Nové album Rukou naší Dory - Chemnitz

Neuvěřitelné – rehabilitace písničky nečekaně i v alternativně undergroundových vodách. A jsou tam opravdu kytary? – ANO! A opravdu se to nikam hudebně netlačí? - NETLAČÍ! A texty jsou dobré? - VÝBORNÉ! Obal je jako u amatérů odfláknutý, že? - NIKOLIV, je exklusivní! A je to opět dekadentní? - ZCELA!

O téhle kapele se mi píše hůře než o jiných neb jejich muziku mám rád a navíc je považuji za osobní přátele. Současně texty SdCH až neskutečně rezonují s mým současným rozpoložením… V takových případech je člověk buď přehnaně kritický či naopak. Budu se snažit v tomto článku o politickou vyváženost neb ty Ruce za to stojí.

Chemnitz přináší dvanáct sevřených skladeb na ploše cca 50 minut. Kapela si CD vydala vlastním nákladem na samém sklonku roku a vybavila je netradičně zajímavým papírovým obalem s kvalitním potiskem (ovšem pro hifisty – jde o CD-r).

Když jsem poprvé o této desce začal po prvním poslechu přemýšlet, napadlo mě, že jde v podstatě o nenásilnou a hlavně nestylizovanou rehabilitaci bigbítové písničky coby rockového fenoménu. Tato forma je pak použita jako médium pro experiment SdCh, unese-li „rock“ jeho texty. Rozebírat kompozici hudební postupy v tomto případě nemá vůbec smysl, neb o to kapele v nejmenším nejde. Jistěže se tu hudebně vytváří zajímavé nálady a tu a tam se sejde i něco netradičního, ale zůstává tu hlavně „písnička“.

Termín, který jsem použil už v počátku – dekadentní – je velmi přiléhavý. Z jakési až pokleslé formy a obecně společenského rozkladu RND vytváří skladby, který bez „šéma“ nelze přijmout. Pokud si (byť mimoděk) tyto souvislosti člověk neuvědomí, je pro něj i Chemnitz podivné a snad i nudné album. Ovšem my, dekadenti doby postmoderní, si rochníme nad každým druhým veršem.

Album bylo nahráno již o prázdninách (sama kapela na chalupě) a oddalovala se práce na finálním mixu, neb neomylně zvolený Ondřej Ježek byl totálně vytížen, pak nemoc (jeho), ještě více vytížen apod. Naštěstí hlavní požadavek kapely byl na přirozeném zvuku (což konečnou práci zjednodušilo). Toho se mistr Yoz ujal zcela pietně. Přirozenost jde na úkor „hezkým aranžím“, jakoby Ondřej pracoval s nějakou zázrakem zachovanou mozartovskou nahrávkou a chtěl nechat na nahrávce každý slyšitelný záchvěv mistrova rukávu. Album tím dýchá a rezignuje na lákavé aranžérské kousky (vyhozena byla většina zdvojených kytar apod.). Obzvláště povedený je zvuk bicích.

Stejně tak přirozenější je stopáž – zmiňovaných padesát minut vytváří semknutější dojem, obzvláště ve srovnání s jejich první deskou. To umocňuje i koncepční intro a závěrná koláž evokující rádio (sice nijak objevné, ale vhodně použité) – podle Radia T z Chemnitzu je album nazváno.

Samozřejmě je jasné (nevím nakolik si to kapela přiznává), že ten pel tomu všemu přidává osobnost Míly Vojtíška, nemyslím jen autorsky, ale i interpretačně. Jistě by to mohl zpívat někdo jiný a lépe (nejsem nekritický a dokonalost je asi ještě trochu výše), ale ty texty by těžko interpretoval těma různýma odstínama tónu někdo jiný lépe tak, aby tomu taky někdo (aspoň já) mohl věřit. To je spolu s texty největší deviza kapely...

Texty jsou snad až generační. Pravda, ne celé generace, ne většiny, ale těch co jaksi potkávám ve svém okolí. Stejně tak nejde o žádnou obecnou výpověď – prostě zkušenost básníka přetavená do různých poloh, kdy leckdy není jasné nakolik jde provokaci. Je až udivující s jakou lehkostí, odstupem a zároveň přesností je popsána realita tvůrce, který se nikam nedere a je tím pádem chtíc nechtíc odsunut na zapomenutou kolej, na které jej možná po smrti objeví nadšený badatel a zařadí jej mezi maturitní otázky, ale současník se spíše jen ušklíbne.

Kriticky kritizujme:
I když jsou texty pro RND zcela zásadní, nelze se zalíbit všem – jeden text mě až irituje - nedokáži přenést přes začátek (jinak výborné) skladby „Mé lásky“. Ty zdrobněliny (míša, bobečky) nějak nepojmu a připadají mi stejně nepatřičné jako již „bříško“ na prvním albu...

Délky skladeb jsou zase v podstatě kolem 4min, což mám pocit, že na klasickou formu písně je moc (často je natáhnutí skladby způsobeno jen opakováním refrému apod.), pravda u takto mě blízké kapely mi to posluchačsky nevadí, ovšem nevím co tomu řeknou ostatní...

Shrnutí:
Chemnitz je povedená a autentická deska, která se může chlubit tou největší ctností a tou je opravdovost autorského přístupu i výsledku, přesně jak to vyžadoval od tvůrce nekompromisní Jiří Kolář. Textově neznám nic, kdo by se kvalitě a žánru mohl přiblížit (jediná autorská vyjímka – text Vlčina Noira až kongeniálně zapadá do celkové koncepce kapely). Ona dekadentnost je pak v několika skladbách znásobena motivy jak ze starých francouzských detektivek, a je v zápětí „shozena“ recitativem (tady se zúročuje divadelní talent Míli Vojtíška… Není to pro každého, ale pokud jste naladěni na stejnou vysílací vlnu, jistě si CD budete pouštět opakovaně a odhalíte více než první plán písniček.

Nedá mi to, abych závěrem necitoval některé se skvělých textů:
co večer to večer se postupně zabíjím
co ráno to ráno si provždycky promíjím
(Bolavý syn)

kdyby si byla louka,
to bych koukal
kdyby si byla kořist,
tu bych doříz
(Mé lásky)

až když se zprovodíš
Ignáci na kytky
Lolity řeknou
už jsme ho nechytly

a ona si nedá
ani do té tašky sáhnout na dáreček
a ona nemá
ani ten orgiastický květák na mozeček
(obé in Život umělce)

ona se potácí na Psích vojácích
(Art-Deco Nature)

v zrcadle u neprodejné ženy
můj život skrytý do podzemí
(Potíže na dvoře)