O dílech a lidech IV

Víte, nebylo tomu vždy tak, že bych byl býval vždy měl averzi vůči hercům. Způsobila to „normalizace“, zničení hodnot, zlomení charakterů, sliz přízemního jednání. „Sláva“, která se stala samohanou. Dnes je to jiné, ale dříve jsem neměl důvod televizor vyhodit, jako jsem to učinil před pěti lety, v době „svobody“. Hnus agrese a manipulace je zcela jiný, než býval v těch časech let 70tých a 80tých. Situace na bojišti byla jasná, a jakkoli omezená v informačních a mediálních tocích, byla vlastně přehledná. Byli jsme mladí, iluze, byly-li jaké, nebylo kde ventilovat, jen ve vyhroceně osobním mikrosvětě. Zbýval pohled na ubohou prostituci, většinou pak jen pohled na temnou obrazovku. Přepínání kanálů nebylo tak divoké, vypínání pak jasné a důsledné. Dnes si některé televizní pořady přehrávám zpětně, obohacen úžasnou technickou vymožeností přeskočit záběry, které nechci vidět, řeči, které nechci slyšet.

Takto jsem si po čase zpětně pustil předávání literárních cen Magnesia Litera. Všemožně anoncované a médii fedrované. Zděsil jsem se. Čekal jsem šaškárnu, ale že tolik inteligentních lidí bude trpně sedět v hledišti podívané tak ubohé, jsem přece jen nečekal. Nesnáším soutěže obecně, dnes tak populární a neodmyslitelné snad i od obřadu kladení věnců na hrob Neznámého vojína. Nikdy jsem nikoho nikam nenominoval, nikdy jsem se podobných podivností neúčastnil. Nejsou to žádné důvody morální, či snaha, abych zůstal jaksi nedotčený těmito komerčními průplachy, ale prostá neschopnost takto pohrdat životem. Kde je pravda? Josef Šafařík říká: „Neptej se, co je pravda. Ptej se, za co dokážeš ručit“. A pravda je to, za co umíráme. A umíráme za to, čím žijeme.

Jiří Žáček Tuším, že je to dost slavná herečka, která tuto galashow uváděla, ale nedovedu si představit, že bych takovéto počínání – vůči přece, to si připusťme, výkvětu tvůrců mateřského jazyka, slova, tuzemské literatury, chcete-li – na živo snesl byť jen několik vteřin. Jiný svět. Vydávám knihy, ale jsem zřejmě úplně jinde, v jiném světě. A je zvláštní, že mě to nenaplňuje nižádným znepokojením. Jen Ivan Klíma mě s celým tím spektáklem, který jsem musel v computeru po jistých úsecích – z důvodu nejnutnější duševní hygieny – přeskakovat, smiřoval. Evidentně ho jeho vítězství zaskočilo, protože po svém „vyvolání jménem“ se rozpačitě ptal své vedle sedící ženy, jak se vůbec na to pódium dostane. Sympatické bylo jeho vystoupení i odchod, když ho náměstkyně pražského primátora odváděla z pódia jak zmučeného krále Leara, přičemž částečně byl slyšet i jeho obavný komentář, aby „nějak nezabloudil“, a pak zcela zřetelná náměstčina slova, již mimo roli: „Mě to učili…“.

Nedodíval jsem se. Tvrdili mi sice ze všech stran, že toto dělají proto, aby se lidé o knihách více dověděli, aby tyto náročnější věci byly takto popularizovány, k běžnému publiku se dostaly. Nevěřím smyslu toho všeho. Zadarmo není nic. Zkušenost není přenosná, a už vůbec není zaměnitelná za stupidní mediální placebo, které je dokonale mimo život hned v několika rovinách. Člověk musí dojít sám, a tvrdou cestou, se všemi riziky a nejistotami. Jiná cesta je bezcenná, klouže pod nohama na stále nakloněnější rovině, jejíž vektor vede do pekel. Nevede k vyprázdnění parkovišť před sobotní Olympií, nevede ke kultivaci obecně pokleslého vkusu a zažrané vulgarity. Jsou věci, které se nedají koupit. Ožívají pouze hlasem srdce. A právě srdce a duši televize vraždí. Správně již v r. 1980 říká Federico Fellini: „Rád bych už pro televizi nepracoval. Nikdo by už pro ni neměl pracovat. Televize všechno ničí. … Ničí duševní integritu lidské bytosti… Chrlí na nás chaotický a závratný proud smyslu zbavených obrazů. … Je to nekonečné množství falešných obrazů, které do nás násilně vnikají, aniž bychom mohli jakkoli reagovat, pomineme-li ovšem možnost zmáčknout knoflík a televizor vypnout. Stejně jako droga nabízí jakési všeobjímající, mírumilovné a odevzdané bratrství, ale ve skutečnosti to není nic jiného než široké objetí smrti.“

Ilustrace Přepínám na jiný pořad: Artmix. V závěru malý portrét malíře Josefa Žáčka (o němž jindy). Samozřejmé přesvědčení, jasnost, důvěryhodnost. Vlastní cesta, pevná, garantovaná každým dnem, novým tázáním, novými nejistotami a čistotou vztahu ke své práci. A k životu. Na závěr bere Pepa Ž. do ruky malou knížečku a čte zaujatě i pobaveně:
„(… Jestli to neznáte…, je to Řeč náčelníka Seattla k prezidentu Spojených států amerických v roce 1855:) ‚Velký náčelník ve Washingtonu posílá zprávu, že si přeje koupit naši zem. Velký náčelník nám posílá také slova přátelství a dobré vůle. To je od něj přívětivé, neboť my víme, že našeho přátelství nemá zapotřebí. Ale my jeho nabídku uvážíme, neboť víme, že když neprodáme, přijde snad Bílý muž s puškami a naši zem si vezme. Ale můj lid se ptá, co vlastně chce Bílý muž? Jak je možno koupit oblohu či teplo země nebo rychlost antilopy? Jak vám to můžeme prodat? Když nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, jak to od nás můžete koupit? Jedno víme: To, co Bílý muž snad jednoho dne teprve objeví, že náš bůh je tentýž bůh.‘“