Obecná rčení: „Předčasně zemřel“

Obecná rčení jsou věčná. Jsou to fráze, povrchní vyjádření, sentimentálně a bezduše obcházející pravé významy slov. Tento obrat, „obecné rčení“, je staroříšský, florianovský, jak jsem se jej už před dávnými časy naučil z „Exegesí obecných rčení“ Léona Bloya, které ve staroříšském Studiu vyšly v roce 1905, sepsané r. 1901. V tehdejším věnování „Renatu Martineau“ jsou pěkná slova: „… prosím Vás, byste přijal věnování této knihy, vážnější a bolestnější, než jak na pohled vypadá, v níž jsem ukázal, jak se mi zlíbilo, zlo, jímž se umírá“.

Matení slov. Zploštění skutečných významů do pimprlové hantýrky, z níž vyprchala veškerá váha slova. Nejde zde jen o jakousi formální stránku věci, nýbrž přímo o podstatu a smysl jakéhokoli sdělení. Nejde o věc jazykového purismu, ale o smysl jakékoli myšlenky vůbec. Je myšlenka, nějakého jasného smyslu, pak teprve přichází její „jazyková tvářnost“. A myšlenka hyne, zbezvýznamňuje, prchá do duchovního bezvědomí.

Umřel Filip Topol. Věku dosáhl jen o rok vyššího než Mikuláš Medek, než další malíř a sochař, světu téměř neznámý, brněnský chuďas Absolutna, Jiří Kříž, jen o rok přežil Jacka Kerouaca. Ne, nebylo to předčasné. K věku nelze přidat ani vteřinu, a také nelze nic ubrat. Život není omyl, nebýváme odtud vzati jakoby náhodou, nedopatřením. Každý život je úplný. A na dobrý život, jak říkali staří Řekové, stačí krátký čas.

Říkám-li, že někdo „předčasně zemřel“, jako bych říkal, že ani život sám nemá vlastně žádného smyslu a závaznosti. Je zde, pak zase není, a obé je vlastně v zásadě jedno. Ovšem to, co je, nemůže zároveň nebýt. Vita mutatur, non tollitur. Život se mění, nemizí. Říkám-li, že někdo zemřel předčasně, hraju si na vyšší princip, který přišel život sám poučovat. Na svět jsme ovšem přišli proto, abychom se snažili porozumět, pochopit, nikoli měnit něco, co měnit nemůžeme. Nikoli život poučovat, nýbrž naplňovat. A každý život je plný a úplný. Žádnému nechybí ani ten nejmenší dílek pozemského času. Času, který je řízen stejným principem jako délka života každého z nás. Není se čeho bát. Nebudeme vzati z tohoto života rozmarem bohů, nahodile, ale ve chvíli jeho pozemského naplnění. Jakákoli jiná starost je zbytečná. (A jako křesťan bych ještě mohl dodat postaru dle Písma: „Starost veškerou uvrz na Hospodina“.)

Zlín-Cigánov, 5. srpna 2013, 16:30