O daleké cestě za velikým tajemstvím

Loni jsme vydali Skrytý půvab byrokracie, přinášíme na CD recenzi od nám obzvláště milého Zdeňka Nováka, alias Hmyzáka, zakladatele jedné z nejlepších českych kapel Ženy a současného leadera Činny. Doufejme, že nezůstane u této jediné vlaštovky a doručí nám další články...

Na galeonu nakládány bedny rozličné, sluncem, solí a větrem vybledlé, papíru světlá hněď, hrubě potištěná, jakási zubatost cimbuří i kola. Uprostřed kola tohoto, symbol kříže s průhledem. Ramena jeho ve tvaru lopatek větrného mlýna. Čtyři figury bezpohlavní roztáčejí kolo to, v pohybu či klidu za pokřiku jásavého.

Držím v rukou obal zatím posledního alba souboru Skrytý půvab byrokracie, nazvaném Jo ho ho a naslouchám.

Chybění nás pochybností přepadává. Bublavé popraskávání nastaví mysl jen na zlomek, vzápětí razantní basa vše ukotví a bude jistit celou skladbu. Elektronika rozvlní prostor a saxofon vše dovypráví spolu s deklamátorem. Text. Věčně milý rozpor nahlíženého a skutečného. O Ritornelu vše roztočeno a vzápětí zahuštěno. Přechod do hymničnosti s jemným ženským pousmáním vytváří hrdinu slov i dění. Mocný Rhizom. Postmoderní prostor je plně naložen a všichni radostně plujeme do bájného Implodia povzbuzováni mužným sborem z předchozí skladby. Míjíme nesmírný chrám, jehož Pilíře ubíhají až za nebesa. Zdá se, že sloupy se mírně vlní, ale nešť, to jen horko na palubě a pestrobarevní ptáci prastaré elektroniky, kteří svými táhlými skřeky a pištěním provrtávají vzduch. Číselná organizace posmutnělou melodií nese v sobě předzvěst. Chce se tančit, není kde. Na moři není nic dost nejisté. Chce se zpívat, není komu. Možná jistá kombinace Prvočísel, událostí a nedějů může uspokojit až do vytracena. Ovšem spolehnout na to nelze. Jiné to jest, stojí-li za vámi Tajná společnost. V tomto případě může geometrické zřetězení vést až k jisté bezradnosti. Což mnohdy spolehlivě ochrání i notně zbytnělou mysl. Simulákrum humoru podepřené starým dobrým riffem , hraným na rozdrnčenou baskytaru. Tak překonáš mnohá úskalí. Ta elektrická kytara, ten až zpěv, skvostný text. Nádherné. Potěšení se rozlévá mezi všemi břehy. Je to vlastně to stále se opakující přistávání. Kdyby dneska tomu tak nebylo, bude tomu tak a tak i naopak.

Tento hudební soubor je vzájemně prohřátý až do nejvzdálenějších koutů. Vše je účelné, do sebe vložené. Jen zdravá apatie na jakoukoliv virtuozitu a hráčskou exhibici umožňuje stvořit tak sebou prostoupený celek. Pánové Faix, Jindrák, Plischke a Žid za drobného, ale osvěživého působení dam Adély, Kristýny a Ondřeje Ježka to tímto albem dokázali.

Rád bych zakončil v duchu jejich minulých plaveb. V Indii bylo koncem sedmdesátých let dvacátého století sterilizováno dva miliony mužů za příslib tranzistorového rádia.