Nalézání Ivana Kříže (O dílech a lidech II)

Není mnoho lidí, které jsem vídal a s kterými jsem se stýkal v dobách minulého režimu, a s kterými se stýkám dodnes. Mnozí odešli tam, odkud se nevrací, jiní odešli do jiného zapomnění. Můj svět obydleli jiní lidé, mladší a ještě mladší. Taky několik starých se vynořilo z hlubin času...

Není mnoho lidí, které jsem vídal a s kterými jsem se stýkal v dobách minulého režimu, a s kterými se stýkám dodnes. Mnozí odešli tam, odkud se nevrací, jiní odešli do jiného zapomnění. Můj svět obydleli jiní lidé, mladší a ještě mladší. Taky několik starých se vynořilo z hlubin času, protože prostor a podmínky kontaktu v těch dobách dávných stýkání téměř vylučovaly. Ti lidé byli jinde, často v nedosažitelné emigraci v zemí cizích, zbytek bez výjimky v exilu vnitřním. Opravdu jen s některými, v podstatě generačními, druhy mi vnitřní, nehluchý, nezbytečný, povzbuzující a obohacující kontakt zůstal dodnes. Jedním z těch několika je Ivan Kříž. Malíř, sochař, básník.

Seznámil jsem s ním – jako s tolika lidmi už nadále pro můj život podstatnými, ať s žijícími či jen literárními – v okruhu brněnského filosofa Josefa Šafaříka. Snaží se sice několik mladých lidí jeho odkaz uchovat a rozšířit, i pár knih z pozůstalosti vyšlo, faktem je, že pro exhibující mediální filosofické a umělecké hvězdy jméno Josefa Šafaříka neznamená nic nebo jen velmi málo. Ne tak pro mne, ne tak pro Ivana Kříže.

Je tomu bez mála 35 let, kdy J. Š. uváděl v jedné ještě jakž takž trpěné malé galerii jednu z mála Ivanových v totalitě realizovaných výstav. V tomto vzácném textu jsme mohli slyšet zásadní slova o postavení umělce ve světě. Pro mnohé z přítomných tato slova působila jako zjevení. (Text, který jsem v roce 1975 samizdatově vydal, je poměrně rozsáhlý a je přístupný např. na stránkách vetusvia.cz.) Jen ukázkou několik citací:

„… Kultura je bez naděje u rozumového tvora, chovajícího podivnou fixní ideu, že se proto liší rozumem od zvířete, aby si uvědomil, že se od zvířete neliší. Rozum takto pochopený vytvoří si i sobě přiměřený obraz světa: světa, který je skutečný přesně v té míře, v jaké je rozumem přemožitelný a ovladatelný; právě taková jsou kritéria vědy a techniky. …

Prastaré přísloví praví, že když řinčí zbraně, mlčí múzy. Proč? Protože kultura je tu proto, aby člověk byl, a ne za cenu lidství svět dobyl; svět k dobývání není pro člověka k obývání. Minulé kultury to říkaly tak, že svět je dán člověku k spasení; nám je dán k spásání. …

Náš pojem umění je matoucí; bylo pojmenováno teprve až vypadlo z rozpadajícího se celku kultury a ztratilo své těžiště v bytí, aby je pak hledalo doslova v umění, v umělosti, v dělání, v technice, ve virtuositě, čili stalo se podle slov Santayanových náboženstvím, v které se již nevěří. …

Umění umět – to je vposled vlastně věda a technika; jenže věda a technika umí, aniž předstírá být, dokonce popírá možnost být, zatímco umění umět předstírá bytí, kamufluje nebytí. Moderní kultura znalců svými kritérii zhola technickými napomáhá bezděčně vydávat pouhou techniku bytí za samo bytí, pěstovat dobré zdání, fixlovat a falšovat život – prostě maskovat dobyvatele jako humanistu, dravce jako kulturní a hluboce lidskou bytost – což je sama esence novodobého měšťáctví. …

Technikovi je hmota dána k vyrábění, umělci ke vtělení. Prvému dostačí poučky a instrukce, druhému je třeba pravdy. Je možná rozluka výroby a charakteru, nikoli umění a charakteru. …

Struktura světa k dobývání je jiná a přímo protisměrná struktuře světa k obývání. …

Umělec, věrný svému původu a vnitřnímu určení, je věrozvěst hmoty jako cesty z nicoty k člověku – hodnotě, která přesahuje smrt. …“

Sledovat dnes již poměrně dlouhou uměleckou cestu Ivana Kříže není snadné. Je na ní mnoho milníků, zasahuje mnohé výrazové prostředky, mnoho témat, mnoho materiálů. Ve zkratce lze říci, že jeho cesta vedla od klasické čisté kresby a malby, přes různá a cyklicky se vracející období figurativní, k přiznání, zjevení a objevení všeho toho, co je vizuálně i barevně v materiálu samém. V barvě nenamíchané na paletě, ale přírodně jsoucí, v materiálu nekamuflovaném, nýbrž poctivě a skromně jsoucím ve svém odvěkém trvání.

Zde na pódiové zdi klubu Boro můžeme shlédnout droboučký fragment díla Ivana K. Práci řemeslnou, ale vidění zacházejícího za horizont prvního plánu vnímání bezprostředního. Mnoho různých předmětů, nástrojů, věcí nalezených, to vše můžeme v artefaktech Ivana K. uvidět. Pravé nalézání je obsaženo právě v tomto hledání, které je dalším nalézáním a hledáním ad infinitum, jak to vidíme na obalu čokolády, kde děvčátko drží v ruce čokoládu, na které je opět toto děvčátko držící čokoládu, na které je opět atd. atd. Čemu chceme rozumět? Co chceme pochopit? Umění je zjevování, umění nás učí vidět, sdílet společné lidství, být lidmi ve smyslu citovaných slov Josefa Šafaříka.

Skončím slovy jakoby trochu odjinud. Skutečné umění je tak či onak provokace. Zápas s démony vnitřními i vnějšími. Je zápasem o seberealizaci, ale i zápasem o objektivitu, o projasněné vidění, o identifikaci člověka jako člověka, ne pouze člověka-výrobce, člověka-moneymakera, člověka svět idiotsky rozchvacujícího na cáry plastu, chemických devastantů, světa devastujícího fabrickou otravností a sterilitou, světa ostrovů betonu a narvaných psychiatrických klinik. Zápas, kde má ještě místo nahoře a dole, pravda a lež, dobro a zlo. Zápas nikdy nekončící, úkol zvláštní, nezastupitelně člověka zchvacující. Boj s hmotou, klestění cest myšlenkami cizími i svými, zápas se sebou, zápas o sebe, se svou tíhou odpovědnosti. To je umělcova výspa, na níž bude sám do skonání světa.

Často jsme s Ivanem mluvili taky o konzumaci alkoholu, o tomto jednom z tradičních způsobů opíjení, o němž píše Charles Baudelaire:
„Opíjejte se! Je nutno stále být opojen. V tom je vše – o to jediné jde. Je potřebí neustále se opájet, abyste nepociťovali, jak hrůzné břímě času láme vám bedra a sráží vás k zemi.
Ale čím? Vínem, poezií nebo ctností – čím vám libo. Opojujte se však!

A probudíte-li se někdy na stupních paláce, v zelené trávě škarpy, v pochmurné klauzuře domova a vaše opo­jení opadne či prchne, – tažte se větru, vlny, hvězdy, ptáka, hodin – všeho, co prchá, všeho, co lká, všeho, co krouží vesmírem, všeho co zpívá, všeho, co mluví, – otažte se, kolik je hodin; a vítr, vlna, hvězda, pták i hodi­ny vám odpovědí: ‚Je hodina opojení. Nechcete-li být otroky-martyry času, zpíjejte se, bez ustání se zpíjejte! Vínem, poezií, ctností – čím vám jen libo!‘

Taky o záludnostech abstinentismu jsme s Ivanem v této souvislosti mluvili. Opět démoni, jen v jiných dresech. Takto uniknout nelze. Nelze věci „řešit“, je možno pouze s nimi svádět boj. Boj, který nikdy nekončí.

Básník Jan Skácel napsal v roce 1984 Ivanu K. k jeho výstavě ve foyer českotěšínského divadla krásný dopis. Nelze citovat, protože je to text celistvě básnický, ale poprosím Ivana o možnost jeho publikace v našich novinách Uši a Vítr.

Onehdy jsem odjinud slyšel citovat právě Jan Skácela, slova vlastně velmi přesně doplňující téma:
„Vyženu-li všechny své čerty, odejdou s nimi i všichni moji andělé.“

Vše tedy v uvedeném smyslu pokračuje – jakož, a v to doufám, i tyto pravidelné měsíční výstavy Potulné akademie.

Jaroslav Erik Frič, Brno, Alfa Passage,
4. března 2010, 12:47
(foto: Fido & Svatuška)

Minulý článek autora ZDE