Naram, 18.kapitola

  PAPAROHIDA

        

Hluboké naramské tajgy obývá paparoháč. Spásá lišejníky a mladou trávu. Je velice hravý, ale i  tvrdohlavý a popudlivý. Nebojí se žádných nebezpečí. Jde vyloženě hlavou proti tee-pee naramských obyvatel. Nesnáší pocit jakéhokoli omezování.

         Lidé narození v tomto znamení jsou velice sebejistí, přímí a společenští. Mají vysoce vyvinutý smysl pro spravedlnost, což v kombinaci s jejich otevřeností vede často ke konfliktům. Většinou bývají laskaví, ale když je někdo zklame, dokážou být i krutí.

         Jeli poštovní rychlolodí. Sigi se poučil o zdejším dokonalém poštovním systému. Za pár hodin se před nimi prostírala drsná tajga paparohidská. Hluboké lesy se táhly po celém obzoru. Byla pěkná kosa. Sigi naprosto nechápal, jak se mohli tak rychle ocitnout v úplně jiném podnebí.  Blarada se rozřečnil o mocných větrech, pochybných božstvech zvaných yettuaauaaa a u zákeřných mořských proudů byl konečně zastaven zcela pohoršeným Ku-aou.                                                    "To je prostě jako váš Golfáč. Kolem Elefantidy proudí, tady ne. Tady mají takovej severskej s krama a tak je tu zima." A byla.                                             Naštěstí je uvítalo vřelé přijetí, teplé bizouní kožichy a horký čaj s jakouním tukem. Alkohol tu nevedli, ani neznali, což bylo po měsíci stráveném na Elefantidě spíše přínosem. Kol dokol vykukovaly zpoza stromů zvědavé parohaté hlavy místních kopytnatců, kterých tu žily desítky druhů. Naramští indiáni si cestovatele hrdě odvedli do tábora. Nafasovali nádherně pomalované tee-pee, odhodili batohy a seděli okolo ohně. Narindiáni sypali historky o M.T. jak z rukávu. Jó, náš Mark. Bydlel tu střídavě snad u každého, všechny rodiny tvrdily, že byl jejich členem a pár strařenek dokonce prohlašovalo, že byly jeho ženami. To přišlo Sigimu dost podezřelé, kvůli Markově věku ( naramané se dožívali 120 - 200 let, u nich se nedivil ničemu), ale přesto si začal místní podrobněji prohlížet. Ne, žádnou podobnost zde neviděl. Náčelník zaznamenal jeho průzkumné pohledy a rozchechtal se: "Víš, mladej, být někomu dobrou ženou není vždy jen o sexu.  Ne . Žádné potomky tu nezanechal. Škoda, lidská rasa taky něco do sebe", dodal skoro lítostivě. "Leda...že by?"  A vláčel k Sigimu svoji nejhezčí vnučku. Také ostatní začali podstrkovat své dcery, vnučky a sestry. Některé dívky přibíhaly i samy. Sigi byl tak zmatený, že se nezmohl na slovo. Ne, že by se mu naramanky nelíbily, prostě mu to přišlo divné. Ku-a pochopil a rázně zakročil: "Bohužel, ani nevíte, jak je nám to líto, ale máme důležitý úkol od Ó největšího a naprosto přísný zákaz se rozptylovat. Víte, jak to se ženami je. Fakt, děsně nás to mrzí. Máte velice krásné ženy." To řekl naprosto upřímně. V tu chvíli si uvědomil, že se zřekl pokušení i za svoji osobu, a docela se mu ulevilo. Pohled na ta rozkošná strvoření by rozhodil každého. Jen Blarada byl řádně nakrknutý, neboť jako zástupce Ó největšího měl větší šanci a oni mu ji hned seberou. Ovšem vyzrál na to docela  filištínsky.       Obrátil se ku shromáždění a pronesl: "Milé ženy. jsem zde jen jako pouhý zapisovatel. Jakmile zaznamenám, co je třeba, žádné povinnosti se na mne nevztahují."                                                                                                        Dívky to velice pobavilo. Ne, že by se na něj roztouženě vrhly, ale některé začaly přátelsky povrkávat a Blarada byl v sedmém nebi. Otcové a dědové z toho nebyli moc na větvi, nicméně rasové předsudky tu neznali a úcta k Ó byla veliká.                  Tady toho Mark moc nenapsal. Žil s místními jejich životem, hrál jejich hry, miloval jejich ženy. Občas ukecal nějakého sádelnatého souba (tlustí jsou měkcí na sezení) aby ho povozil. Pak cválal po ostrově s větrem ve zbytcích vlasů a zpíval si. Ku-a a Sigi také zkoušeli jezdit na zvířatech, ale bez valných úspěchů. Většinou byli po chvíli shozeni. Náčelník se tomu smál. "Kdepak chlapci, to chce čas, my jsme tu všichni otevření a přátelští, ale opravdové pouto vzniká velice pomalu. A to tu platí všeobecně.  Blarada též asi neuspěje," ušklíbal se jedovatě. Pak s potlačovanou hrůzou v hlase dodal: "Leda, že by se v budoucnu vrátil."  Bezděky se otřásl nad náhlou předtuchou a rychle zavedl hovor na M.T.                                                                  Nejednou se prý svěřil s touhou zde umřít. Jednoho dne si v náruči jedné ze svých žen uvědomil, že stárne a odjel na sousední ostrov. Všem sliboval, že jenom něco dopíše a pak se vrátí. Slib nesplnil. I tak na něj všichni vzpomínali s láskou. Pár stařen se pochlubilo pohledem ze Šalamounidy. Byly psány dosti roztřesenou rukou a všechny začínaly stejně: "Má milovaná..."                                                     Pochopili. Musí jet dál. Indiáni nabídli odvoz vlastním plavidlem. Smutně nasedli na úzký dlouhý člun a nafasovali pádla. Provázelo je několik nejzdatnějších narindiánů  a dvě dívky. Ty je měly po čas plavby zásobovat jídlem. Pravda, sem tamuvařilyplacku s fazolemi, placku s masem, pro změnu placku s fazolemi, většinu času však masírovaly Blaradu a zasněně naslouchaly, jak vypráví pohádky Adéle. Taktně to překousli. Blarada pádloval jako ďábel a země se rychle přibližovala.