Patrik Linhart: Návrat na Měsíc

Den přišel

Rozhodl jsem se nepropadat panice. Budu plnit své úkoly, ale už proto, že hospody končí o něco dříve, jsme si pořídili nadstandardní stavy piva. Vzhledem k tomu, že naším sousedem je starosta města, který si nepořizuje nijak hysterické zásoby jídla, je vše v naprostém pořádku. .. A jde-li o zdraví... Četl jsem letos v Plzni a snad dvakrát v Praze. Také jsem četl v Teplicích, ale ty zmrdy jsem nenakazil, protože na čtení poesie nechodí nikdo, jen venku čeká literární skupina lamači zápěstí, kterou tvoří mlha. – Zkraje roku jsem vždycky nemocný, v lednu jsem měl teplotu, jakou jsem neměl od patnácti let, vzápětí jsem přišel o hlas, dva dny jsem ležel, pak jsem začal psát, potom jsem si dal něco tvrdšího, pak jsem začal znovu psát. Francovka a cukr a s nimi boží den. Četl jsem a znovu odešel hlas. Dva dny jsem ležel, nejsem nezodpovědné hovado, šel jsem na výlet a na pivo, a znovu bez hlasu. Tentokrát už úplně chrčení. Věc vážná, po deseti letech jsem si chystal k doktorovi. Ale ten je pět let po smrti. Žena v panice! Chci jí říct, ať je v poho, ale odešel hlas, nemluvím. Kde doktor? Kamarád mi našel nového a živého doktora. Mám bronchytidu, laryngitidu, dvě a půl minuty před zápalem plic. Dostal mě z toho za dva dny. – Teď zavřeli kasina, takže Lucie bez práce a budeme závislí na tom, co vydělám, a moje máma zase bude hysterická, což právě ty důchodce nejvíc ohrožuje. --- Rozhodl jsem se nepropadat panice.

Návrat na Měsíc

Po letech jsem navštívil Měsíc a bylo to tentokrát podivné místo. Jako by se z něj vytratila radost z práce. Možná to bylo i tím, že dýchat se dalo jen v jistých úhlech. V dálce jsem viděl rozvaliny budov, zdánlivě zbytečné zdi a opevnění, nutné možná jen pro zemědělce. Přitom i tam v dálce se něco hýbalo, jako lidé, černošedé postavy z děsivých fotografií z pradávna. Neklidní duchové, proč už nedají pokoj, ale tuze jsem si jich bál, přesně tak, že jsem zalezl do nákupního centra. Bylo tam knihkupectví s kavárnou. A jak už to u takových podniků je, nikdo si nevšímal knih, dokonce ani zákazníků. V jednom regálu byla úžasná a taky úžasně drahá kniha: Malířství a hlubinná psychologie. Opravdu tučný, dobrý svazek s barevnými reprodukcemi – a nebyl tam jen Munchův Křik jako povinné zírání. Přemýšlel jsem, jak se jej zmocnit zdarma. Vymyslel jsem úžasnou fintu. Koupil jsem asi pět malých knížek, které jsem tam nechal ležet, a když jsem dokonale odvedl pozornost, strčil jsem si toho tlouště nabušeného výtvarnem pod mikinu. V ten okamžik se měsíční země začala třást, objevili se měsíční lidé z těch vzdálených pobořených osad, chtěli nás unést, chtěli nás uchopit, ale jen námi prošli, ano, jako hologramy, a já se jich ptal, jak je to možné. Nedokázali odpovědět, jsem si jistý, že to nevěděli, nevěděli, jestli kdysi byli lidmi ze Země, nebo z Měsíce. Montaigne kdysi napsal, že „pokud by se někdo podíval přímo do svého nitra, stěží by se shledal dvakrát v tomtéž stavu“. Moje Malířství a hlubinná psychologie leželo na podlaze, ale nikdo z nich nedokázal otočit ani stránku. Jistě, oni ne, ale měsíční vítr občas otočí list, na kterém ani my nebudem mít dovoleno druhou stranu číst.

Rozdělování noci

Mému psovi buší srdce tak jako mě. Svět se ožral do temnoty a mezi zuby těžce dýchá a se sklenicí v ruce spí. Rackové už zase jako přátelé na ostrově Robinsona zpívají. Lucie ve své kráse na faulenci hučí, dnešek je šíp k nám vedený, noc je ráno a já jsem střelený.

Bezzubá a politicky nebezpečná anekdota z hor

Vysoko v horách je malá tržnice s nabídkou mikin a triček, které pod příslibem kvalitního kokainu, neurážejícího pervitinu a zeleného veselí osobně podepisují Till Lindemann, Mick Jagger a členové kapely Landser – v naší zemi udavačů raději nepopíši přesně cestu, i kdybych snad chtěl. Prohlížel jsem si tričko, které mi být mohlo, ale také nemuselo, i když Vietnamka tvrdila, že musí, a tak jsem ze sebe sundal skoro všecičko a byl to ideál přesně na figuru, a protože takové věci jinde nemají, vzal jsem jej. V nadšení z nákupu jdu koupit pixlu piva, couváme z tržnice a ta zdatná obchodnice nás staví se slovy: „Tačka!“ Lucie na to: „Máme. Nechceme!“ Vietnamka: „Tačka, tačka tam!“ Já: „Nepotřebuju, co vám hrabe!?“ Kamarád Petr, jenž dosud mlčky seděl vzadu v autě, vypálil: „Nevotravuj, špekoune!“ Vietnamka sice byla taková rondelinka, ale fakt neodbytná, a tehdy jsem konečně pochopil: u zkoušení trika jsem nechal tašku, v ní doklady, peníze, inu kromě trika všechno.

Sjíždíme pomalu do údolí a Petr poznamená: „Teď jí ale poprvý musela zamrzet ta neznalost češtiny.“

Poe žije

Když jsem před patnácti lety připravoval materiál ke studii o Sullivanově ostrovu, Charlestonu a dalších místech, kde Poe na Jihu pobýval, dostalo se mi velké podpory z university státu Jižní Karolína, loni mě oni na oplátku oslovili s tématem Poe a černošská komunita Jihu. Odepsal jsem, že když mě tam pozvou, dokážu, že černošský sluha Jup z povídky Zlatý brouk a černoch Nab z Verneova románu Tajuplný ostrov jsou jeden a tentýž, tak jako des Esseintes z Huysmansova románu Naruby je baronem de Charlus z Hledání ztraceného času. Ministerstvo kultury České republiky od té doby shromažďuje stížnosti amerických universit na mé nabídky spolupráce ohledně díla E. A Poea.

Děs z dětského hřiště

Žádný čtenář dosud si nevšiml – alespoň mně se o tom nic nedoneslo – mysteriosniho rázu některých měsíčních povídek. Vždyť já píšu kvůli děsu, ne pro nějaké to hihihi, ale pro bububu! Tak třeba tohle...

Od dětského hřiště se za mnou rozjela čtyřletá holka na kolobrnbě.

„Pane, stop!“

Podívám se na ní. „Co je?“

„Volám stop, ne? Vy si taky hrajete rád.“

„Agáto, ke mně, hned!“ volala paní od dětského hřiště.

To dopoledne jsem si četl Čtyřlístek a brmdal si s angličáky. Ta holka to věděla ve své vědoucí dětské duši – zamrazilo mě z toho.