Ondřej Hložek - Teď

***

Teď
co nemáš, nevlastníš
to jednoduše je
do všech konců

Teď
průtoky barev
lidé znamenaní
dřepící vedle sebe

Teď
neviditelná stezka
do všeho příštího
bez otázky
na potom

***

Taková nařvaná,
s lalokem až na prsa,
sykla, jako by ji ruce roztrhala –
- fenka nadzvedla dlaně ke hře,
její ztučnělé ruce
ohmatané počítáním
domácího štěstí.
„Kdyby ses otrávit chtěla!“
Vzduch třaskl,
břichem se lila žluč.
Stárnout se má potichu.

***

Nevíš občas?
Když se ženou
dívky ulicí
a ty saješ mladou vůni,
otočen bez zájmu –
- pederastem, abys nekráčel
do katastrofy.
Nevíš radši.

***

Teď
po minutách opřená
definitivní Možná
Teď
po dnech
Zrytá zásmuka listopadu
Dostihy kroků,
které nevedou

***

Kdysi jsem si představoval,
jak řečním na tvém pohřbu.
Jen já, s papírem
a brýlemi, žádná z těch
olysalých smrdutých hlav,
co tě neznaly
Pokusím se odlít to,
kýms byl,
do kusu papíru,
sevřu šedé vlasy a propadlou tvář
do předposmrtné masky.
Teď už spím dobře, táto.

***

Pak poskládaly její nohy,
vyhublé tyčky bez masa,
do tmy se zipem.
Ještě rok stála
ta prázdná postel
s flekem v matraci
v ložnici,
se zamřelým pachem
metabolických pozdravů.
Ten den bylo hezky, teď si vzpomínám.

***

Jen na chvíli
chci to, co se nemusí
- do bezvědomí opakovat naučené zrcadlo,
tajně se dívat do stran, abych věděl,
kde leží jiná láska,
ta, co se nedá oholit na pud a potřebu, -
abych věděl, že to bolí
a mohl pak lépe mluvit s nepřipravenými,
k jejich zamčeným dveřím
pasovat svůj klíč