Pavel Kozák - Sexuální výchova pro nudisty

Má sexuální výchova pro nudisty vůbec důvod k existenci?

Jsou lidé, kteří jsou psycho-fyzicky přitahováni k pobývání v nahotě, a to nejen doma, ale především v přírodě. Z prostorových důvodů - ale i z radosti ze sdružování s podobně založenými - se tak často děje hromadně. Pro ně nutně vyznívá běžná sexuální výchova jaksi zvláštně.

Tito lidé mají nepochybně posunutý i vztah k nahotě rozličným způsobem využívané a zneužívané v civilizaci, kdy zřejmě půjde o posun směrem k ataraxii. Kromě péče o tyto lidi samé formou specifické sexuální výchovy, může být jejich přístup k civilizačním excesům týkajícím se nahoty, zejména ohledně pornografie, ozdravnou lidskou autovakcínou. Sexploatace nahoty reklamou na ně zřejmě nebude působit ani zdaleka tak intenzívně jako na řadovou populaci, a tak se budou hodit k expertním činnostem hodnotícím tyto civilizační jevy v jejich podstatě, bez subliminálního apelu na oči tuctového vnímatele.

Zároveň máme ale také neuvěřitelné tvrzení o nesexuálnosti nudistických pláží.  To působí nedůvěryhodně jak slib přeléčeného alkoholika, že si jde do hospody jen popovídat. Proniká-li námi sexualita v nejrůznějších situacích jak reliktní záření, proč by měla být zrovna nudistická pláž asexuální? Od doby snadného šíření digitálních záznamů dokonce vznikla celá „beach“ kategorie pornografie. Zřejmě tedy původně tato teze vznikla jako jakýsi modus vivendi či pakt o neútočení mezi establishmentem a hromadnými nahými podniky.

Nudismus bývá praktikován buď v přímo vyhrazených konsensuálních prostorech nebo v prostorech dlouhodobou místní tradicí tolerovaných. Většinou už dávno nemá provokativnost politického aktivismu. Soužití většinové společnosti s nudisty může být dokonce příkladem tolerance k menšině, která se nám může hodit v souvislosti s populačními posuny současnosti jako příklad na evropský standard občanského soužití.

V 60. letech se k nám šířil nudismus ze Skandinávie, o níž jsme měli představu jako o zemi s vysoce liberální sexuální kulturou. Nad ní se vznášel dojem, že tam se podařilo vytvořit socialismus s lidskou tváří, se svobodou a demokracií. Severští protestanti opakovaně o sobě prohlašují, že jsou životně spokojení – což ale může být součást jejich víry. Rozhodně se tam však podařilo dosáhnout docela vyvážených vztahu mezi ženami a muži. Nudisté v ČR mohou mít tedy pocit jakési menšiny importované z prosperujících zemí, kde jde o většinové chování a které byly zeměmi našich snů.

Rozlišme nudismus jako orientaci a životní styl od subversivního potenciálu pornografie, který několikrát zmiňuje I. Tangová ve svých Dějinách pornografie v takových souvislostech, jako jsou karikatury politických – zejména zkorumpovaných - vašnostů v sexuálních situacích.

Nahota je nasazována pro svou neselhávající atraktivnost, od vážného umění, přes zmíněnou reklamu až k pornografii. Protože však byla s počátkem 20. století zpovědnice zaměněna za křeslo psychoanalytikovo, byla sexualita postupně medikalizována, aniž by byl pro kulturní jevy vynalezen odpovídající obor. Pokusy založit např. kombinaci Sex, Gender and Culture (SGC) zdaleka nedosáhly tak masového apelu na společnost jako texty lékařské a pokusy o sexuální koučování.

https://www.amazon.ca/Constructing-Sexualities-Readings-Sexuality-Culture/dp/013009661X

Původ averze kultury k fenoménům dotýkajícím se nahoty a sexuality lze spatřovat už od oné chvíle, kdy se Vatikán zbavil tohoto horkého bramboru a přenechal ho lékařům, až ke dnešku, kdy je v papežově exhortaci Amoris Laetitiae zmiňována pornografie jako nekontrolovaná. To protiřečí tezi o stolci Sv. Petra, který má přece na světě kapacitu rozvazovat a svazovat problémy.

Celibát je pro katolickou církev jistě výhodný z ekonomických důvodů. Pak ovšem působí věroučné, posvátné nebo rádoby sexuální argumenty pro něj jen jako ad hoc vygenerované a bez silných argumentů z nezaujatého zkoumání sexuality samé. Tak se historicky katolická elita, tedy elita křesťansky majoritní, zúžila na lidi, kteří – pokud už vůbec o reálném sexuálním životě něco vědí – musejí to tajit. Tak bývají směrnice pro sexuální život poněkud metafyzické a vzdálené od reálných problémů dokonce víc, než kdyby byla tato oblast otevřeně forwardována laikům. Dokonce i akademická obec – nakolik se cítí být kulturní – odtahuje se i od zřejmých faktů, kter‎‎ýžto postoj je pak opisován v příručkách sexuální výchovy pro školní mládež.

Máme-li tedy naopak lidi, kteří se – často od dětství v nudistické rodinné atmosféře, jiní pak na základě autoreflexe a rozhodnutí v dospělém věku – pohybují větší část dovolené nazí, nebude jim zřejmě možné s vážným obličejem nabízet teze, kde by nepodložené faktoidy o zhoubnosti a rizikovosti toho či onoho chování ostře protiřečily obecně vyššímu zdravotnímu standardu nudistů známému lékařům z letité praxe.

Na podivné chování lékařů k sexu se hodí metafora filmu Zvětšenina. Stačí náhodně fotografovat – a ruka s pistolí se ve zvětšené fotografii objeví.

Lékaři se v oblasti sexuality ochotně ujali rozhodování a referování i o prvcích kulturologických oborů, na něž „jejich prací prášek prostě nestačí“ – a to nepřímo úměrně tomu, s jakou averzí se církve odvracejí od problematiky „sexu jaký je“. Neozývají se však dokonce ani tam, kde kulturní (nebo prachobyčejně komerční) zájmy jasně signalizují, že už nejde o zdravé chování, které bude mít – zejm. jako model chování pro mladé pozorovatele – rizikový vliv. Zatímco je tedy pochopitelná rozpačitost lékařů např. nad sociálními příčinami jevů, mají svou Hippokratovu přísahu jako nezbytné etické minimum. Přesto se ale chovají pasívněji, než je tato přísaha zavazuje – snad aby nezadávali úkoly církvím. Nevymýšlení úkolů pro druhé je chování silně tabuizované v subkulturách. Na kulturní úrovni, typické pro vztah lékařů a farářů, je to ovšem chování dubiózní a podrývající důvěryhodnost establishmentu…

Z těchto všech důvodů může působit vznik sexuální výchovy pro nudisty jako svěží vítr pro naši civilizaci.