Nicola Samori: Posedlost, extáze, smrtelnost umění

Nicola Samori se narodil v roce 1971 v italském Forl, žije a pracuje v Bagnacavallu. Na jeho práci je pozoruhodná schopnost vytvořit atmosféru starých maleb, a to jak z technického, tak emocionálního hlediska. Zároveň tuto klasickou dokonalost pokaždé destruuje, snad by se dalo říct také dekonstruuje. Jakoby se ptal: co je pod povrchem? Hrůza. Beznaděj. Nebo jen prázdno. Bílé prázdno nicoty, smrti.

Svatí, krásky, kterým zůstane jen společenský status, kteří ztratí tvář. Magdalena zvrací černou tekutinu, Madona má místo tváře jakýsi černý pytel, jinde najdeme výmluvné bílé tváře hrůzně, avšak extaticky rozteklé, posedlé životem či uvnitřněné smrtí. Jeho obrazy jsou velmi sugestivní díky tomu, že používá množství vrstev, plátno pokrývá mědí (čímž umocňuje dojem archaičnosti, který je ve většině případů daný už samotným tématem), rozmazává barvy, obraz škrábe. Jako by v kontradikci k obdivu starých mistrů dával najevo pohrdání zobrazeným stejně jako ikonoklasta ničící ikony. Jeho tvorba může být docela dobře obrazem umírajícího kultu, umírajícího světa, který se k nám vrací v halucinačních výjevech ze záhrobí, pokřiven fantasmatem chorobného vnímání. Může odkazovat na posedlost minulostí, nutnost jí opakovat, avšak tuto minulost vidíme natolik zdeformovaně, že se v našich očích stává něčím zcela jiným, než původně byla. Můžeme tomu říkat interpretace. (Nebo dezinterpretace.)

Samori rád pracuje s deformací, která obličej zbavuje nejen jeho osobitých znaků, ale také veškeré identity, věku, pohlaví. Zůstává jen pocit, jako u vzpomínek. Zaznamenává reminiscence na dobu, která koroduje, přetváří naši zkušenost s klasickým uměním, obvykle barokním. Memento mori je vyprázdněné, ale možná právě proto o to víc naléhavé. Smrt umění má tvář známého, které očekáváme, ale které se nedostavuje.