to ‚jiné‘, co vše ostatní zahrnuje a obepíná a čím nelze proniknout. Později jsem to ‚jiné‘ nalezl a nazval Bohem.“ A toto je také permanentní a prolínavě repetitivní „postoj“ či „stav duše“ autora Na cestě a Codyho vizí. Nepřetržité hledání. A jak poznamenává vydavatel jeho sebraných spisů Douglas Brinkley: „Neustálé náboženské hledání.“ Bez tohoto je Kerouacovo dílo zcela nepochopitelné. Část zmíněných deníků, které mají název „Svět bičovaný vichrem“ (Windblown world. The Journals of Jack Kerouac: 1947-1954), byla napsána během autorovy práce na jeho první knize „Město a velkoměsto“ (The Town and the City) a vlastně nepřetržitě z nich ono hledání, tápání, výzvy, výkřiky prosvítají. Píše, že „stále má u sebe Nový zákona a modlí se před každým započetím práce“ a všiml si kdosi, že oni Kerouacovi hrdinové „lidové kultury“, jindy zase „mistři buddhismu“, „zenu“ či osobnosti „zbité a blažené“, v dílech vylíčené, žijí vlastně na téže půdě jako katoličtí světci. Může se zdát toto tvrzení jako mírně přitažené za vlasy, ale ponoříme-li se nezaujatě do četby, tento neoddělitelný duchovní rozměr je – s ryzí katolickou vnímavostí a imaginací – vlastně všudypřítomný. P. Josef Koláček, S. J., básník a velezasloužilý publicista, dlouholetý redaktor českého vysílání Vatikánského rozhlasu, ve své rozsáhlé kerouacovské studii m. j. píše: „Neal Cassady, jeho buddy, bratrský přítel, druh jeho dobrodružství i snů, prostopášnictví i intuicí, nevy¬sychající pramen energie, který se pak stane postavou Deana Moriartyho v On the Road – což to není směs televizního cowboye Hopalong Cassidyho a sv. Františka? Nebo ještě lépe – jak Kerouac prohlásil v jednom proslulém interview – ‚Je to nejinteligentnější muž, jakého jsem v životě potkal, Neal Cassady, jezuita‘. (Také Neal měl katolické kořeny a jako chlapec zpíval v chrámovém sboru kostela v Denveru.) V tomtéž interview se sám Kerouac označuje za ‚Everarda Mercuriana, generála jezuitského vojska (General of Jesuit Army)‘; byl žákem jezuitské školy v rodném Lowellu, v Massachussets. Když se sám prezentoval v roce 1960, přiznával, že dostal ‚dobrou výchovu‘.“

Nechtěl bych rozhodně k umění, k poezii přidávat „ideologické přílepky“, jen o porozumění mi jde, o pochopení základního uměleckého ustrojení a lidského „pohledu na svět“, tvůrce a svědka, a vlastně spolutrpitele všech těch „božských psanců, osamělých andělů, šílených světců, podzemních proroků, trochu ‚františkánských‘, trochu ‚jezuitských‘“. Jack Kerouac byl „z těch, kteří přicházejí na svět s měsíčním paprskem v mozku,“ řečeno charakteristikou jedné postavy z díla již citovaného hraběte Villierse de l’Isle Adam. Ovšem osobnost veskrze americká, kombinovaná kořeny kanadsko-francouzskými, což jeho žárlivou, ba vlasteneckou lásku k Americe jen umocnilo. Vede svůj vlastní zápas o poválečnou západní kulturu, i obecně civilizaci, o její hodnoty a motivy, o její poetické přesahy, o její průměty existenciální. Nebyl prvoplánovým rebelantem, nýbrž v jádru spíš politicky konzervativním pijákem, furiantem, a „největším nepřítelem sobě samému“. Jeho jazyk zná tradiční vyjádření a skladbu, které bourá hovorovou řečí, slangem a jazzovou fonetikou. A americká realita, do dřeně kostí prožívaná, se z toho amalgámu vynořuje jako jezerní čírka, než se znovu ponoří do temných vod neklidného ducha. Objeví se i jazyk až biblicko-liturgického rázu: „Whither gouest thou, America, in the shiny car in the night?“ – „Kam kráčíš, Ameriko, za noci ve svém nablyštěném autě?“ Amerika, se vším pathosem roku 1776, nepopíraná ve svých původních ideálech tvůrcem, který si odmítá sednout na americkou vlajku („není to hadr!“), přičemž současně „celé vesmíry nových idejí se bez konce tříští“, jak píše, o jeho city. „Proč myslím?“ ptá se zoufale trýzněný básník. Obrat „Na cestě“ není jen výrazem mladistvě žhavé touhy po putování nedozírnou zemí, se všemi dobrodružstvími, je navždy se vracející metaforou života a jeho stále se vynořujících nejistot, zápasů, proher, nadšení, vášně i usebrání. „Jak to, žes nikdy nepsal o Ježíšovi?“, ptá se Kerouaca Ted Berrigan v jednom interview rok před jeho smrtí. „Já že bych nepsal o Ježíšovi? Přišel’s do mého domu dělat prolhaného blázna?!… Všechno, o čem píšu, je Ježíš!“

Steve Turner ve své ilustrované biografii s titulem „Padlý anděl“ (Angelheaded Hipster. A life of Jack Kerouac, New York, Viking, 1996) píše: „Kerouacova stránka, která mě více zajímala, je ona duchovní, jež byla po celá léta ignorována. Avšak nyní konečně kritici uznali, kolik prostoru mělo náboženství v jeho životě. Byla to nepochybně tato cesta, kterou chtěl projít. Drogy a vzpoura jsou vždy argument pro noviny a ten převládl ve všeobecném vnímání jeho díla. … Po pravdě řečeno, nikdo nepopírá Kerouacovu ‚spiritualitu‘. Mnozí však redukují jeho křesťanství na zatuchlou bigotnost a zdůrazňují, že se rozplynulo, nebo radikálně přeměnilo v buddhismu Mahayany, s nímž Kerouac přišel do styku kolem roku 1953.“ O svém příklonu k buddhismu vypráví v jednom interview: Po skončení historie lásky, kterou pak vylíčil v „Podzemních“ (The Subterraneans), se dostal k četbě životopisu Buddhy, který „objevil, že příčinou utrpení bolesti, úpadku a smrti je prostý fakt, že jsme se narodili“. Tak také objevil, že „svět ve skutečnosti neexistuje“. Kerouac-buddhista je přesvědčen, že trpíme vinou „nevědomé touhy“ a cítíme se sami, protože si nepřipustíme, že skutečnost neexistuje. Tak se naučí meditovat a zdržuje se pití alkoholu i sexu, nedílných součástí jeho bouřlivého citového života, a pokouší se rozbít pouta mysli „iluzí“. P. Josef Koláček však poznamenává, že „buddhistické údobí byla ve skutečnosti dialekticky vnitřní záležitost k samému jeho katolictví. Křesťanství mu říkalo, že svět je skutečný, vytvářený také ze svatosti a hříchu; buddhismus, jak ho vnímal a žil, mu říkal, že svět zase tak ‚skutečný‘ není. ‚Katolický‘ Kerouac je chvíli veselý, chvíli smutný; chvíli v modlitbě, chvíli pohlcený sexem; hned vázaný rodinnými city, hned poháněn napětím k útěku. Je to Kerouac, podle klišé ‚světec‘ i ‚hříšník‘, schopný žít na vlastní kůži iluzorní rozkoš bezuzdnosti, ale také zranění potřebou lásky a oddanosti. ‚Buddhistický‘ Kerouac naopak hledá stálou a neutrální rovnováhu, dočasně astenický a čistý, ztracený v sugesci ‚Vnitřní Transcendentální Mysli‘, zaměřený na vymazání bolesti a skutečnosti. Paradoxně Kerouaca oddálila od buddhismu jeho vlastní zkušenost prostopášného a bezuzdného života: ‚hřích‘, onen ‚ďábel‘, který podle jeho generační vrstevnice Flannery O’Connor často ‚klade nutné základy, aby byla milost účinná‘.“ A tak, jak praví Turner nadneseně, „se spisovatel potácí mezi četbou Nového zákona a prostitutkami v Tangeru“. Po příjezdu do Paříže v roce 1966, při hledání svých kořenů, sám Kerouac nás nenechává na pochybách, když píše v „Satori v Paříži“ (Satori in Paris): „Avšak já nejsem buddhista, jsem katolík, který opět navštěvuje zem svých předků, který bojoval, aby bránil katolicismus proti nepřekonatelným obtížím, a který přesto nakonec zvítězil.“ J. Koláček po té sumarizuje: „Kerouacův katolicismus byl slabý, špatně vyvinutý, snad dětinský, až příliš ztýraný a dialektický. Nicméně buddhistická spiritualita se nijak neslučovala s jeho přístupem k životu, zároveň neukázněným a pohrouženým do vlastního nitra. Jistě, jeho vidění světa vyjádřené v knize „Na cestě“ se zdálo překonané oním buddhistickým, kdy se snažil vyloučit otázky a jednat tak, jako by nic nebylo důležité. ‚Věci‘ naopak měly pro něho důležitost, a později opustil buddhismus, protože to byla ‚pouze slova‘. Kerouac byl ve svých reakcích instinktivně katolík. Tak jeho odmítnutí materialismu a liberalismu americké střední vrstvy bylo emotivně formováno jeho katolickou senzibilitou. Jak sám napsal v jednom svém ‚představování sama sebe‘, že ‚není nějaký »beat« nýbrž divný, samotářský, bláznivý katolický mystik (‚a strange solitary crazy Catholic mystic‘).“ Ve svých dávných denících píše: „Velmi brzo napíši svůj osobní výklad Ježíše Krista. Byl první, a snad poslední, který poznal, že jedinou důležitou činností pro tento svět, je čelit poslednímu tajemství života.“ A tohle ustavičně upoutává Kerouacovu pozornost: poslední tajemství života chápané jako vážná otázka, která vyžaduje pravdivé a vlastní „skládání účtů“. Vyzývá k uskutečnění „světa, který věrně zrcadlí Krista, mírného Krále, který přijíždí na hřbetě mezka“. – „Nacházíme zde básnicky plný smysl pro pokorný postoj k existenci, k životu, který bude naopak často překrucován do planě rebelantských forem jeho napodobitelů.“ (Neoznačené citace jsou vzaty ze studie Josefa Koláčka „Svět bičovaný vichrem: Jack Kerouac, deníky 1947-1954“, dle italského vydání z roku 2006.)

Již dvakrát jsem v této stati citoval francouzského básníka a esejistu Pierra Emmanuela (1916-1984), který dle mého soudu reprezentuje ve vztahu k Jacku Kerouacovi duchovně synkretický smysl pro postavení umělce-básníka-tvůrce-intelektuála ve společnosti, v celé – i té současné – civilizaci. Své dnešní psaní se tedy odvážím završit touto citací třetí: „Chci, aby se systém stal Obcí. Jistě tím urazím nejednoho intelektuála v jeho katharské čistotě. Rozumím oné touze neposkvrnit se i jejímu zoufalství, nesdílím je však. Nynější neštěstí inteligence tkví v tom, že se sama vypovídá ze světa, který svým přičiněním ustavila v systém tak odtažitý, jaký doposud v žádné civilizaci nemá obdoby. Tento její výplod se pro ni náhle stal ďáblem. Zbořit svět, tento systém, zničit ďábla se jeví jako jediné možné východisko. Inteligence však ví, aniž má odvahu si to přiznat, že ďábel sídlí v ní samé. Začneme-li od čistého stolu, její ďábelská složka možná vybuduje systém, který, ač by chtěl poskytnout více svobody, bude ještě odtažitější a krutější. Proto naše planetární budoucnost stojí na vážkách mezi anarchií a tyranií, proto nás obklopuje všudypřítomný fanatismus i obecná skleslost. Odmítám jedno i druhé. Volím nikoli konsolidaci systému, nýbrž jeho změnu zevnitř. …“ A toto je vlastně i výzva celého tohoto mého psaní o Jacku Kerouacovi (a jeho Codyho Vizích zvláště), které bych rád sedmým dílem příště zakončil.

(to be continued)

Zlín-Cigánov, 11. 10. 2013, 21:00