Patrik Linhart - Měsíc je náš Slunce (Měsíční povídky z léta 2016, část první)

 

Tribute to Predator

Inteligence jednoho člověka není důležitá ani pro lidstvo, snad jsou i jiné devisi, Číňan, který si vyčistí zuby vrtačkou a je týden na júťubu, nebo jak se tomu bude říkat teď, až teď nebude, protože vývoj jako šipka pílící k singularitě nabral nesnesitelnou pomalost jako okamžik před velkým prdem. Inteligence není nic, ale až objevíme jiné bytosti na vzdálené, zatím neznámé planetě a zjistíme, že je to nevídaná banda pamrdů, větších než jsme my, ztuhneme v pozoru. – Ale co když tu nikdo není, jsme sami ve vesmíru, který má počátek i konec, a jen doufáme a modlíme se do prázdna jako ten voják Poncho v Predátorovi, jenž povídá své holce: Ty máš velkou píču. Ty máš velkou píču. Ty máš velkou píču. – A ona opáčí: Proč to furt opakuješ? – A Poncho na to: To je ozvěna. – Po eonech věků přijdeme k tomu, že Měsíc je náš Slunce a počasí diktují ti, kteří třídí odpad.

 

Zvon z Blackhillu

Stojím na verandě, pes Baader číhá na hvězdy, až vyjuknou za mraky, měsíc jako anděl v andělíčku s bledým ksichtem odvrácený s jakýmsi tajemstvím k nám zády, vzývám síly temnot, jsem opilý, ale pes cítí, co říkám v duchu, a tiskne se k dlaždicím. Je mu zcela jasné, po čem toužím, ale když se to zmizí mraky z očí a otevře se modré bezhvězdí, modré až k trenkám, modré až to bolí, pes vyskočí a zaduní zvon. To je jako zvon z Blackhillu, říkám si, ty tím níkdy nevolej o pomoc, nikdy nepros. Pes se postavil, konečně se přestal klepat: „Jeden úder zvonu z Blackhillu tě zachránil,“ řekl. Díval jsem se do země a klečel jsem pevně pohledem připoutaný k půdě, šutry, velké a matně stříbrné, hvězdy jako sternbergity se snášely jako vločky na zem, kdybychom se psem nebyli na verandě, shořeli bychom jako stvůry. Krve by se ve mně, žádná krev a všechna půda patří vám, ale jen do té chvíle, než z krajkoví starých stromů vyraší sluníci jantarového piva, kterým vy nabřdisráči čajíčkáři říkáte spořitelé. To jsem chtěl říct a nyní a teď navěky své poselství zaklínám. Řeklo, co musím.

 

Slova kanálu

Najednou ti nejsou písmenka k ničemu, odíváš se v hodinu všech, čtrnáctiletá píča u stolu polyká slova kanálu, a ty nám chceš říct, že to je špatně, že jinak se mluví v hodině hovad a jinak, když se seká hudba? Vadí ti moralisto, že čtrnáctiletá holka nepřesekne pupečníkem jiná slova, než to, že jsem řekl, že u stolu sedí dívka krásná jak od stolu špunt?

 

Ženy krásné

Jsou ženy bohaté, jsou ženy chudé, jsou ženy letité a ženy mladé, ženy, které sestaral život, sejmul je a nepoznaly ani slunce ani vítr ve vlasech, jsou ženy dívky úřednice, kterým na dveře klepou vyklepané domovnice, jsou ženy macechy vlastních mužů, macechy, ve strachu klepané vlastními lívanci, se kterýmí tráví noci jak macechy bouře a kteří mají tu drzost říkat si chlapi, jsou chlapi ženy, vládkyně smeček, bez kterých bych nebyl já ani lidský rod, a jsou věčné dívky, které i v rýmě zkrásnějí rýmy.

 

Pravidla chlastu

Můj sen mi zjevil poselství: LEPROSERIE A WELLNESS STUDIO. Pak se sen zavřel. A já v jiném snad cizím snu snil dál. Ono to všechno funguje, Pozvali mě do Kalifornie. Pozvali mě k nim jako mistra nápadů. Na letišti si koupím coca-colu a hned ji balím do hnědého pytlíku. Říkám si, to je nápad, venku čamtat colu. Už mě honí fízlové. Porušil jsem pravidla chlastu. Ve snu jiného člověka prchám domů a jsem v Duchově u potoka a všechno se pode mnou hroutí. Chodníky se mění v aspik. Nohy lidí, kteří se jej dotýkají, se stávají sulcem. Můj pes se dotkl nohou chodníku a už sulcovatí. A rychle mu však hnátu seknu. Má tři, ale je stále pes a ne sulc – ne sulc jako vše kolem nás. Držím svou dívku v náručí a křičím na psa, aby ji praštil prknem, aby omdlela a nebyla sulc.

 

V areálech hřbitovy

Velké věznice a velké firmy mají ve svých areálech hřbitovy, za podmínky mlčení tam vdovy a vdovce pouští na propustku a děti s rodičem. Až mrtvým vyprší trest nebo skončí-li ve zkušební době, vysypou jejich kosti za plot. Malé firmy ty své malé ryby prostě zahrabou. Nevím, nakolik je to pravda, jsem Ilmarinen, který v ohni našel dar štěstí, jsem rónin, jenž ztratil dar úřadu práce, ale nikdy v jejich areálech nebudu hledat štěstí ani práci.

 

Dějiny stravování

Dějiny stravování a patrně i linku českého HDP v pěti ženách mého života za dvacet let vystihují jejich oblíbené potraviny: čočka, knedlíky, rýže, cizrna, brambory. U nápojů to je ovšem zcela jinak: voda, vodka, víno, pivo, pivo. Z hlediska bot naprosto jiné: Martens, Gladiator, Gladiator, Steel, Steel. Ovšem však z hlediska oblíbených barev: černá-rudá, černá-červená, černá-bílá, černá-oranžová, černá-modrá. Ale i kdyby byla aplikace, kde bych si mohl zadat BRAMBORY, PIVO, STEEL, ČERNÁ-MODRÁ – prásk: vyndat kartu s láskou života: Budu raději s básníky lásky v pekle Rákosníčků a Makových panenek, než bych s tím takhle vymrdal.

 

(Ilustrační obrázek: screenshot z filmu Mune, strážce měsíce)