Naram, kapitola 14tá

                                                       PLAZÍVIE

Plazivec je klasické pouštní zvíře. Živí se drobnými fialovými kvítky plazivky pozemní, která v období dešťů hustě pokrývá celý ostrov. Snad proto se naučili nacpat se v době hojnosti dosytosti, až je jim špatně, a zbytek období prospí. V době rozkvétání plazivky radostně pískají a je jich všude plno.

Lidé narození v tomto znamení dokážou užívat života, vesele se proplazí každým dnem, ovšem potom vyčerpaně upadají do naprosté apatie. Jsou romantičtí a citově založení. Příliš se nezabývají zákonitostmi okolního světa. V době veselosti rádi zpívají, v době apatie se snaží duchovně povznést, ale často přitom upadají do depresí.

                Když připluli, překvapilo je ticho. Velké ticho. Všudypřítomné ticho. Ani jeden stopař, žádný pasažér. Kapitán nerozhodně pokrčil rameny: „To tu občas bejvá. Já to neřeším," a odplul. Chvíli nerozhodně postávali u břehu. Do dálky se táhly písečné duny, sem tam palma nebo kaktus. Nikde ani naramíka. Vedro. Dobře 50°C.         

 "Já bych si dal cokoli. Dnes cokoli," zaúpěl Sigi. Náhle se rozzářil. Pod palmami se krčila bambusová chýše. Bez známek života. Asi mají siestu, usoudili. Třeba tam někdo...                                                                      Výčepní chrněl na baru opřený o větrák a blaženě se usmíval. V lednici objevili studené ředěné víno. Hned se čekalo lépe. Po hodince různých pokusů, od bouchání dveřmi lednice po skřípavé šoupání židlemi, to Blarada vzdal. Zatahal hospodského za tuniku.                                                                                                                                                                             

"Dobrý den! Hosti jsou tady! Mají žízeň!" pokřikoval rozjařeně, ale držel si patřičný odstup.      Hospodský Ga-a opatrně pootevřel jedno oko. "Víno je v lednici, voda taky. Datle došly."  A opět usnul.                                                                                                                                                                

 "Pane, pane, jen se na něco optáme a hned zase půjdeme! Opravdu!" dušoval se skřítek a strkal mu před obličej Sigiho ruku s náramkem.                                                             

Zabralo to. Ga-a na sebe vylil kbelík vody a pokusil se zodpovědět otázky. "Nééé. Žádná epidemie. Spí. Všichni spí. Měli jsme tu předevčírem večírek na počest Marka Twaina. "                        

  "Vy jste ho znal?"                                                                                                                                                                  "Já osobně ne, ale táta ho znal. Chodil sem prý často. Támhle sedával."        Nechápali, jak mohli přehlédnout malý stolek v rohu s pamětní cedulkou na stěně. ZDE PIL A PSAL MARK TWAIN. POZEMŠŤAN.                                                              

Dokonce tam byla i zažloutlá fotografie s rozjásaným staříkem, v jedné ruce sklenku, v druhé rukopis. Měla utržený roh.  "To ti uctívači. Chtěli by ji ukrást, ale je dobře přilepená," zašklíbil se Ga-            

 "A dopsal ten rukopis?"                                                                                                                                                    "Ne, nedopsal. Určitě ne. To by se muselo oslavit. To by tu každej pamatoval. Pak jel na Potkánii. V tom měl jasno. Ostrov po ostrově. Chtěl všechno důkladně poznat. Postupně, jak jde měsíc po měsíci. Říkal, že píše návod k použití. Nikdo mu to nevěřil. Bylo to moc tlustý. Víc už fakt nevím. Pijte, kolik unesete. K jídlu jsou jen opuncie. Opatrně oloupat, hodit na šutr, upíct a sníst. To fialový je pro plazivce. Dobrou."                                                                                                                                                                                      Opět osaměli. Srovnali si nabyté informace, pečlivě vše zapsali, popili ředěného vína a usnuli. V poledne je vzbudilo děsivé vedro. Opláchli se v moři a jali se popíjet. Když odcházeli, hospodský stále ještě spal.                                                                

Vyrazili do pouště, vzduch se tetelil a oni nabývali zvláštní nadnaramský pocit. Něco mezi šílenstvím a naprostou apatií. Zvolna se šourali pískem. Olověné nohy je sotva nesly. Je to jedno. Všechno je jedno. Byli uchváceni širým prostorem a nádherou písečných dun. Zpomalovali.  Zavčasu narazili na oázu. Tady se vše právě probouzelo k životu. Ptáci zpívali, naramoidé se pokoušeli o totéž, váleli se pod palmami a popíjeli ředěné víno. Plazivci šustili mezi kaktusy sem a tam. Pobyli dva dny, obešli pár barů a oáz, ale nic podstatného se už nedozvěděli.                                              

Odvezl je děd s vnukem na malém člunu. Byli to čekači na pararyby. Celé dny brouzdali po moři a číhali, až to některá zabalí. Říkali, že je to baví. Taková klidná, ušlechtilá a potřebná činnost. No řekněte. Co má chudák pararyba dělat, když je raněná nebo smutná uprostřed oceánu.                                                                                                           Třetí den se konečně objevila....